Osmnáctá schůze Napsal Petr Sedlák    Úterý, 27 listopad 2007 Zápis osmnácté schůze Infospolku dne 13. října 2007  Přítomni: Dušan, Kuba, Lenča, Martin, Petr, Vašek a Vítek, hostem tentokrát Adrian  Schůze konána v Brně u Vaška, garantem Petr Zápis dnes prostřednictvím pana Broučka:  Pan Brouček, mezi svými Pražany konce 19. století známý jako mírný host svého oblíbeného pohostinství u Fousků a české veřejnosti obecně známý jako cestovatel časem a návštěvník Měsíce proti své vůli, se stal tentokrát obětí svých nechtěných sklonů v souvislosti se svojí účastí na moravských zemských slavnostech na hradě Špilberk. Nebudeme se zdržovat detaily, jak k tomu došlo, avšak je jisté, že pan Brouček přecenil své seznámení s moravskými víny. Důležité je, že blažený stav, v němž se ocitl, vytvořil pro něj vlastní předpoklad k časoprostorovým přesunům: pan Brouček neví jak, avšak po své v mlze zastřené pouti špilberskými kasematy a parky obklopujícími brněnský hrad se ocitá v pondělí dne 13. listopadu 2007 navečer v ulicích města Brna. Není třeba líčit šok našeho cestovatele z 19. století. Děsivé železné krabice pohybující se vysokou rychlostí a jejichž účelem se zdálo být na první dojem zasahovat kolem jdoucí chodce, dále něco co vzdáleně připomíná koňskou dráhu, lampy s věčným světlem a některé další věci, které naštěstí skrývaly nešťastníkovi tajemství svého účelu a fungování svojí vnější nevinnou podobou a které bylo lze považovat třeba za projev davové úchylky, což platilo zvláště pro lidi hovořící do malých krabiček. Buďme rádi, že pan Brouček nezamířil do rušných ulic centra a ocitl se na jeho periferii, na Obilném náměstí, kde ho navzdory sta letům zachovaný charakter městských domů, na něž mohl být náš hrdina zvyklý z Vinohrad a české nápisy jej přece jenom uklidnily, že tentokrát rodnou planetu neopustil a dovtípil se, že se opět posunul v čase, tentokrát směrem do budoucnosti. Pan Brouček musel své dojmy vstřebat. Zajásal, když na rohu náměstí objevil zařízení, věrně připomínající pohostinství, včetně označení cechovní příslušnosti - zašlého ptáka připomínajícího čápa. Pan Brouček nebyl po svém vstupu zklamán. Jednalo se skutečně o dům pohoštění, s jehož nabídkou nemohl být nespokojen. Domov připomínal nejen lahodný mok, podávaný dokonce bez vyzvání a ihned před žíznivého hosta, ale též proletářské skupiny v rozích místnosti, projevující se tradičními antisemitskými tlachy. Snad jen kdyby záchody byly čistší a zalidněné méně muškami, jak na to byl pan Brouček od Fousků zvyklý. Přesto nemohl návštěvník z minulosti nepropadnout spokojenému klimbání, nikým nevyrušován, pivem přeci jen vychlazeným a přes svůj zde netradiční dvouřadý oblek - v něm ostatně sotva vzbuzoval pozornost, jednak pro zamlžení místnosti hustým namodralým dýmem, jednak pro obecně pestré ustrojení místního osazenstva. Když tu: platit!  Není třeba týrat pana Broučka líčením obrazu jeho utrpení, když zjistil, že jeho K.K. koruny a groše jsou mu zde k ničemu, inu, nechal se ukolébat roduvěrným a vzdáleně familiárním prostředím. Nemusíme tak činit, neboť náš hrdina byl záhy zachráněn. Stalo se tak zásahem jeho spolustolovníků, dvojice mládenců, nad jejichž vzhledem se ještě před chvíli pan Brouček jen pohrdlivě usmíval. Připomněli mu totiž svým vzezřením a podivně sešněrovanými a upjatými cestovními vaky buď poblouzněné máchovce chodící pěšky ještě v době nastupující parních drah či italské dělníky razící tunely na Ferdinandově dráze, oblíbený objekt blahosklonných poznámek štamgastů v jeho oblíbené hospůdce u Fousků. Jak se ukázalo, dvojice studentů dosud nevzbudila pozornost pana Broučka též pro vedení řečí o jakémsi jazykovém obratu v historiografii, kterýmž jednak nerozuměl, jednak byly jeho znalosti ve věci psaní dějin omezeny na fakt, že jest pouze jediný ze způsobou dějezpytectví  a to cesta Palackého.   Když studenti shledali bezradnost pana Broučka, dovolili si jej pozvat na schůzi svého studentského spolku, na něhož se právě odebírali. Pan Brouček sice váhal, neboť oba hovořili o své mateřské univerzitě v Praze jako Karlově a jméno spolku znělo ve své jednoslovnosti podezřele. Avšak obeznámen a potěšen, že německé Franz-Ferdinandovo učení je minulostí a po obeznámení, že spolek má přeci jen ještě jeden delší název a je vlastně spolkem řízené mechanizované cizoty, svolil v přesvědčení, že to nemůže být v současných poměrech název jistě nijak neobvyklý. Jeho touha uniknout před bláznivým světem budoucnosti k jistotám spolkového života, s nimiž měl jako člověk váženého věku a jistého postavení z rodného prostředí nejlepší zkušenost, však měla narazit na jisté těžkosti a dočkat se mnoha překvapení.   Pan Brouček musel být zklamán, očekával-li, že schůze spolku se bude odehrávat v kožených klubovkách nějaké vážené společnosti nauk. Musel být však zklamán i tehdy, očekával-li, vzhledem ke studentskému charakteru spolku, místo jeho setkání v nějaké důstojné kavárně či vinárně. Jakým prostředím ovšem nazvat nepřirozeně malinké rozměry studentského pokojíku, stísněného nízkým stropem, který ani neodpovídal minimální tří a půl metrové zákonné normě? O klubovkách či útulném prostředí vinárny nemohla být ani řeč. Zúčastnění studenti, většina z nich zanedbaná zevnějšku, zarostlá a v nedůstojném oblečení, se povalovala na samé podlaze, nohy natažené jak tomu zrovna chtělo jejich pohodlí. Studená kuchyně byla omezena na podivně malé světlé chleby pokryté šunkou; a o tom, že obsahovala maso, se dalo pochybovat.   Pan Brouček se nestačil ještě vzpamatovat z prostředí kolem sebe a politovat nad svým pobytem v pohodlí měšťanského domu na začátku 15. století, když předsedající schůzi odbil přivítáním přítomných a započal nesouvislým a málo srozumitelným výkladem uvádět schůzi, pod patronací jakéhosi fóra zvaného ,,tematické cestování“, ovšem s dodatkem, že pozvaní cestovatelé se dostavit vlastně nemohou. Místo toho, aby osazenstvo čestně reagovalo na nemožnost svého předsedy, odhlasovalo rozpuštění schůze a vyrozuměli s jeho odvoláním policejní komisařství, rozproudila se mezi přítomnými nejistá diskuse o tom, jak by měla vůbec vypadat činnost a ideje spolku – podle některých narážek se musel pan Brouček domyslet, že je tomu tak nikoliv poprvé a podle výsledků diskuse jistě ne naposledy V tomto momentě v panu Broučkovi vyvrcholilo podezření a zděšení, že se ocitnul na setkání veřejných buřičů či anarchistů, kteří očividně a na škodu sami sobě zavrhli sepsat pro svůj spolek stanov a uktovit na základě nich své aktivity v duchu nějaké velké bohulibé myšlenky, například k povznesení národa.   Účastníci schůze se sice nedohodli na zásadách své činnosti a jejího zaštítění vznešenou idejí -- až na pořádání garantovaných schůzích, jakýmsi monitoringem a osobní iniciativou ve všem ostatním -- zato však zachránili schůzi, když sami dva z nich seznámili ostatní se svými nedávnými cestami mimo hranice zemí českých. Pokud pana Broučka mohlo jako exotické zpestření ještě tak naladit vyprávění o dalekých brazilských končinách, popis jedné návštěvy Petrohradu dalším studentem ho již nenachal na pochybách, že se ocitl mezi nebezpečnými jedinci s pokřiveným pohledem na svět a jeho pradávný pořádek a jistoty. Druhý student se totiž spontánně rozhovořil o nějakém českém továrníkovi, řídícím svůj průmysl a obchod s botami způsobem známým leda tak z Verneovy fantastické literatury, při čemž zabíhal do detailů ze života či spíše řízení jeho dělníků, připomínající ztřeštěné sny francouzských socialistů a jejich nebezpečného vousatého následovníka a vzoru z Trevíru. Ostatně, až nyní si pan Brouček uvědomil, že na schůzi nebyl přítomen ani policejní pozorovatel, jak si toho žádal zákon a věrnost císaři.  Jako ve snách pan Brouček následoval kolem deváté večerní studenty a jednu studentku na návštěvu k jistému mladému muži v jižní části Brna. Toho považoval Brouček vzhledem k jeho autoritě a vyšším stropům jeho bytu za tajnou hlavu spolku a duchovního vůdce studentů, a který přísluší pro svůj přízvuk k druhé zemské jazykové větvi. Jaký byl šok pana Broučka, když se ve svém projevu tento muž představil jako politický emigrant ze Švýcarska a začal hovořit o tom, že žádná druhá jazyková větev už dávno neexistuje, neboť byla do posledního svého příslušníka ze země české dílem vyhnána, či jak to řekl, dílem odsunuta a což má být nyní předmětem jeho studia a obživy. Vzhledem k tomu, že pro pana Broučka představovalo potýkání s českými Němci leda tak žabomyší boje jakým jazykem se bude hovořit v té které škole, nedokázal si jeho vyřešení takovým způsobem vůbec představit, a navzdory svým bodrým projevům vlastenectví dávaným k dobru U Fousků si bez Němců starý dobrý svět již ani nedokázal představit, zvláště když zazněly narážky, že k jejich vyhnání došlo po vojně delší a krvavější než ten nešťastný spor s Pruskem v roce ´66.    Nejen pan Brouček, nýbrž všichni zúčastnění vzali za vděk přesunutí do prostor příjemného pohostinství zvaného Na Kaménce, kde se rozprostřeli kolem stolu a pustili se do živé výměny svých přemnohých dojmů. Témat bylo načato zbytkem toho večera a začátkem nového dne ještě mnoho, mnoho jich bylo důkladně probráno, mnoho nakousnuto, k mnohým se jistě přítomní vrátí v budoucnosti. Věřme, že budoucnost bude jejich spolčení přát a bude vůbec dobrá, jistě příhodněji než pro náhodného hosta druhého brněnského setkání Infospolku, pana Broučka, v němž se ozývalo stále naléhavěji jediné: Zpět! Zpět do zlatých časů C.K. pořádků, světa jistot a pevných hodnot, neotřesitelných časů prosperity a záruk trvale šťastné a slibné budoucnosti!