Přítomní: Petr, Proky, Vašek K, Vítek, Dušan, Danda a ctění hosté Michal Ulvr a Jarda Fiala

XXII. schůze společnosti se po delší době konala v Náplavní, což u mnohých jistě vyvolávalo melancholii po době, kdy byla naše Společnost ledva v plenkách. Lze snad konstatovat, že i přes počáteční organizační záludnosti se schůze jako již tradičně vydařila.
První čáru přes rozpočet sedánku provedla záludná nemoc, jež sklátila původně plánovaného prvního hosta Martina Wagnera právě v den zasedání. Naštěstí výjimečně schopný organizátor dokázal obratem sehnat ještě podstatně schopnějšího historika Michala, který vzniklou programovou díru operativně a obratně zalepil.

Michal představil oblast svého odborného zájmu, spočívající v moderních dějinách Spojených států amerických. Nejprve stručně pohovořil o fenoménu strachu pozorovatelném v USA už od dvacátých let, následně se zaměřil na léta padesátá, na tzv. hon na rudé a především na obavy z jaderné bomby a možného jaderného konfliktu. Vrchol prezentace pak jistě představovaly dobové propagandistické filmy, které se snažily vykreslit, jak by vypadaly USA, kdyby je ovládli komunisté. Největšího úspěchu se pak dostalo filmu Dick and Cover, ve kterém želvák Bert učil děti, jak se jednoduše chránit před důsledky jaderného výbuchu.



Po krátké přestávce vyplněné především pokuřováním závislých členů společnosti na balkoně Vítkova bytu přišel na řadu Jarda, který se rozhovořil o problematice multikulturalismu, přičemž vycházel ze svého textu, otištěném v týdeníku A2. Přidal i několik osobních zkušeností z kontaktu s přistěhovalci prostřednictvím své přítelkyně, která se problematice aktivně věnuje. Zmínil především byrokratickou bariéru, která brání nově příchozím zapojit se legálně do pracovního procesu. Na závěr Jarda zdůraznil, že považuje za nesmyslné tvrdit, že u nás multikulturalismus selhal, neboť zde zatím ještě neměl ani možnost se řádně rozvíjet. Naše zkušenost s přistěhovalci je totiž veskrze minimální. Nutno dodat, že se následná obsáhlá diskuze nesla ve velice poklidném duchu a na mnou očekávané jiskření vůbec nedošlo.

Závěr zasedání ještě zpestřila fekalparty v podání Vítkova nového psa Mordechaje a poté se již členové poklidně rozešli do svých domovů.