O smyslu cestování Napsal Jan Prokeš    Pondělí, 25 únor 2008     Cesta do Maroka uskutečněná na přelomu října a listopadu roku 2007 mne podnítila k obecnějším úvahám nad smyslem cestování. Důrazný průnik levných letenek na trh v posledních několika málo letech způsobil, že vcelku již dosti exotické krajiny začaly být dostupné pro velkou skupinu lidí v bohatých a relativně bohatých zemích. Ostatně za zpáteční letenku z německého Porýní do marockého Fesu jsem zaplatil pouhé tři tisícovky korun. Proč ale vůbec vyjíždět na dvoutýdenní výlety do teplých zemí s povětšinou chudým obyvatelstvem chtivým v první řadě našich peněz? Skeptický pohled na takové kratochvíle oprávněně směřuje k závěru, že struktura i náplň takového pobytu nemohou mít jinou podobu než podobu vulgárního turismu, že jsou tedy pouhou exkurzí do místních - z našeho pohledu -  exotičností, které nechápeme, ale fascinují nás, a jsme lačni jich zkonzumovati maximální možné množství. Vše pochopitelně též nutno nafotit, čím více, tím lépe. Vize takové dovolené, byť třeba s upřímným záměrem realizovati ji s těžkým batohem na zádech, maximálně ohleduplným přístupem k místnímu koloritu i přírodě, ochotou a chutí poznávat "ty druhé", však nakonec nutně sestává z kaleidoskopu bleskových zážitků, seznamu odškrtnutých viděných a nafocených pamětihodností či proslavených lokalit, "poloautentických" setkání s domorodci apod. Výsledkem je pro citlivého jedince pocit silné neautentičnosti - v extrémním případě se může začít protivit sám sobě za to, že "je pouhým turistou", stejným jako tisíce před ním a jako tisíce po něm. A podobně negativně může začít vnímat místní, kteří se pak stávají pouhými "ojebávači", groteskními karikaturami sebe sama, jež dobře vystihuje kvaziupřímná fráze "Hello my friend!"… Druhou možností je nerealistický, přehnaný obdiv jinakosti, nezápadních kulturních modů, zveličování jejich autentičnosti a tradičnosti. V tomto bodě ale možno učinit pocitový obrat a celou neblahou zkušenost turisty díky nadhledu a smyslu pro humor udělat mnohem snesitelnější.                       Zde krátká asociující odbočka. Ideálem etnografie je nade vší pochybnost výzkumník, který na jednu stranu "žije" zkoumaný sociální svět, na stranu druhou disponuje schopností odstupu a je "vzdělaný" (ve smyslu nikoliv pouze akademickém) - je osobností s komplexními vědomostmi, schopnostmi i osobními a sociálními kvalitami. Onen žitý sociální svět je v praxi ohraničenou komunitou, se kterou výzkumník tráví dlouhou dobu, postupně se včleňuje do její struktury, hraje v ní určité role, a díky tomuto nesnadnému a dlouhému procesu získává, nebo si alespoň myslí, že získává ty nejcennější plody své práce (její hlavní motiv), totiž znalost významů sociálního jednání a interakce. Avšak to celé s přihlédnutím k tomu, že v postmoderním sociálně-vědním diskurzu není výzkumník subjekt, který studuje objekt, tedy sociální realitu, potažmo její aktéry. Tento diskurz nás nabádá k přesvědčení, že uvedený vztah je dokonale reciproční. Totiž že výzkumník není jenom objektivním hodnotitelem či glosátorem objektivních fakt, ale také lidská bytost zmítaná touhami, náladami, fantaziemi a - což je velmi důležité - i často nevědomou motivací se vůči zkoumaným aktérům nějak prezentovat (hrát vzdělaného, přehnaně tolerantního, pohodáře, zapůsobit na druhé pohlaví apod.). No a zkoumaný "objekt" pochopitelně není trpný aktér, který když nalezne důvěru ve výzkumníka, tak vše o sobě bez vytáček sdělí a vyjeví celý svůj kosmos jako hovádko boží. Tento diskurz - pokud je interpretován umírněně - nás tedy ve velmi pozitivním smyslu "vrací na zem". Sociální výzkum přestává být v takové perspektivě laboratorním procesem. Sociální výzkum se tu stává "ohmatáváním světa" a také hrou. Jeden můj přítel přede mnou několikrát projevil teskný povzdech, či spíše rezignované konstatování, že jeho putování po tropických krajinách je tak neautentické a jiné být nemůže, že je to turismus, ze kterého není cesty. Jiný kamarád by mu poradil, že existuje enviromentálně orientovaná alternativa - moderní poutnictví. Na to by mu ale zas ten první kamarád odvětil, že bohužel na to nemá čas a asi ani dostatek motivace. Menší úlevu z takových pocitů může přinášet radostné uvědomění si, že jde do jisté míry o hru s takzvanými domorodci, kteří také nejsou stoprocentně "autentičtí" (čímž nepopírám, že je zřejmě faktem jistá nutná vykořeněnost člověka v globální kultuře a větší tedy autentičnost člověka lokálnějšího), hrají komedii, neznají dokonale svůj rodný kraj ni jazyk apod. Nu a zoufalství z nemožnosti "vsáknout" turistickými póry během krátkého (tj. i několikaměsíčního) pobytu danou zemi i kulturu ještě utlumuje jeden zajímavý i úsměvný - a snad i pravdivý - efekt. Nazývám ho Prokešův paradox či také etnografie superfast. (Jde o koncept nastíněný už v mé  zatím nedokončené eseji Mám rád Balkán.) Spočívá v tom, že prvotní kulturní šok je mocným stimulem, který nejenže zkresluje náš dojem (a "objektivní" znalost nového prostředí), ale na druhou stranu také velmi motivuje a stimuluje naši pozornost na fascinující odlišnosti, které nám po určité době přestávají připadat tak fascinující a tak odlišné. A "domorodec" je třeba už vůbec neregistruje. Stejně jako platí, že doma není nikdo prorokem, je myslím i pravdou, že hypotetický etnografický výzkum vlastní rodiny je záměr z hlediska efektu přinejmenším problematický. Opravdu mi přišlo zvláštní, když jsem byl v Turecku napomenut, že na veřejnosti se nesmrká. A odhalil jsem to rychle, aniž bych musel v dané lokalitě strávit několik měsíců, luštit tamní kulturní kód. A odhalil jsem to náhodou, protože jsem byl nemocný a nudle mi v té čajovně z nosu tekly proudem. Zapůsobilo na mě i srdceryvné (až herecké) žebrání ve vagónu athénského metra anebo mrtvola nesená v marocké medině průvodem na márách. To vše na mne zapůsobilo, protože na to nejsem zvyklý. Nicméně to nepovažuji za cosi cizorodého, mně "nepatřícího". V celém světě jsem totiž "cizincem", divákem, kterémuž jsou ukazovány útržky, maličké součásti nekonečné mozaiky. Náhodně a na různě krátkou dobu. Ano, je to postmoderně pochmurné, z postmoderní perspektivy vycházející, kulturně podmíněné, nedávající řádný smysl, kontinuitu a cykličnost lokálního života. Ale tuším, že to není jen má zkušenost. No a pokud už jsem jednou do jisté míry globálním vykořeněncem, pro kterého jeho krev a půda není alfou a omegou jeho života, pak - pokud k novým zážitkům, situacím a zemím nepřistupuji jako bezmyšlenkovitý konzument, řídící se bezohledně zásadou čím více tím lépe, ale jako konzument-gurmán - pak by mohl mít takový turismus určitý smysl. Ano, smysl čistě egoistický, spočívající v prostém uspokojení z cestování jako z potravy nebo sexu. Co je na tom však špatného? Krom toho se tu ovšem nabízejí další, "sociálně hodnotné" přínosy takového turismu. V první řadě by to měla být z něj plynoucí tolerance a relativizace vlastního kulturního zázemí. Za stejně hodnotnou ovšem považuji i relativizaci kulturního zázemí "těch druhých". Bezbřehé ohromení "těmi druhými" totiž není relativizací, stejně jako jí není pohrdání jimi. Je to sice těžko uvěřitelné, ale pohrdání i bezbřehé ohromení (idealizace) k sobě mohou mít i dost blízko (podobně jako extrémní pravice a levice nebo fundamentalistický materialismus a teismus). Hypotetický "batůžkář" přeplný entuziasmu vůči Orientu a vybavený antiglobalizačními frázemi (ovšem z lůna globalizace) se může při tvrdém střetu s realitou stát nenávistným a nebezpečným sobě i "domorodcům". Přinejmenším je ovšem takový postoj krajně nerealistický a povrchní stejně jako masový "hotelový" turismus. Obojí vede k nahlížení domorodců jako ne úplně svéprávných bytostí, dětí, které milujeme, ale i přezíráme, zvedáme ze země, trestáme i pokořujeme. Kterým musíme pomáhat (batůžkář) nebo jim platit za "vstup do jejich země" milosrdně almužnou (hotelový turista), za kterou jsou podle nás naprosto vděčni a která nás osvobozuje od případných výčitek svědomí. Křečovitou a neupřímnou úctu tohoto typu mi doložila mladá Francouzka, která v Maroku na hotelu používala arabské fráze s posvátnou vážností pravého alternativce. Insallah! - až mi zaskočilo. Druhý den nám hoteliér řekl, že čtyřčlenná skupinka Francouzů a Španělů s koloniálně-alternativními instinkty nezaplatila za nocleh a zdekovala se. My jsme arabské fráze vyslovovali často pro pobavení - z toho, jak vzdálená jsou ta slova Středoevropanovy. Ovšem platili jsme. Z čeho takový hypotetický paradox vyústění ohromení do pohrdání plyne? Myslím, že ze zradikalizování zdravého kulturního relativismu do podoby bezbřehého relativismu mravního - do tvrzení, že vše, co je kulturně specifické, je i neutrální či přesněji řečeno mravně nehodnotitelné. Taková "ztráta zásad" vyvolává zmatení a dává neomezený průchod všem okamžitým afektům, pocitům, zvířeckým instinktům. Plyne to z mantry "alternativců", kteří chápou jednotlivou Kulturu jako svátost. Zapomínají, že kulturní mody (např. český nebo berberský) jsou daleko spíše výsledným souborem jednotlivých tradic, kulturních témat a prvků než předpokladem či příčinou něčí existence. Čili mám za to, že vnímavá turistika vede k toleranci a relativizaci vlastního i cizího kulturního backgroundu. Alespoň v mém případě to, troufám si tvrdit, funguje. Myslím, že na těch velmi odlišných "druhých", si člověk obzvláště uvědomí, že prostě nejsou ani horší ani lepší, že skrze zdánlivou odlišnost právě vnímá onu bazální lidskou spřízněnost. Že i povrchně zpozorovaná jinakost ho vede spíš než k zoufalství z nemožnosti "proniknout" směrem od české nebo jakékoliv jiné omezenosti. Relativistické a zároveň neposvátné nahlížení jednotlivých způsobů sociální existence boří stereotypy a potírá šovinismus. Například ten dnes populární - orientovaný vůči islámskému světu. Tento šovinismus boří mimo jiné upřímné přiznání, že typické marocké město je z hlediska středoevropské hygieny středověk a že typický marocký řidič autobusu je "prase", což se obzvláště výrazně projeví v horách. Znamená to ale, že jsou Maročané hlupáci nebo "nižší rasa"? Vůbec ne. V Maroku například nejsou vůbec typické - jako v Česku jsou - nechutné pouliční "kachny", pocházející povětšinou z útrob nagelovaných náctiletých alkoholových začátečníků. V Maroku sice autobusy nejezdí podle řádu jako v Čechách, jezdí ovšem často a řidič vám zastaví prakticky kdekoliv. Zažil jsem v českých zemích mimo jiné kyselého šoféra, který při zastávce v Praze na Zličíně odmítl počkat na Slovenku zadržující už od Brna moč, kteráž tak musela vydržet do Plzně… V Maroku jsem se nesetkal s podobnými řidiči-hovady jako v domovině. Avšak jeden mě iritoval tím, že nás po dvě hodiny nutil poslouchat příšernou nahrávku kvílejícího recitátora patrně náboženských textů. Také zvyk pokaždé opouštět zastávku s tím, že několik mladíků skáče za nezbytného ohlušujícího řvaní do už jedoucího autobusu - jako poslední z nich zásadně palubní "kápo" - jsem do konce pobytu nepřestával shledávat přinejmenším podivným. Proč však běžný "hotelový turista" vnímá Tunisana, Egypťana, Maročana… jako opáleného (cikána) bordeláře, který ostentativně neupřímně předstírá přátelství? Protože podle stereotypní konstrukce bílého Západňana jsou ti na jihu a východě zaostávající jaksi kvůli své "podstatě". Dochází tu k zavádějícímu přenášení zaostalosti společenského celku na zaostalost jeho jednotlivých členů. Jak ale důvtipně přesvědčovat, že kvalita společenského zřízení pramálo souvisí např. s průměrným IQ všech příslušníků dané komunity? Jak se při tomto přesvědčování nestát v očích přesvědčovaných zástupcem tlachalů ohánějících se multikulturními frázemi o stejné kvalitě všech sociokulturních celků? Běžný hotelový turista vnímá dnes zvláště důrazně Tunisana, Egypťana, Maročana…, se kterým je nucen potkávat se během své dovolené, kromě už zmíněného navíc jako potenciálního muslimského fanatika. Je to částečně pochopitelné, stejně jako je částečně pochopitelný pohled na arabského prodejce suvenýrů jako na někoho, kdo Evropany nemá rád nebo jsou mu ukradení, kdo se na ně usmívá a přitom myslí pouze na zisk. Mnohdy tomu tak dozajista bude a snad je to nespravedlivé. Leč pokusit se nazřít situaci z perspektivy toho "Araba" není od věci. Odtud bych mohl vidět např. nezdravě bílé uhrovité a tlusté lidi, kteří přijeli do mé země si pouze užít, jsou hluční, vyhýbají se zbytné komunikaci, tváří se nepokorně, jsou nezábavní a díky finanční situaci vůči mně vždy ve výhodě… Stereotypní nahlížení hotelového turisty i domorodce vyplývá z přirozeného strachu z cizího (řecky xénos=cizinec, fóbia=strach). Jakoby Hasan z Káhiry a Franz z Vídně neměli spolu nic společného. Znám lidi, kteří strávili ve velmi odlišných kulturách delší čas. Pochopitelně je to obohatilo, neb to byli vnímaví a otevření lidé už předtím. Žádná posedlost jinakostí se u nich ale rozhodně nekoná. Pouze posílení tolerance, pochopení, oslabení strachu z cizího či neznámého (např. ze smrti). V internetovém deníku mé neteře, která strávila posledních osm měsíců na cestě po Íránu, Pákistánu, Indii a Bangladéši, čtu mezi řádky jedno silné a jasné poselství: Jinakost nás nepřestává překvapovat. Mnohdy jsou setkání s ní ostrá - jako ostré exotické koření. Vyvolávají v nás pocity ohromení, dojetí, dobrodružství, ale i skličující absurdity či otravnosti. Než ale stačíme domorodce za jejich chování proklít nebo odsud chtít rychle zmizet, uklidníme se, uvědomíme si svou roli a jdeme dál… Původně jsem chtěl psát o Maroku. O přepestré zemi, ve které během jediné noci můžete projet od oceánu kolem zasněžených velehor přes hamadu (kamenitou poušť) až k úžasným písčitým dunám Sahary. O podivném maloměstě jménem Azrou a jeho nezajímavých obyvatelích. O disidentech, alkoholicích a marxistovi z přístavu Essaouira. Nakonec jsem ale psal o smyslu. Otázkou pochopitelně zůstává, dává-li to nějaký, jde-li vůbec o cestu k sebezdokonalování… Nabízí se, že ano. Možnosti tu dnes jsou a krom obyčejného užívání si v sobě mají snad i určitý mravní potenciál. I obyčejný turismus může člověka nasměrovat k relativizaci způsobů sociální existence a skrze ni zároveň k mravnímu upevnění. Stačí se vyvarovat přehlížení, ale i přílišného entuziasmu. A pokud někoho rozesmutňuje pocit značné neautentičnosti (či vlastní nepatřičnosti) při pobytu v exotických končinách, tomu budiž útěchou nadhled a humor, uznání faktu, že i domorodci se pitvoří, tápou. Pokud je někdo takto smutný, ať si zkusí představit knížete českého pornofolku, jak zpívá "…že pět pionýrů dole u mostu, hrabalo do vystrčené holé prdele, jež patřila svini Anděle…" To je přeci také nepřeložitelné!