Plukovní Švec - vzor československého vojáka a občana.
Pokus Rudolfa Medka v divadelní hře Plukovník Švec zkonstruovat vzorovou osobnost, nositelku pravých hodnot nové republiky.

Kaška, Václav

1. Medkova hra Plukovník Švec

Lidé jsou vystavováni a sami vyhledávají působení určitých vzorů, které by jejich mnohdy nepřehledné a složité životy prosvítili modely chování, jež je možné následovat. Ani obyvatelé první republiky, nového státu na mapě Evropy, nebyli tohoto vlivu ušetřeni. Ba co víc mladá republika se bytostně potřebovala vybavit kultickými, legendárními postavami, které by pro obyvatelstvo personifikovaly základní ideologické zázemí a směřování státu. Bylo nutné vyplnit jisté ideologické prázdno, které vzniklo po vzniku samostatného státu. Kolem výrazné osobnosti Masarykovi se vytvářel okruh dalších vzorů pro občany, vzorů, jež měly podporovat československé vlastenectví, pocit národní identity. Tuto identitu posilovali i postavy mučedníků českého národa, kteří pro budoucnost vlasti obětovali život. Předmětem mučednického kultu se stala i postava Josef Jiřího Švece, legionáře padlého v Rusku. Záhy po Švecově smrti se začala samovolně vytvářet a zároveň byla konstruována legenda o jeho životě a skonu. Pokusme se na budovanou legendu podívat prostřednictvím optiky legionářského dramatu Rudolfa Medka Plukovník Švec (1928). Hra měla premiéru v Národním divadle v předvečer desátého výročí vzniku samostatného Československa. Datum premiéry nebylo vybráno náhodně a posilovalo vazbu mezi hrdinským, mesiášským činem českého důstojníka a novým státem. Plukovník Švec zaznamenal mezi diváky Národního divadla značný úspěch. Byla to co do počtu repríz nejúspěšnější původní novinka z české dramatiky dvacátých let.[1] Drama inscenovali na mnoha dalších stálých scénách v republice, do repertoáru ji přebíraly stovky ochotnických souborů, obdržela státní cenu.[2] Plukovník Švec byl natolik úspěšný, že se stal předlohou pro investičně náročný němý film, který byl uveden do kin v roce 1930.[3] O Švecovi se na přelomu dvacátých a třicátých let rovněž psalo v mnohých významných periodikách, v nichž se vedly rozsáhlé polemiky mezi literárními a divadelními kritiky, politickými komentátory i mezi legionáři samotnými. Polemiky se odehrávaly jednak v rovině politické, zjednodušeně řečeno, prvorepubliková pravice chválila hru, protože posilovala legendu o mužném a čestném veliteli-vlastenci, kdežto levice upozorňovala na očerňování mužstva a hanění socialismu ve hře. Zároveň se diskutovalo o uměleckých kvalitách hry. K politické levici se přidávali i hlasy literárních kritiků mezi nimiž nejpádněji zněl hlas F. X. Šaldy, který hodnotily hru jako schématickou a s pramalou estetickou hodnotou.[4]

Nás bude zajímat hlavně to, jak Medek konstruoval literární postavu Švece, která nese rysy osobnosti kultu mrtvých, osobnosti kterou autor nadal výraznými sémantických znaky legendárního hrdiny, jež se svými činy měl stát dalším ze vzorových svorníků Československa.

Dějová linie je jednoduchá. První dějství umístil Medek do Penzy, která byla důležitou železniční křižovatkou. Dosud ještě poručík Švec přebírá velení v oblasti a odvážným manévrem je Penza, jež byla dosud v rukách bolševiků dobyta, což umožní československým jednotkám bezpečnější přesun po magistrále směrem na východ do Vladivostoku. Ve druhém dějství se ocitáme na palubě povolžského parníku Karamzin, který stojí v kazaňském přístavu, kde se nachází velitelství legií. Legionáři osamoceně brání město Kazaň proti útokům Rudé armády. Vojsko je velmi vyčerpané, ale doposud bojuje odvážně. Velitel jednotky Švec jde všem příkladem svoji bojovností a odhodláním. Na konci dějství dává povel ke spořádanému ústupu jednotek z města.

Poslední dějství dramatu se odehrává ve stanici Aksakovo v říjnu 1918. Mezi vojáky panuje silná nespokojenost s jejich postavením v Rusku. Neustále bojují bez vyhlídky na konec, ztrácí se jim smysl akcí, jsou unavení. Tyto nálady využívá bolševický agitátor legionář Martyška a obviňuje ze špatné situace vojenské i politické vedení legií. Vojáci odmítají uposlechnout rozkaz velitele Švece, aby bojovali dál proti bolševikům. Švec nalézá jediné východisko z krize, páchá sebevraždu. Jeho smrt budí mezi apatickými legionáři novou vlnu nadšení pro boj. Chápou jej jako plnění odkazu svého mrtvého velitele.

2. Velitel Švec

Jak jsme se zmínili výše, Medkův Švec měl předobraz ve skutečném veliteli československých legií v Rusku. Abychom lépe porozuměli Medkově hře, musíme se nejprve co nejstručněji zastavit u osudů jejího hlavního hrdiny. Josef Jiří Švec (1883-1918) pocházel z vesnice Čeňkov u Třeště na Českomoravské vrchovině. Jeho názory byly ovlivněny nadšeným sokolstvím. V roce 1911 ho ústředí Sokola vyslalo do Ruska jako učitele tělocviku na středních školách. Po vypuknutí první světová války bojoval v České družině, vyznamenal se u Zborova a znovu v bojích o Penzu a u Lipjag.[5] V srpnu 1918 byl povýšen na plukovníka a 17. října 1918, týden předtím než spáchal sebevraždu, se stal velitelem první divize.[6]

Rudolf Medek jako člen politického vedení legií samozřejmě osudy Josefa Švece dobře znal. Měl rovněž k dispozici po válce vydaný Švecův deník.[7] My se nebudeme zabývat podrobným rozkrýváním osudů plukovníka Švece, bude nás zajímat jeho umělecké ztvárnění, které mělo vytvořit pomocí trsu znaků vzor hrdiny a mučedníka. Celé drama je vystavěno právě na postavě Švece. Jeho povahové vykreslení je velice jednostranné. Švec je líčen jako neohrožený bojovník, spravedlivý, klidný a rozvážný člověk, všemi oblíbený, dokonalý muž bez jediné chyby, vlastenec. Jeho vlastenectví nespočívá ve slovech, ale v hrdinské koncepci života, v jakémsi spartánském mužství. Ještě než vůbec poprvé vstoupí na jeviště, mluví o něm ostatní vojáci jako o vynikajícím vojákovi. Od prvního setkání s ním nesmí být divák na pochybách, s kým má tu čest. Švec se okamžitě rozhodne k energickému činu. Nebojí se postupovat samostatně, když jeho ruští nadřízení stále váhají. To mu vynese manifestační volbu velitelem penzenské skupiny vojsk. Volbou je Švec zaskočen, takový demokratický způsob nekoresponduje s jeho představou vnitřního vojenského řádu: „Co to má znamenat! Tomuhle se říká pořádek? Tohle je československé vojsko? Vy si chcete volit svoje náčelníky? ... Dnes mne – koho budete volit zítra? Až mne budete mít dost?“.[8] Vojáci mu slibují věrnost a naprostou oddanost. Na tato slova Švec slyší, ale přesto u něj přetrvávají pochybnosti o stálosti nadšení, s jakým se legionáři chtějí utkat s bolševiky.

ŠVEC: Dost už! Vezmete Penzu útokem. Ale vydržíte i zítra?

VOJÁCI: Vydržíme! Vydržíme!

ŠVEC: Nezradíte?

VOJÁCI: Jak bychom mohli zradit? Tebe? Nezradíme! Nikdy![9]

Do tohoto dialogu Medek vložil základní kostru vztahu mezi vojáky a jejich velitelem, která funguje v první i druhém dějství. Ve třetím dějství je oddanost a bezmezná důvěra nahrazena nedůvěrou vojáků k Švecovi. Avšak již v prvním dějství divák tuší předzvěst tragédie zrady, které se vojáci na svém veliteli dopustí. Již zde je Švec stavěn do role toho, kdo bude v budoucnu zrazen a kdo tuto zradu předvídal. Medek jako jedno z ústředních témat zvolil motivy důvěry a zrady.

Poručík a později plukovník Švec je stoupencem mužného vystupování, nebojí se jako správný voják použít sílu. Když je třeba, nepřipouští žádnou diskusi: „Nesluší se mužům, příti o slova tam, kde jde boj.“[10] A jinde „Dosti! Jde boj. Teď mají všecka slova sotva půl kopějky ceny, nejsou-li to slova rozkazu a slova hlášení.“[11] Několikrát se Švec vyznává z lásky k československé armádě, jejíž vojáky nechce zbytečně obětovat. Medek totiž nehodlá připustit, aby publikum vnímalo Švece jako ztělesnění militarismu, který po zkušenostech z první světové války mohl vyvolávat negativní konotace. Švecův vztah k prostým vojákům Medek značně idealizuje. Švec potřebám svých vojáků rozumí, dokáže projevit srdečnost a humánnost k legionářům i k ruským civilistům. Váží si kázně, pořádku, disciplinovanosti a vůle k překonávání překážek. Vojenská čest je mu nejvyšší hodnotou, kterou nelze nikdy opustit. Vojákům vysvětluje svoji životní filozofii následovně: „Jaký stále strach o ten drahocenný život. Člověk! Člověk! Lidská krev…Je něco víc než život…Máte stále jen na mysli: Zachraň svůj život! A já mám na mysli záchranu své i naší duše. A naší cti.“[12] Prostřednictvím boje za správnou věc dojdou všichni spásy. Podobné moralizující dialogy vede plukovník často. Když někdy přejde do civilnějšího tónu, zní méně přesvědčivě. Švecova povaha dobře vyniká v kontrastu s názory pacifisty Jandy. Švec je odhodlaný vždy a všude bojovat se zbraní v ruce proti nepříteli, potírat chaos a netečnost. Chce ukázat světu, že husitská udatnost ještě nevymřela. V prvním dějství je divákovi Švec představen jako pevný muž na svém místě, který ví, co chce – probít se přes Sibiř do Francie a tam bojovat s Němci. Bojovnost a odhodlání Švecovi kalí záblesky pochyb o schopnostech dobrovolníků setrvat ve válečném nadšení.

Ve druhém dějství se jeho obětavost stupňuje. Při náročném hájení Kazaně nespal deset dní. Když po této vyčerpávající službě dva dny odpočívá, cítí hanbu, že zanedbal svoje povinnosti. Jeho povaha bez stopy vznětlivosti se ukáže v situaci, kdy je podezříván a urážen. Nijak se za invektivy vůči své osobě nezlobí, ani nemstí. Spíš se stydlivě uzavře do sebe a o své oddanosti a lásce k vlasti nemluví.

Ideální voják a velitel Švec je ve třetím dějství postaven před těžko řešitelný problém. Legionáři odmítají splnit jeho rozkaz, ačkoliv Švec apeluje na jejich subordinaci a připomíná jim předcházející hrdinné boje. Upozorňuje je, že pokud nesplní rozkaz, poškodí národní a vojenskou čest a celý svět je bude považovat za zbabělce a zrádce. Švec nedokáže pochopit náhlou změnu, která se ve vojsku udála. Žasne nad tím, že legionáři místo toho, aby plnili jeho rozkazy, chtějí debatovat a schůzovat, což on neumí a nechce umět. Je přece mužem činů, ne slov. Dříve stačilo, že si vzájemně důvěřovali, znali se a nepotřebovali před každým rozkazem projednávat jeho vyplnění. Nyní mu legionáři nevěří. Švece odmítnutí poslušnosti vnitřně nerozloží. Je sice pobledlý, ale jinak působí klidně. Znovu mluví o svých idejích, ideálech a snech, které neopustil už od mládí v Sokolu a nehodlá je opustit ani v situaci nejtěžší. V jeho replikách zaznívá didaktická patetičnost: „To bylo už tam v třebíčské sokolovně… jasný a ryzí muž…muž-Sokol…muž-československý voják! Tvrdý a rovný a čestný! Ten ocelový muž, kterého viděl Miroslav Tyrš.“[13] Racionálně rozvažuje, zda by jeho smrt nepomohla vyburcovat všechny vojáky k činu, čímž by si uchovali svou čest a zachránili dobrou pověst. Před očima má pouze jeden cíl, svými bezprecedentním činem šokovat apatické legionáře, aby se znovu dali vytrvale do boje a tím odvrátili vlastní zkázu. Hodlá spasit svým činem ostatní. Švec se chce obětovat ideálům: „A naši lidé se musí teprve učit vytrvalosti a věrnosti! Tento muž, který spí, musí být probuzen! A vyléčen! Jednou pro vždy. A žádná oběť není proto dosti veliká. Ani život člověkův!“[14] Je třeba otřást svědomím vojáků, vzpružit je. Rozhodnut obětovat život, vzpomíná na rodný kraj, Českou družinu, bitvu u Zborova. Vyznává se z lásky k československým vojákům a stále je považuje za skvělé bojovníky, kteří byli jen dočasně svedeni na scestí. Švec se postupně loučí se svými nejbližšími spolupracovníky: „Tak hleď, nikdo z nás neví dne, ani hodiny… a snad ani minuty…ale kdybych já snad už nemohl…pozdravuj Moravu, Trojane…“[15] Jedním z posledních, s kým Švec hovoří, je Janda. Švec znovu varuje před poraženectvím, které mu ztělesňuje právě pacifista Janda:

ŠVEC: Aby bylo u nás poraženo veškeré Jandovství. Martyška, milý kamaráde, není tak nebezpečný jako Janda. Martyška je malichernost, sobectví a snad i zlo. Ale Janda…

JANDA: Přeceňuješ ubohého Jandu, bratře Ševče… Janda, cheš-li, je mír a pospolitost v lásce…A to je nakonec více, než sám stát, za který…

ŠVEC: Ano,- to je Bílá hora. A právě ta musí být dobře poražena.[16]

Takový je odkaz plukovníka Švece, kterému Medek vložil před smrtí do úst patetická slova o plnění povinností. V konečném souboji dvou ideologií i před svou smrtí konzistentně hájí svojí pravdu, která vyvěrá z husitských ideálů boje za svobodu. Proti Chelčickému staví Žižku. Pak s úsměvem nastoupí do svého vagónu a zanedlouho se ozve výstřel.

Plukovník Švec ve všech dějstvích svede řadu polemik se svými protivníky z řad bolševiků, ruských demokratů i legionářů. Ve všech debatách se ukáže jako zdatný a erudovaný diskutér, který dokáže přesně a věcně argumentovat. Své stoupence zase umí vhodnými slovy posilovat a osvětlovat jim ideologické otázky. Celá hra pak působí nejen jako nedělní kurz pro důstojníky, ale jako politické školení pro všechny diváky, potažmo pro celý národ.

Z našeho úhlu pohledu je zajímavé jak bývalý legionářský důstojník Medek konstruoval literární postavu Švece, která nese rysy osobnosti kultu mrtvých.[17] Mrtvý důstojník a jeho tragický, avšak hrdinský osud měl posloužit k tomu, aby zprostředkoval pozůstalým, tedy právě se konstitujícímu československému národu, hodnoty, pro něž položil svůj život. Medek divákovi říká, že důstojníkova smrt nebyla marná, naopak až ona završila celé Švecovo počínání, zdůraznila smysl jeho činů. Mrtvý Švec je pro národ platnější než kdyby přežil. Švecova oběť měla zavazovat pozůstalé k následování hodnot a činů, které s ním byly spjaty. Z hlediska křesťanské, tradiční morálky se mohla stát problematickou sebevražda. Ovšem tato sebevražda nebyla nekontrolovatelným skutkem člověka, který si v zoufalství sáhl na život. Švec se zastřelil s plným vědomím následků svého činu, umíral připraven položit vlastní život z rozumových důvodů s nadějí na záchranu vojenské cti svých podřízených. Obětoval se, aby ostatní mohli zůstat mravně silní. Text přístupný svoji tradiční formou a motivickou výstavbou širokým vrstvám obyvatel mířil k posílení jednoty co největšího počtu členů národního společenství. Švecova smrt se měla proměnit ve stálé memento a připomínat dalším generacím krví zpečetěné ideály nového státu. Zkonstruovaná legenda však měla krátké trvání. První ránu ji zasadil konec třicátých let a vznik Protektorátu, druhou Únor 1948. Je jasné, že komunisté nestáli o její oživení, jednak se k působení legionářů stavěli výrazně negativně, jednak měli vlastní mučedníky.

3. Švecovi odpůrci

Divadelní hry bývají vystavěny na protikladech. Medek proti Švecovi postavil dva jiné legionáře, Jandu a Martyšku, jejichž názory a činy jsou v ostrém protikladu vůči idejím plukovníka Švece. Medek si dával pozor, aby ani jeden z nich nedosáhl morálních ani intelektuálních kvalit jejich ideového protivníka Švece. Stačí uvést první repliky obou protagonistů, které následují poté, co legionáři zahájili otevřený odpor proti bolševikům, abychom zjistili, jaká stanoviska zastávají:

JANDA: To je strašné, bratři! Kam se to řítíme! Co z tohohle bude?

MARTYŠKA: Měla by se svolat nějaká schůze.[18]

O Jandovi jsme se již svrchu letmo zmínili. Za žádných okolností nechce prolévat krev a hlavě ne tu ruskou-slovanskou. Bojí se otevřeného střetu a dává přednost vyjednávání před násilím: „Vyjednávat! Vyjednávat, bratři! Což je možné, aby Češi povstali proti ruské revoluci?...Bylo by to proti všem našim dějinným tradicím, kdybychom vyvolali boj s ruským komunismem.“[19] Aby někteří diváci nemohli s Jandovým pacifismem sympatizovat, obdařil ho Medek vlastnostmi slabocha, který podléhá poraženeckým náladám a je ochoten měnit svá stanoviska, jen aby nedošlo k násilí. Kaluža Jandu oslovuje „milý Chelčický“ a divákovi tím napovídá, jak má Jandu dešifrovat: jako nositele myšlenky Petra Chelčického a L. N. Tolstého neprotivit se zlu násilím. Jandovo rodiště se nachází v jižních Čechách a Švec jeho povahu ve srovnání s otrlými muži z Vysočiny chápe jako změkčilou a tradičně pacifistickou. Jandovi vadí, a to má společné s Martyškou, Švecův nedemokratický tón a vyžadovaný princip subordinace. Jandova smířlivost se projeví také ve třetím dějství, kdy se pokouší přemluvit Švece, aby se podřídil požadavku legionářů a netrval na splnění rozkazu k boji. Jeho návrhy jsou pro Švece o to nebezpečnější, že zaznívají z úst dávného přítele a Švec v rozčílení nazve Jandu svůdným satanem.

Poručík Martyška neustále svým agitováním rozvrací pořádek ve vojsku, pomlouvá politické a vojenské vedení legií. Osud legií chce vložit do rukou schůzujících delegátů. Je stoupencem bolševického systému moci a jeho třídního pohledu, jež dělí společnost na dva nesmiřitelné tábory: „Důstojníci, to je vždycky buržoazie, mužstvo - to je vždycky proletariát.“[20] Dokud československé divize svádí úspěšné boje s Rudou armádou považují ho Švec, důstojníci i prostí vojáci za zbabělého mluvku a rozvraceče, jehož názory netřeba brát vážně. Ihned jak Martyška vytuší změnu nálady ve vojsku, využívá situace a obviňuje Švece z kariérismu: „Pěkný červený lampasy z naší český, dobrovolnický krve.“[21] Martyškův první výpad dokáže Švec ještě odvrátit, neboť vojsko stojí za svým velitelem. Švec obviňuje Martyšku z anarchismu, nechuti k řádu a kázni, podezřívavosti a zbabělosti. Martyškova velká chvíle přichází ve třetím dějství. Situace mezi vojáky dozrála k tomu, aby se chopil otěží. Tentokrát se stává skutečným mluvčím vojáků. Z jeho vystupování je poznat, že se v lecčems přiučil od svých vzorů v řadách bolševiků. Užívá bolševický slovník (důvěra lidu, reakce) a jako dobrý populista se umí vcítit do nálad legionářů, ví, co chtějí slyšet. Agituje proti důstojníkům a informuje vojáky, že mají právo mluvit do rozhodování. Martyškova politická obratnost však před ráznou silou Švecovi osobnosti ustupuje. Po odepření poslušnosti Švecovi se cítí vítězem, ale jeho zbabělost se ukáže, když řečnění nahradí Švecův čin. Po sebevraždě a odhodlání vojáků znovu bojovat se Martyška na scéně již neukáže a legionáři náhle odhalili jeho falešnost: „Pryč s Maryškou! Kde je Martyška? Zmizel. Baba. Žvanil. Štváč.“[22] Rýpal Martyška má zastupovat jednu stránku české povahy, Medkem kritizovanou, která spočívá ve furiantské samolibosti a destruktivnosti.

4. Řadoví legionáři

Další linie konfliktu, který se v dramatu odehrává, leží mezi Švecem a masou československých legionářů. Je nepochybné, že Medek svoje sympatie vtělil do postav důstojnického sboru, které jsou nositeli občanských ctností. Rozdíl mezi oběma skupinami je divákovi předložen již způsobem pojmenování. Ústřední postavy Švece a jeho sympatizantů jsou označeny vlastním jménem, legionáři jsou označení obecnými jmény (vojáci, první voják, druhý voják…).[23] Nemůžeme paušalizovat a Medka vinit ze zaujatosti proti mužstvu. Mnohokrát se v textu objevuje obdiv k hrdinsky bojujícím jednotkám, kterých se bolševici obávají. Švec a jeho poddůstojníci je považují za nejlepší vojáky na světě. Musí být ovšem pevně vedeni dobrým velitelem. Vojáci v prvním dějství oplývají bojovnou náladou, odhodláním a oddaností k novému veliteli Švecovi. Na začátku třetího dějství dochází k obratu nálady vojáků o sto osmdesát stupňů. Poruší slib věrnosti, kterým se Švecovi zavázali a odsuzují ideje, které zastává Švec. Nechtějí poslouchat nadřízené, nehodlají dál bojovat, obviňují velitele z neschopnosti. Rozhodli se sami určovat další postup prostřednictvím schůzí, ale při shromáždění dochází mezi nimi k hádkám, nejsou schopni se sešikovat k vyslechnutí rozkazu. Jejich anarchistické chování kontrastuje s vojenskou kázní zbytku Švecových věrných. Příčinu v náhlé změně jednání legionářů se snaží naivně vysvětlit jeden z nich: „Bratře plukovníku jsme ňáký nemocný… jsme jako když nás někdo zhypnotizoval… Nevím, co se s námi děje! Vždyť jsem přece byli včera ještě vojáci!“[24] Voják vidí hlavní příčinu v tom, že pobývají příliš dlouho v Rusku, které způsobilo jejich ochablost a ztrátu bratrské důvěry. Ihned po sebevraždě dochází k další změně v náladě legionářů. Vojáci se chopí zbraní, upravují svoji výstroj, bez rozkazu se šikují a znovu chtějí do boje. Švecův čin na ně měl neskutečný vliv: „Budeme se bít… bít se budeme… vodpusť nám to bratře plukovníku Ševče! Už tě nikdy nezradíme… A musíš z nás mít radost… a my chceme tě být hodni… a nezradíme… nikdy už….“[25] V samém závěru už pouze pateticky vyvolávají jméno mrtvého velitele: „Pro plukovníka Ševce! Hurrá! Hurrá!“[26] Vojáci ve hře vystupují jako kolektiv, který je zmítán různými přechodnými náladami. Pouze pevné vedení z nich může udělat dobré bojovníky. Medkův odkaz divákovi zní: Kdyby v jednotkách nebylo takových důstojníků, jako jsou Švec či Kaluža, postupně by podléhaly demoralizaci, což by je přivedlo do záhuby. Nakonec ve hře nezvítězí revolučnost legionářů, vzpoura kolektivu, ale důstojníky obhajovaný smysl pro povinnost a vojenskou čest. Výjimečný a morálně silný jedinec Švec svým příkladem překonal slabost kolektivu.

5. Ruské prostředí a Rusové

Hra se odehrává na konkrétních místech v Rusku, jimiž legionáři a plukovník Švec procházejí. Penza-Kazaň-Aksakovo. Tři jména tří dějství hry a zároveň tři Švecovy ctnosti. Penza jako místo odvahy, místo náhlého útoku a dobývání; Kazaň jako místo bystrého a obezřelého ústupu, Aksakovo jako místo sebeobětování pro spásu cti vojska. Ruské prostředí je zobrazováno jako českému člověku vzdálené, někdy i nepřátelské a zhoubné. Rusové hrají v dramatu často negativní roli. Ruští důstojníci, kteří zpočátku velí legiím, jsou nerozhodní, nejsou ochotní nést zodpovědnost a nahrazuje je rázný Švec. Plukovník Švec hovoří jako znalec místních poměrů o prázdných velkých slovech, jež Rusové rádi pronášejí při přípitcích, avšak tyto teze z nich není nikdo schopen proměnit v činy. Z jeho úst zaznívá odsudek ruské povahy: „Mdloba, lenost, ničevó…“[27] Nerozhodnost a mlácení prázdné slámy je vlastní ruským demokratickým politikům, které Švec obviňuje ze lží, prospěchářství a zbabělosti: „Vám je dobře jenom v podzemí, při revolučním čaji, kdy vaše hovory o spáse lidstva trvají do bílého rána.“[28] Proti rozhodnosti, mužnosti Medek klade do opozice ruskou lhostejnost a velikášství. Medek diváka seznámí také s jedním typicky ruský jevem. Švece v Kazani osloví jurodivý muž, který mluví o stínu na bílém, čistém čele sv. Jiřího, což můžeme interpretovat jako předzvěst budoucího tragického osudu novodobého rytíře Švece.

Vedle „bílých“ Rusů se ve hře samozřejmě setkáváme i s úhlavním protivníkem legionářů: s Rusy-bolševiky. Jejich třídní ideologie nahlodala pevný pořádek v legiích. Opakovaně v textu zaznívá, že bolševici jen řeční, neplní sliby, lžou, nesmyslně vraždí, znemožňují legionářům odchod ze země a štvou proti nim další a další Rusy. Rozhodnými odpůrci bolševiků jsou Švec a další důstojníci, kteří je viní z anarchie, východního despotismu a brutality. Ve třetím dějství rozkladný vliv bolševismu rozbije málem jednotu mužstva, nebýt Švecovy obětavé sebevraždy. Tento nápor marxistické ideologie v Rusku předznamenává a symbolizuje záplava tmavě červené barvy při evakuaci Kazaně: „Podívejte se, zapadá slunce přímo nad Kremlem. Všecko je rudé. A svítí i hvězda.“[29]

6. Ženské postavy

Kult plukovníka Švece, který je hrou budován a kult padlých hrdinů obecně se vyznačuje zřetelně mužskou podobou. Působení ženských postav je v dramatu potlačeno na bezvýznamnou roli statistek, popřípadě těch, o kterých se mluví, na které se vzpomíná. Ženy jsou v Plukovníku Švecovi nejčastěji ztvárněny jako objekty rozhovorů. Plukovník Švec líčí hezký vztah, který ještě v Čechách prožil s Markétou z třebíčského Sokola. Pouze Martyška a Janda nemluví o ženách a nevzpomínají na své milostné úspěchy, což koresponduje s faktem, že nejsou pravými muži, vojáky.

7. Přijetí hry

V úvodu naznačená rozsáhlá polemika mezi odbornou i laickou veřejností ukázala značně rozdílné hodnocení Plukovníka Švece, které bylo ve velké míře podmíněno politickou orientací konkrétního recenzenta, nikoliv hodnocením estetických kvalit díla. Přední československé deníky přinesly ihned po premiéře ve svých kulturních rubrikách hodnocení Plukovníka Švece. Již 30. října 1928 otiskly Lidové noviny, Právo lidu, Národní osvobození a Venkov recenze svých stálých přispěvatelů.[30] Diskuse pak na stránkách novin pokračovala dále a vrcholila hlavně na konci roku 1928 a na počátku roku 1929, kdy se mezi prvorepublikovými novinami rozhořely ostré spory, které vedli příslušníci a sympatizanti československé pravice (Medkovu hru vesměs chválí) s levicovými publicisty a komentátory (Medkovu hru vesměs haní).[31] Na jedné straně agrárnický Venkov, na druhé straně sociálnědemokratické Právo lidu. Pravice psala o nepatetickém vlastenectví, přirozenosti, vůli k pořádku a činu[32], kdežto většina publicistů levicových periodik drama odsuzovala kvůli šablonovitosti postav, zbytečné patetičnosti, ideologičnosti, rétoričnosti a militarismu.[33] Tady se ukázalo, že Medkem zamýšlené působení na co nejširší vrstvy má své limity. Medek byl na jednu stranu známá a uznávaná osoba a hra tak měla větší naději, že se stane součástí kulturně-institucionální struktury státu. Na druhou stranu bylo toto ukotvení znemožněno silnými hlasy ze strany levice a umělecké kritiky. Vždyť k estetické hodnotě hry se negativně vyslovili respektovaní odborníci jakými byli F. X. Šalda, E. Bass, J. Frejka nebo O. Fischer. Těmto pak naslouchala určitá část společnosti, takže Plukovník Švec se nemohl stát univerzálním pojítkem československého národa. Byl příliš jednostranně zaměřen na hrdinné důstojníky, čímž si Medek rozhněval obyčejné legionáře i levici, byl laděn značně protibolševicky, protirusky a neskrýval příklon k pravici, čímž proti sobě záměrně vyvolal hněv levice a v neposlední řadě se Medkovi nepodařilo zvládnout text z hlediska uměleckých kvalit, čímž si nenaklonil většinu literární a divadelní kritiky.[34]

Drama Plukovník Švec mělo premiéru v předvečer desátého výročí vzniku samostatného Československa. Rudolf Medek byl jedním z těch, kteří se v legionářských jednotkách zasloužili o vznik státu a zásluhy legií jistě nechtěl v očích publika devalvovat. Sám vysoce postaveným důstojníkem, vyzdvihl ze všech legionářů právě důstojníky a jim připsal zásadní podíl na udržení vysoké kázně a bojové morálky československých jednotek v Rusku. Hru pojal jako souboj několika různých ideologií a světových názorů. Nositeli a mluvčími těchto myšlenek jsou jednotlivé postavy, které své ideje hájí a prosazují. Plukovník Švec ztělesňuje svět, kde panují řád, povinnost, zákon a čest. Je to důstojník, který dává vždy přednost činům před slovy, voják, jenž se nebojí nasadit vlastní život ve prospěch svých milovaných podřízených, muž, jehož povaha je upřímná a oplývající kázní přísně logické úvahy. Zastupuje ideu pořádku a mravnosti, na které by mělo být postaveno i Československo. Stává se vzorem. Tato idea je ohrožována bolševismem a poraženectvím. Omezíme-li střet ideologií na co nejjednodušší schéma, zjistíme, že na jedné straně se nachází pořádek spojený s nutností ozbrojeného odporu a na druhé anarchie, kterou doprovází pasivita, přičemž v závěru dějství vítězí pořádek. Řád a disciplína jsou trvalými hodnotami, narozdíl od rovnostářství či pacifismu.

Divadelní hru Plukovník Švec můžeme zařadit do proudu našeho dramatu, který zdůrazňoval národní hledisko. Drama jako vrchol národní kultury je strážcem národní existence, volá od pasivity k činorodosti. Svou katarzí má smysl vlastenecky výchovný. Tyto hry měly zaplašit obecnou úzkost malého státu, vyvolat v divácích velké opojení a předvádět boj o zásadní hodnoty.[35] Medek opravdu vyvolal v českých divácích „velké opojení“. Opojení však nezažívali všichni. Zvláště levicoví intelektuálové a legionářská veřejnost útočili na drama i Medka osobně a obviňovali jej z jednostranného nacionalismu, militarismu a nedostatku demokratického liberalismu. Rudolf Medek skutečně postavil na scénu vojáka, jenž žil a umřel pro svoji povinnost. Vojáka, který měl být vzorem a ochráncem pro celý národ. Mezi diváky vzbudila hra značné nadšení, protože Medek vyslovil to, po čem lidé toužili. Napsal národní hru, která dovedla vytvořit mýtus z boje Čechoslováků za samostatný stát.

Závěrem si položme otázku, zda je Medkův plukovník Švec skutečným hrdinou a zda by hra oslovila i dnešního diváka. Syn Rudolfa Medka Ivan v rozhovoru pro časopis Host uvedl, že dobrý dramaturg a dobrý režisér by se mohli odvážit znovu zinscenovat Plukovníka Švece. Je to podle něj hra, a s jeho názorem lze souhlasit, o vlastnostech, o kterých se dnes skoro vůbec nemluví: o hrdinství, kázni a odhodlání k oběti.[36] Plukovník Švec hrdinou bezesporu je, ovšem hrdinou své doby a zároveň pro určitý okruh lidí. Uměleckými kvalitami by však dnes Plukovník Švec obstál jen těžko. Hra zůstává otiskem, který zachytil význam československých legií v Rusku pro vznik Československa a zároveň dokladem jak si první republika hledala a vytvářela nové hrdinské kulty, mýty a legendy, v tomto případě ztvárněné prostřednictvím lidem srozumitelné divadelní hry.

8. Použité a doporučné zdroje

Použitá

a. literatura

Bass, E., 1928: Plukovník Švec. Lidové noviny z 30. 10., roč. 36, č. 551,
s. 7.

Doležel, L., 2003.: Heterocosmica. Praha, s. 311.

Fischer, O., 1928: Česká hra. Právo lidu z 30. 10, s. 6.

Frejka, J., 1928: Nadsázka chudší než skutečnost. Národní osvobození z 30. 10., roč. V., č. 301, s. 6.

Götz, F., 1941: Povaha a smysl českého dramatu. In: Götz, F. – Tetaur, F. (eds.): České umění dramatické I. činohra. Praha, s. 123-134.

Hilbert, J., 1928: Plukovník Švec. Venkov z 28. 10., s. 5.

Holub, D., 1995: Rudolf Medek. In: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce, 3/1, M-O, Praha, s. 193.

Hora, J., 1929: Ještě k té pravé frontě kulturní. Literární noviny z 7. 2., roč. III., č. 3, s. 4.

Justl, V. – Medek, I., 2002: Romantický elegik. In: Medek, Rudolf: Odvrhnutý básník. Praha, 108 s.

Kudela, J., 1932: Aksakovská tragedie. Brno, 145 s.

Kudela, J., 1933: Plukovník Josef Švec. Brno, 132 s.

Medek, R., 1928: Plukovník Švec. Praha, 145 s.

Pichlík, K. – Klípa, B. – Zabloudilová, J., 1996: Českoslovenští legionáři (1914 – 1920). Praha, 282 s.

Pynsent, R. B., 1996: Pátrání po identitě. Praha, 278 s.

Randák, J., 2005: Kult mrtvých roku 1848. In: Nešpor, Z. R. (eds.): Mezi náboženstvím a politikou. Lidová kultura raného novověku. Praha 2005, s. 90 – 105.

Šalda, F. X., 1990: Drama hrdinské? Šaldův zápisník 1928-1929, I. ročník, Praha, s. 201 – 211.

Štorch-Marien, O., 1928: Plukovník Švec. Rozpravy Aventina, roč. IV.,
č. 7, s. 73.

Rulf, J. – Hofman, P., 1994: Rudolf Medek. Reflex, roč. 5., č. 3, s. 52; znovu vyšlo: Rulf, J., 2002: Literáti. Praha, 147 s.

b. elektronická média

www.militaria.cz

www.cslegie.wz.cz

Doporučené, rozšiřující zdroje

Buzková, P., 1930: Legionářská tragedie. Praha, s. 36.

Čapek, J. B, 1929: Plukovník Švec. Naše doba, roč. 36, sešit 7, s. 438.

Červinka, J., 1928: Plukovník Švec. Zvon z 8. 11., roč. XXIX., č. 9, s. 126.

Konrád, E., 1929: Uralská rhapsodie. Cesta, roč. XI., č. 6, s. 93 – 94.

Kudělka, V., 1983: Boje o české drama v letech 1918 – 1945. Praha, s. 129.

Majerová, M., 1928: Plukovník Švec. Literární noviny z 15. 11., roč. II., č. 37, s. 5.

Obst, M., 1983: Činoherní divadlo od vzniku Československa do počátku hospodářské krize (1918 – 1929). In: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace, Praha,
s. 13 – 206.

Poláček, J., 1994: Legionářská literatura, Brno, 18 s.

Poláček, J., 2002: Básník Rudolf Medek, Host, č. 10, s. XVI.

Přikryl, B., 1992: Sibiřské drama, Praha, 131 s.