Infospolek ___________ Infospolek ___________ Infospolek
Text o budoucnosti eurointegrace z roku 2004 PDF Tisk E-mail
Napsal Jan Prokeš   
Neděle, 10 únor 2008
Jan Prokeš: Meze a některé limitující faktory evropské integrace EU jako "Evropa" V květnu roku 2004 vstoupila Evropská unie do své další, zcela bezprecedentní epochy. Do projektu integrace evropských států se zapojilo dalších deset zemí. Přistoupením pěti středoevropských, tří pobaltských a dvou jihoevropských, s výjimkou Polska vesměs malých států, se z tradiční "patnáctky" stala "pětadvacítka" a EU se z geografického hlediska již skutečně přiblížila k tomu, aby se jejího jména mohlo oprávněně používat jako ekvivalentu k pojmenování evropského kontinentu. S dalšími zeměmi, které prozatím zůstaly mimo, se s větší či menší jistotou počítá do ne příliš vzdálené budoucnosti (Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko by měly vstoupit v roce 2007). Dále jsou zde evropské státy, které jsou na vstup zcela připraveny, ale prozatím se k němu staví negativně. Jedná se o státy velice bohaté (Norsko, Švýcarsko, Island, teoreticky rovněž Lichtenštejnsko). Zcela specifický je případ Turecka, které zahájilo vyjednávání o možnosti plného členství již před několika desítkami let (oficiálně podalo žádost o vstup v roce 1987), o zahájení přístupních rozhovorů se  právě nyní vedou vášnivé diskuse na půdě parlamentů, ale i na obecné úrovni formou veřejné diskuse. Pozice Turecka, kterému západní státy nemohou kvůli jeho strategickému významu říci jednoznačné a definitivní ne, ovšem stále se ani nemohou odhodlat říci jednoznačné ano, je tedy poměrně potupná a nezáviděníhodná a v blízké budoucnosti by mohla vyústit v pro Evropu neblahý obrat v zahraničněpolitické orientaci této země, na což upozorňují zastánci integrace Turecka do EU. Člověk nadmíru obdařený fantazií by si tak mohl představit Evropskou unii v roce 2020 zahrnující všechny výše uvedené země + všechny ostatní balkánské státy, pokud by se jim v následujících letech podařilo dosáhnout politické stabilizace a hospodářsky vzrůstat (Albánie, Makedonie, Bosna, Srbsko a ČH), přičemž to samé by platilo o evropských postsovětských republikách (Moldávie, Bělorusko, Ukrajina). Případné zapojení Ruska do evropské integrace raději nebudu vůbec imaginárnímu snílkovi vkládat do jeho myšlenek. Tak či onak, taková právě načrtnutá Evropská unie, ať už by do ní nepatřila zaostalá Albánie a Makedonie, nejednotná Bosna, pod autoritativními režimy úpící Bělorusko a Moldávie či ne zcela evropské Rusko a Turecko, by byla v podstatě geografickým a téměř úplně kulturním ekvivalentem kontinentu zvaného Evropa. Jan Prokeš: Meze a některé limitující faktory evropské integrace EU jako "Evropa" V květnu roku 2004 vstoupila Evropská unie do své další, zcela bezprecedentní epochy. Do projektu integrace evropských států se zapojilo dalších deset zemí. Přistoupením pěti středoevropských, tří pobaltských a dvou jihoevropských, s výjimkou Polska vesměs malých států, se z tradiční "patnáctky" stala "pětadvacítka" a EU se z geografického hlediska již skutečně přiblížila k tomu, aby se jejího jména mohlo oprávněně používat jako ekvivalentu k pojmenování evropského kontinentu. S dalšími zeměmi, které prozatím zůstaly mimo, se s větší či menší jistotou počítá do ne příliš vzdálené budoucnosti (Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko by měly vstoupit v roce 2007). Dále jsou zde evropské státy, které jsou na vstup zcela připraveny, ale prozatím se k němu staví negativně. Jedná se o státy velice bohaté (Norsko, Švýcarsko, Island, teoreticky rovněž Lichtenštejnsko). Zcela specifický je případ Turecka, které zahájilo vyjednávání o možnosti plného členství již před několika desítkami let (oficiálně podalo žádost o vstup v roce 1987), o zahájení přístupních rozhovorů se  právě nyní vedou vášnivé diskuse na půdě parlamentů, ale i na obecné úrovni formou veřejné diskuse. Pozice Turecka, kterému západní státy nemohou kvůli jeho strategickému významu říci jednoznačné a definitivní ne, ovšem stále se ani nemohou odhodlat říci jednoznačné ano, je tedy poměrně potupná a nezáviděníhodná a v blízké budoucnosti by mohla vyústit v pro Evropu neblahý obrat v zahraničněpolitické orientaci této země, na což upozorňují zastánci integrace Turecka do EU. Člověk nadmíru obdařený fantazií by si tak mohl představit Evropskou unii v roce 2020 zahrnující všechny výše uvedené země + všechny ostatní balkánské státy, pokud by se jim v následujících letech podařilo dosáhnout politické stabilizace a hospodářsky vzrůstat (Albánie, Makedonie, Bosna, Srbsko a ČH), přičemž to samé by platilo o evropských postsovětských republikách (Moldávie, Bělorusko, Ukrajina). Případné zapojení Ruska do evropské integrace raději nebudu vůbec imaginárnímu snílkovi vkládat do jeho myšlenek. Tak či onak, taková právě načrtnutá Evropská unie, ať už by do ní nepatřila zaostalá Albánie a Makedonie, nejednotná Bosna, pod autoritativními režimy úpící Bělorusko a Moldávie či ne zcela evropské Rusko a Turecko, by byla v podstatě geografickým a téměř úplně kulturním ekvivalentem kontinentu zvaného Evropa. Meze integrace Aby bylo možné různé, od sebe se lišící entity spojovat do účinných a účelových celků, musí existovat kritéria, jejichž dosažení stvrzuje oprávněnost nároku té které entity (tedy státu) na členství v celku. V případě EU jsou takovými kritérii zejména určitý stupeň ekonomické prosperity (tedy jak makroekonomická "výkonnost" jednotlivých zemí, tak určitý životní standard jejich obyvatel), uplatňování politické demokracie ve veřejné a státní správě a ctění zásad osobních a lidských práv každého občana. Dále se jaksi implicitně předpokládá sdílení podobných kulturních hodnot, tradic a podobného kulturního dědictví a samozřejmě také alespoň určitá geografická spřízněnost, když už ne úplná teritoriální kontinuita jednotlivých regionů EU (států)! Co se týče výčtu těchto základních kritérií, nesmíme opomenout "legislativní harmonizaci", která vše výše jmenované "právně zaštiťuje". Je jasné, že unie po květnu 2004 se bude dosti lišit od "patnáctky", která existovala mezi lety 1995 až 2004. V čem bude jiná? Především v tom, že hospodářská úroveň jejích jednotlivých "regionů" bude více rozdílná. Kromě Kypru, Slovinska a maličké Malty nedosahuje žádná nová země hospodářské úrovně nejchudších tradičních zemí EU. A ještě dlouho dosahovat nebude… Protiargument, který by mohl následovat, že totiž podobně jako na tom jsou právě přistupující státy, na tom byly v osmdesátých letech Portugalsko, Španělsko a Řecko, neobstojí. Neobstojí, jelikož tyto státy se nestaly členy EU naráz, v jediný den. Tyto státy nezvýšily ani během onoho pětiletého období, ve kterém se postupně začlenily do EU, počet obyvatel unie o téměř 20 %, jak tomu učinila přistoupivší "desítka", která navýšila během jediného dne počet obyvatel unie o zhruba 75 milionů. A navíc ani stav hospodářství států "desítky", tedy převážně postkomunistických, transformujících se zemí, není identický se stavem hospodářství trojice jihoevropských zemí v osmdesátých letech. Země "desítky" nemají zcela evidentně takový potenciál pro cestovní ruch, který např. v případě Řecka dnes patří k dominantním spolutvůrcům HDP (kromě již zmíněných tří bohatších zemí). Jihoevropské státy navíc zahájily ekonomickou liberalizaci mnohem dříve než bývalé země RVHP a tato liberalizace byla navíc skutečná a významná (např. v Polsku či Maďarsku byla spíše "kosmetická"). Jihoevropské autoritativní režimy navíc tržní hospodářství nikdy zcela neusmrtily, jak se to podařilo režimu např. v ČSSR. Podobná byla situace v oblasti společenské. Jak o tom pojednává F. Fukuyama v Konci dějin, spočívá slabost autoritativních režimů pravice v neschopnosti kontrolovat občanskou společnost…která tyto režimy nakonec pomůže rozložit (Fukuyama, 34-42). Co se týče rozvoje občanské společnosti v postkomunistických zemích střední Evropy a Pobaltí, tak zde ovšem není takový problém jako v ekonomice a rozdíly se rychle zmenšují. Ve všech těchto zemích je na co navazovat a z čeho čerpat, totiž z předválečné tradice. V těch zemích, které patřily za socialismu k "liberálnějším", existovala do určité míry občanská společnost i v této epoše. Není pochyb o tom, že unii čeká nejen dosti významná "zatěžkávací zkouška", ale také zcela nová epocha. V květnu 2004 postoupila Evropa významným symbolickým aktem do další fáze svého sjednocení, a to nejen symbolického. "Evropa" již přestala být "Západní Evropou". Mnozí filozofové a intelektuálové, jak z východní, tak ze západní části nové unie, budou cítit blaženost v srdci a upřímnou radost z takového stavu. V hlavách jim proběhnou všechna ta krvavá jatka, samo sebou zbytečná, která buď sami zažili nebo si je dokáží živě představit a budou šťastni z toho, že namísto všech těch válek, zákopových, bleskových, totálních, vlasteneckých, studených, špionážních, čeká národy Evropy již jen život ve vzájemné spolupráci, vzájemném respektu a konfrontaci maximálně zdravě rivalizující, na fotbalových pažitech či v koncertních sálech a vědeckých laboratořích. V tomto smyslu nabývá integrace čistě etických dimenzí. Jenomže tento skvělý fakt (snad je tato skutečnost nyní natolik pevná, že jí můžeme dát punc faktu) nám bohužel nezodpovídá podstatnou otázku - nakolik bude budoucí unie efektivní? Nakolik bude efektivní v roce 2007, kdy by měla přijmout za svého člena Rumunsko, stát, ve kterém dnes kolem 30 % rodin nemá v zimě prostředky na topení (Respekt, 44/03). Rozdíl v představě o tom, co je to základní životní potřeba, kvalitní materiální zázemí či kvalitní život atd. běžného občana v nejchudších a nejbohatších členských státech bude diametrální a již dnes je zřetelný. Dokonce i rozdíly mezi stávajícími členy jsou takové, že lidé z Čech podporují finančně litevské děti v rámci charitativního programu "Adopce na dálku" (kromě dětí z Litvy jsou do programu zahrnuty ještě děti z Ugandy a Indie…)! S přistoupením Rumunska a Bulharska se nutně stane ne zcela pravdivou představa Evropské unie jako prostoru obývaného lidmi žijícími ve všeobecném blahobytu. Z předchozích úvah se přímo nabízí několik zcela zásadních otázek: Jaké jsou meze integrace? Kde se nachází nejzašší možné hranice Evropské unie? Jsou tyto hranice identické s geografickými hranicemi Evropy? Jsou to především ekonomická kritéria, která určují polohu těchto hranic? Nebo jsou to v prvé řadě rozdílné mentality, které vymezují tuto polohu (hranice v "myslích lidí")? Či je nesmyslné jakkoliv se zkoušet ptát, který stát by jednou za jistých okolností snad mohl do EU vstoupit  a který v žádném případě nikoliv? S. Huntington v "civilizačním bestselleru" 90. let Střet civilizací ohledně budoucího vývoje EU předpokládá, ve shodě s jeho absolutizací role náboženství v možnostech spojovat a rozdělovat lidi a národy, že jsou evropské země, ve kterých převažuje západní křesťanství, téměř předurčeny k tomu, aby se staly snadno a rychle členskými státy EU, pokud jimi ještě nejsou. A že naopak země, ve kterých převažuje pravoslaví, o islámu ani nemluvě, mají potenciál státi se součástí EU minimální. Huntington tak říká, že pro Chorvatsko má "Evropa" otevřené své vstupní brány dokořán. Naopak pro Srbsko zůstanou tyto brány "neprodyšně uzavřené". Řecko je členským státem unie v podstatě "jen náhodou". To samé platí o tureckém členství v NATO. Řecko ani Turecko nečeká "vyhazov" ze západních integračních uskupení. Jejich přítomnost v nich však bude přinášet problémy… (Huntington, 315-330) Timothy Ash nazval tento přístup "vulgárním huntingtonismem" pro jeho extrémní kulturní determinismus. Huntington podle Ashe tvrdí, že národ, jehož kulturní dědictví tvoří západní křesťanství, renesance, osvícenství, příslušnost k německé či rakousko-uherské říši, barokní architektura a vídeňská káva, je předurčen k demokracii. Ash tuto teorii považuje za prostoduchou, upozorňuje však, že právě tato teorie má velké šance prosadit se v reálné politice (Ash, 313). Rozšiřování EU rozhodně nemůže pokračovat "do nekonečna", aniž by tím samotná unie ztratila svůj smysl a přestala plnit svůj účel. Přesto dnes nemůžeme zcela vyloučit možnost, že jednoho dne bude východní hranicí unie hranice rusko-ukrajinská nebo dokonce turecko-íránská. Můžeme jít ještě dál a představit si tuto hranici až kdesi na Kamčatce. Taková představa je však nutně absurdní, neboť začleněním Ruska do EU by se "Evropa" rázem na dohled přiblížila Americe. Gruzie po pádu E. Ševarnadzeho projevila reálný zájem o členství. A pokud by mohla Gruzie, proč by nemohla Arménie či Kazachstán, jehož malá část území se dokonce geograficky v Evropě skutečně nachází? Tyto otázky dnes rozhodně ještě nejsou aktuální, samotný problém "nekonečnosti" rozšiřování unie však aktuální býti začíná. Také tímto problémem se Timothy Ash v knize Dějiny přítomnosti zabývá. Státy, které se před pádem železné opony nacházely na její špatné straně rozděluje na "druhou" a "třetí" Evropu. Do kategorie druhé Evropy patří asi 20 převážně postkomunistických zemí majících dohromady asi 140 milionů obyvatel, z nichž nejlidnatější jsou Polsko a Rumunsko. Tyto země či alespoň jejich politické elity se po roce 1989 vyslovily pro vstup do EU a NATO a co je nejdůležitější, tento jejich nárok byl (a stále je) v "první" Evropě více či méně teoreticky (a nyní již i prakticky…) akceptován. Do této kategorie náleží například také Albánie. Do "třetí" Evropy patří dle Ashe Rusko a Ukrajina a nejspíše dočasně také Bělorusko a Srbsko, v jejichž případě je reálné budoucí "přestoupení" do druhé Evropy. Tyto země mají dohromady 210 milionů obyvatel, ke své historické sounáležitosti s Evropou i ke splynutí s tou první v EU a NATO nezaujímají zdaleka tak jednoznačné stanovisko jako země Evropy druhé. A především, političtí představitelé EU a NATO nejsou zajedno, zda by si tyto státy (a já bych dodal především Rusko) mohly členství vůbec nárokovat (Ash, 142-3).    Nová identita Dnešní předěl mezi Evropou střední a východní, tj. Ukrajinou, Běloruskem a evropskou částí Ruska, je naprosto zřetelný, hluboký a reálný (Ash, 318). Podobně jsem ovšem jako dítě vnímal předěl mezi Západem (tj. SRN) a Východem (tj. ČSFR) těsně po pádu železné opony. Určit kritéria patřičnosti či nepatřičnosti konkrétní země vzhledem k jejímu připojení k EU je zásadní a veleobtížný úkol. Postupovat huntingtonovsky dnes zkrátka nelze. Nelze tak postupovat z prostého důvodu. Odporovalo by to totiž celému pojetí tolerance, kulturního relativismu a lidských práv, které jsou ideologickou součástí západní (nejen) politické kultury a krajní kulturní determinismus zavrhují. Na druhou stranu je jasné, že existuje všeobecná shoda v tom, že by bylo absurdní, aby takové země jako třeba Libanon či Maroko, tedy poměrně liberální a poměrně sekulární státy, na plné členství v unii aspirovaly. Společné hodnoty a společná kultura nás přímo odkazují k fenoménu, který může být pro budoucnost unie jedním z rozhodujících, totiž k fenoménu evropské identity. Má být Evropská unie pouze dobře fungujícím byrokratickým a politickým organismem nebo rovněž "mentálním společenstvím Evropanů"? A může být funkčním systémem tehdy, pokud bude pouze byrokratickou mašinérií ("superstátem") a pokud bude něco jako evropskou identitu svých občanů postrádat? Jedno je jisté. Evropská identita, tedy vědomí sounáležitosti s ostatními příslušníky Evropy jako kulturního a politického celku a s tímto celkem samotným, dosahující síly a zřejmosti jednotlivých "národních identit" v Evropě dnes zcela jistě ještě neexistuje. Fukuyama před více než deseti lety prorokoval: "Národ bude nadále ústředním bodem identifikace, ačkoli větší počet národů bude sdílet tytéž formy organizace ekonomiky a politického života." (Fukuyama, 237)   Žijící klasik filosofického konzervativizmu, Roger Scruton, uvedl v rozhovoru pro Mf Dnes: "Jsou věci, které známe a víme o nich, že jsou dobré, a těch bychom se měli držet. Vše ostatní je příliš nejisté. Neničme tyto věci, dokud nebudeme mít zcela jasnou představu o tom, že je nahradí něco opravdu lepšího." (Mf Dnes, 26.3.02) Uvedená pasáž výborně vystihuje podstatu Scrutonova světonázoru a je z ní rovněž patrné, že nebude patřit mezi nadšené eurooptimisty. Nejsem si však tak docela úplně jist, zda Národní stát a s ním související nacionalismus jsou věci, které známe a víme o nich, že jsou dobré a že by jsme se jich proto měli držet. Je mimo vší pochybnost, že Národní stát a s ním související moderní nacionalismus, mají "na svědomí" miliony lidských životů, zničených životních osudů, ale také značně a všeobecně rozšířené stereotypy, podle kterých lidé nazírají na "jiné" jako na něco nebezpečného a "ošklivého". Důsledkem toho je zabedněnost, malost, omezenost těchto lidí. Nacionalismus zabíjel a stále zabíjí. Evropa není výjimkou, spíše naopak, moderní nacionalismus totiž zrodila. Tento nacionalismus je ovšem také natolik součástí modernity, že nelze opomíjet jeho zásadní význam pro historický proces kvůli nějakému hurá zavržení. Bez "vzniku moderních národů" během 19. a 20. století by nemohlo dojít ke vzniku s nimi spjatých států v podobě v jaké existují dnes a k jejich pozdější integraci. Kriticky přistupovat ke koncepci moderního nacionalismu a národní identity můžeme pouze s vědomím, že jsme všichni stále více či méně do těchto fenoménů "zainteresováni". Přesto dnes v západním politickém myšlení převažuje názor, který shrnuje v krátké větě teoretik nacionalismu E. Hobsbawm v úvodu knihy Národy a nacionalismus od roku 1780: "Nacionalismus vyjadřuje příliš velkou víru v něco, co jím očividně není." (Hobsbawm, 17)"Touha po uznání na základě národnosti nebo rasy však není racionální. Rozlišení lidského a nelidského racionalitu nepostrádá: pouze lidské bytosti jsou svobodné, tedy schopné vydobýt si uznání v bitvě o prestiž. Toto rozlišení vychází z přirozenosti či spíše ze zřejmého oddělení říše přírody od říše svobody. Na druhé straně jsou rozdíly mezi skupinami lidí nahodilými a svévolnými vedlejšími produkty lidských dějin." (Fukuyama, 200) Proč tedy "nezaložit" novou identitu, identitu méně iracionální podle Fukuyamových kritérií? Umberto Eco se domnívá, že cosi jako evropská identita je již zrozeno a nadějně vzhlíží do budoucnosti. Říká, že případně popsal jednomu všetečnému novináři vlastní pocit "evropské identity" na příkladě celosvětových seminářů, na kterých vždy pociťuje jakousi spřízněnost s ostatními Evropany, ať už jsou odkudkoliv a že také s nimi nejvíce komunikuje. Novinář mu na to ale namítl, že mezi intelektuály z Evropy neexistuje jazyková bariéra, která existuje např. mezi zemědělci z Portugalska a z Rakouska. Já bych k tomu měl ještě jednu podstatnou námitku. Přirozenou vlastností lidí je, že se cítí lépe, bezpečněji, jistěji, v přítomnosti druhých lidí, kteří jsou jim "bližší", kteří "vypadají a žijí jako oni". Nejjistěji se většinou cítíme v rodinném kruhu. V cizí zemi většinou rádi slyšíme hovořit lidi naším rodným jazykem. Němec cestující po Íránu považuje Brita, kterého na své cestě potká, za "svého". V hloubi papuánského pralesa nám setkání s Číňanem ověšeným fotoaparátem, tedy příslušníkem jiného civilizačního okruhu, ovšem téže "technologické civilizace", přivodí jistě "radost" a "pocit bezpečí". V tomto smyslu tedy jistě cosi jako evropská identita existuje. V porovnání s identitou národní však zůstává slabou, matnou a neurčitou. Eco vkládá velkou naději do studentských výměnných pobytů (např. program Erasmus): "Znám mnohé studenty, kteří si po nějaké době v zahraničí vzali jiné studenty, s nimiž se v cizině setkali. Připustíme-li, že budou vychovávat děti v dvoujazyčném prostředí a že tento trend ještě zesílí, pak bychom mohli do třiceti let mít evropskou vládnoucí třídu plynně mluvící nejméně ve dvou jazycích. To by byl velký krok kupředu." A svou optimistickou vizi shrnuje na závěr článku o evropské identitě: "Koneckonců nepřátelství vůči spojené Evropě, nebo někdy dokonce vůči jiným regionům ve vlastní zemi vyvěrají z toho, co někteří nazývají "hlubokými" kořeny, což ve skutečnosti není nic jiného než vrozená zabedněnost vůči jinakosti. Pokud se během několika let rozšíří výměnné pobyty, povedou k novým objevům, vzájemnému obohacování a novým vztahům, jež se časem přemění v trvalé svazky." (Mf Dnes, 15.11.03) Díky výměnným pobytům, čímž má Eco na mysli určitou "hloubkovou dovolenou", tedy opak pouhého "památkového fetišismu", by se podle Eca mohla evropská identita rozšířit i mezi neintelektuální profese.Tak jako tak, vytváření nějaké nové, "umělé", evropské identity, by nemělo být cílem o sobě. A stejné je to s integrací samotnou. Integrace zde nemůže být pro integraci. Timothy Ash upozorňuje na to, že zatímco v Maastrichtu se integrovalo a integrovalo, Sarajevo krvácelo a krvácelo, Evropa krvácela. Integrace tedy musí mít smysl. Tímto smyslem je podle Ashe liberální řád, jeho rozšíření a prohloubení. Liberální řád přináší to nejdůležitější, totiž mír a svobodu (Ash, 260). Přijetí takového řádu však jistě není bez souvislosti s přijetím určité formy evropské identity. A tato nová identita by neměla být pouhým "nadnárodním cítěním", založeným opět převážně na principu my versus oni.     

Použitá literatura:

 

1.    ASH, T.G. Dějiny přítomnosti. Praha: Paseka. 2003.

2.        FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka publishers. 2002

3.        HOBSBAWM, E. Národy a nacionalismus od roku 1780. Brno: CDK. 2000.

4.        HUNTINGTON, S. Střet civilizací. Praha: Rybka Publishers. 2001.

5.        Mf Dnes. SCRUTON, R: "Nebuďte posedlí budoucností, neznáte ji". 26.3. 2002.

6.        Mf Dnes. ECO, U: "O evropské identitě". 15.11.03.

7.        Respekt. 44/03