Infospolek ___________ Infospolek ___________ Infospolek
Fenomén nacionalismu jako předmět studia společenských věd PDF Tisk E-mail
Napsal Jan Prokeš   
Neděle, 21 květen 2006
Nacionalismus jako fenomén je sledován (a studován) společenskými vědami, zejména kulturní antropologií, etnografií a etnologií, sociologií, politologií a historií. Jako je obtížné (nemožné) definovat národ, určit jedno jeho základní kritérium (jazyk, kulturu, vlastní stát…), je podobně obtížné-nemožné říci, zda jsou národ a nacionalismus „bytostně“ předmětem studia konkrétní společenské vědy více než jiné. Antropologie a etnografie studují národy jako kulturní systémy, sociologie studuje nacionalismus jako fenomén vlastní industriální éře a společnosti, navíc jako „jednotící“ prvek, prvek, který homogenizuje společnost. Politologie nahlíží na nacionalismus jako na součást státní politiky, často jako na státní ideologii, ospravedlňující daný režim, často potom jako na ideologii ve své extrémnosti velice zhoubnou. Konečně historie sleduje podmínky zrodu, trvání a (snad?) možného úpadku nacionalismu. Nelze tedy v žádném případě říci, která věda je zde dominantní a mj. proto je zřejmě dosti problematické a nejasné nějaké pevně vymezené teoretické uchopení tohoto fenoménu ve společenskovědní oblasti.

Sociální nerovnosti mohou dost dobře být a také jsou předmětem studia sociologické subdisciplíny, u nacionalismu je toto dost dobře nemožné. Přesto existují pracoviště výhradně zaměřená na tuto problematiku. Za všechny jmenuji katedru nacionalistických studií při Central European University v Budapešti. Dobrým zdrojem informací v tomto směru mohou být webové stránky mezinárodní asociace studia nacionalismu a etnicity (ASEN – The association for the study of ethnicity and nationalism ) - www.lse.ac.uk/collections/ASEN/sen-courses.htm - která vznikla při London school of economics and Political science. Tato instituce je zaměřena multidisciplinárně a spojuje lidi různých profesí se společným zájmem o záležitosti týkající se nacionalismu a etnicity (akademici, studenti, novináři, politologové atd.). Činnost této organizace zahrnuje mj. vydávání sborníků, pořádání konferencí a seminářů, shromažďování a výměnu informací… Na těchto stránkách naleznete rovněž seznam akademických pracovišť, která se zabývají nacionalismem a etnicitou. Jedná se většinou o katedry politologického či sociologického rázu, v rámci kterých lze studovat nacionalismus obecně či konkrétní nacionalismy a to povětšinou jako obor MA, MSc, Mphil… či postgraduálně (PhD). Je zde (snad) kompletní databáze pracovišť ve VB + databáze vybraných pracovišť z „ostatního světa“. Je logické, že tato databáze nemůže být vyčerpávající. Zejména v USA je jistě akademických i jiných pracovišť nějakým způsobem orientovaných na nacionální problematiku mnoho. Vyhledávání nových informací ohledně této problematiky automaticky předpokládám jako součást své budoucí práce k tomuto tématu. Prezidentem ASEN je profesor Antony D. Smith , žijící klasik a veličina nacionálních studií. Velice užitečným zdrojem informací může dále být internetový server The nationalism project
(http://www.nationalismproject.org/ ). Zde naleznete základní teze (hlavně definiční) hlavních osobností studujících nacionalismus, množství online esejů, disertací a článků vztažených k tématu, mnoho odkazů, abstraktů a bibliografií knih i článků atd. Jedná se o projekt University of Wisconsin-Madison. Na webu Nacionalism projektu naleznete rovněž odkazy na specializovaná periodika (např. Nations and Nationalism , Asian Ethnicity , Nationalities Papers , National Identities ).

Nás jakožto vlastence může dosti paradoxně těšit, že z českých luhů a hájů pochází přinejmenším dva klasici teoretického výzkumu nacionalismu. Předně musím jmenovat Ernsta (Arnošta) Gellnera (1925-1994), sociálního antropologa světového formátu i věhlasu, weberovce a kritika relativistických paradigmat v sociálních vědách, u nás bohužel širší veřejnosti zcela neznámého, jenž působil na již zmíněné University of Cambridge. Gellner ovšem emigroval z Československa v roce 1939, tedy ve 14 letech, čili v souladu s jeho tezí o negenetické povaze kategorie národnosti (Gellner nahlíží nacionalismus jako specifický produkt modernity, věku industriálního – jeho stanovisko tedy bývá označováno jako modernismus ), bychom ho měli spíše označit za 2/3 Angličana. Ve specifické vědní subdisciplíně (která ovšem pevně vymezená, jak jsem již upozornil, neexistuje…) zabývající se nacionalismem má jméno Ernst Gellner asi takovou váhu jako Durkheim nebo Weber v sociologii. Asociace ASEN pořádá speciální semináře, které nesou jméno českého rodáka a jsou uskutečňovány „k jeho památce“. I v ČR máme svůj „Gellnerovský seminář“, jenž je zaměřen zcela interdisciplinárně. Tím druhým velkým jménem z českých vod je historik Miroslav Hroch (1932), jenž dnes působí v Ústavu světových dějin při FF UK a tak trochu nepotvrzuje předpoklad o tom, že socialistické Československo nemohlo „vyprodukovat“ znalce světového formátu v sociálních či historických vědách.

 

Negativní definice

 

Každý má nějakou představu při vyslovení pojmu nacionalismus. Tyto představy se jistě navzájem liší. Pokud chci hovořit o fenoménu nacionalismu jako předmětu (akademického) výzkumu, musím se nejprve pokusit o obecné vymezení významu tohoto pojmu, o hrubé vystihnutí toho, co se nacionalismem v tomto smyslu může rozumět a co v žádném případě nikoliv.

         Je logické, že ani mezi nejvýznamnějšími autory zabývajícími se nacionalismem neexistuje definiční shoda o tomto pojmu. Např. Gellner dokonce tvrdí, že nacionalismus není ideologie v tradičně chápaném významu tohoto slova. Od ideologií, jakými zcela nepochybně byly a jsou např. socialismus či liberalismus, se liší jednak tím, že mu chybějí výrazní, nevšedně nadaní a literárně nadprůměrní teoretici, kteří by utvořili cosi jako ucelenou a koherentní doktrínu, což ovšem není zdaleka ten hlavní důvod. Nápadné jsou na nacionalismu očividné rozpory, pokud bychom jej chápali jako ideový systém. Jedná se především o rozpory ve smyslu co „nacionalismus“ tvrdí že činí a co skutečně činí. „Nacionalismus tvrdí, že chrání starou lidovou kulturu (tradiční), zatímco ve skutečnosti vykonává novou vysokou kulturu“ (opírající se o všeobecné vzdělání a vůbec o centralizované a se státem spjaté instituce…). Tvrdí, „že ochraňuje starou lidovou společnost, zatímco ve skutečnosti pomáhá vytvářet anonymní hromadnou společnost“ (jako příklad uvádí Gellner transformaci Německa z „venkovské“ společnosti do průmyslové). Nacionalismus tedy není pro Gellnera víceméně náhodně se objevená
(a nesmírně přehodnocená!) ideologie či teorie. Je to funkční struktura prostupující moderní průmyslovou společnost skrz na skrz. Zrozená díky této společnosti, vzešlá z jejích podmínek a umožňující její hladký chod, zajišťující fungování moderní společnosti. Nacionalismus tak nemá vlastní ucelenou doktrínu. Pokud lze vůbec hovořit o nějaké ideologii, pak jedině o takové, která sestává z několika, často navzájem rozporných, axiomů a dogmat. Nejzákladnějším z nich jest dogma o tom, že nacionalismus je vždy přirozený . Životní podmínky moderní společnosti jsou takové, že jsou taková dogmata poměrně hladce přijímána za pravdivá. Zcela zásadní roli zde hrají komunikační masové prostředky. Není to ovšem tak, že by tyto „předávaly myšlenky, kterými byly náhodně nakrmeny“. Ne, nikoliv – tyto prostředky nešíří nacionalistická dogmata jako prostou propagandu. „Jsou to tyto prostředky samotné, jejich vše pronikající povaha, důležitost abstraktní, ústředně řízené, standardizované komunikace z jednoho zdroje pro mnoho příjemců, která sama přirozeně vyvolává klíčovou myšlenku nacionalismu, zcela bez ohledu na to, co je právě obsahem příslušných předávaných zpráv… a klíčové je znát jazyk a způsob předávání: pouze ten, kdo mu může porozumět, je začleněn do mravní a hospodářské společnosti… a kdo nerozumí, je vyloučen…“ Naproti tomu již zmíněný Antony D. Smith, mimochodem Gellnerův žák, považuje ideologii (a doktrínu) za jeden z „významů“ nacionalismu, za jednu významovou sféru fenoménu nacionalismu, vedle následujících významů: a) procesu vzniku národů, národního cítění a povědomí, b) jazyka a symbolů národa a c) nacionalistického hnutí, tedy hnutí v zájmu národa… Podle Smithe se jedná
o bázi, o sféru klíčovou, základní (ostatní sféry z ní vychází).

Nacionalismus jako fenomén, jež je předmětem akademického výzkumu, není pouhým vlastenectvím . Je jevem bytostně charakteristickým pro modernitu, tedy zhruba pro období od počátku 19. století (či přelomu 18. a 19. století) dodnes (ačkoliv někteří autoři hovoří o „postmoderním úpadku – či dokonce zániku – nacionalismu“). Pro tvrzení takového typu existuje mezi akademiky víceméně shoda, i když různí autoři přikládají různou důležitost historii (tradici) konkrétních národů a názory se liší rovněž ohledně přelomového období, které by bylo možné označit jako období, ve kterém se zrodil nacionalismus (např. stanovení konkrétního desetiletí či historické události, jež „stigmatizovala“
a započala novou epochu – epochu nacionalismu; za takovou událost považují někteří autoři VFR, napoleonské války, Vídeňský kongres…). Období před „skutečným nacionalismem“, ve kterém se postupně vytvářely společenské podmínky a instituce podporující jeho vznik a ve kterém se již formují protonárody, tedy homogenní jednotky, jejichž příslušníky spojuje společné ztotožnění se s panovníkem, tedy jednotky založené na dynastickém principu (prvním takovým protonárodem byl zřejmě protonárod španělský, od ukončení reconqvisty v roce 1492), bývá nazýváno jako protonacionalismus . Nacionalismus, jak již bylo řečeno, není pouhým vlastenectvím, není pouhým patriotismem. Patriotismus či vlastenectví lze charakterizovat jako lásku k vlasti (a ke specifickému způsobu života). Je to záležitost citová, neideologická a můj osobní názor je takový, že se jedná rovněž o záležitost „racionálnější“ – láska ke „hmatatelné“ jednotce dává více smyslu než pocit sounáležitosti s „abstraktní“ komunitou…

 

V Čechách se podle Petra Pitharta vyskytoval trojí patriotismus:

•  zemský

•  osvícenský

•  katolický

 

Zemský – spojen se šlechtou – obranná politika, hájit zájmy šlechty proti vídeňské centralizaci – není spojen s lidem.

Osvícenský – důraz kladen na občanské ctnosti, rodinné hodnoty, vzdělání.

Katolický – rekatolizace – téměř všude na vesnici je například socha Jana Nepomuckého, mariánský kult, zastavení, úcta k místním zázrakům – jedná
se o jednotící rys společnosti.

 

Dále je nutné konstatovat, že národ rozhodně nelze definovat na základě příbuzenství (též ani rasy) , tedy jako jednotku sestávající z jedinců vzájemně „pokrevně spřízněných“. Antropologie zná hierarchicky vůči sobě postavené kategorie: (rodina) - rod – klan – moieta/frátrie – kmen. Všechny tyto jednotky lze nějakým způsobem definovat či zdůvodnit na základě příbuzenských vazeb, i když směrem od rodu začínají být tyto vazby čím dál méně ověřitelné a tedy spíše sociálně konstruované… Příbuzenství příslušníků těchto kategorií má demonstrovat odkaz na společného předka. V případě rodu jedinci víceméně znají své vzájemné vazby a dodržují pravidlo exogamie. Dále k větším celkům (klanům, frátriím a kmenům) se již začínají tyto „jistoty“ vytrácet a rozmělňovat. Co je důležité – příslušníci „národa“ se své vzájemné příbuzenství povětšinou dokazovat ani nesnaží. V návaznosti na německý romantismus se v německém prostředí objevily odvážné pokusy některých badatelů o „prokázání“ pokrevního příbuzenství všech Němců (Volksgemeinschaft-spojení krve a půdy, důraz na pospolitost, sousedství, germánskou mytologii…). Teoreticky vzato, všichni lidé na světě jsou vzájemně příbuzní. Abychom mohli označit nějakou skupinu lidí (v našem případě národ) za navzájem „příbuznější“ v rámci tohoto celku než mimo něj, museli bychom tento celek zcela izolovat, vyhlásit pravidlo totální endogamie! Příslušníci moderních národů ovšem nezakládají svou vzájemnou identitu (s ostatními příslušníky a s národem jako takovým) na příbuzenství (které by se snažili nějak prokázat…). Alespoň tedy ne explicitně. Nedávno probíhala na jedné radiové stanici anketní debata ohledně preferování českých či zahraničních výrobků. Jeden pán prohlásil: „Kupuji české výrobky….a jaké jiné?, vždyť jsme přeci Češi!...“ Národ bývá „lidově“ spojován často se společným jazykem (jenž je samozřejmě jako „vědecké“ kritérium rovněž neudržitelný), náboženstvím (rovněž neobstojí), územní celistvostí (tj. vlastí; ovšem, jak již bylo řečeno tak vlastenectví není nacionalismus, navíc některé skupiny bez území označujeme jako národy – např. Kurdy) či se „společnou kulturou“ (jakož i společnou historií), což je zase pojem v mnoha případech dosti problematický, často přímo „vágní“… S touto problematikou souvisí zásadní skutečnost ohledně nacionalismu, kterou je nutné uvést - existují 2 pojetí (koncepce) národa:

 

V  anglosaském pojetí národ = nation = volk = lid =obyvatelé samotného politického celku (státu) bez ohledu na to, zda tvoří jazykovou či kulturní jednotu. Kant mluví o tom, že národ jsou obyvatelé žijící v jednom státu na základě smlouvy. Podle E. Burka jsou ideje národa neseny jen vzdělanci či lidmi majetnými. Jedná se tedy o národ v občanském smyslu (národ švýcarský, americký, belgický…).

Ve středoevropském pojetí – německém pojetí, v pojetí Francouzském (do Francouzské revoluce) a pojetí balkánském to ovšem neplatí. V polovině 18. století byli ve Francii encyklopedisté a národ vymezili jako obyvatele státu hovořící stejným jazykem. V době Napoleona byli navíc cizomluvci ztotožňováni s nepřítelem. V tomto pojetí je důležitá kultura, jazyk, stát, národ. V případě českých zemí se jednalo především o filologický nacionalismu , který spíše patří do středoevropské koncepce, ovšem vykazuje též některé znaky té anglosaské (západní) – důraz na občanství, umírněnost .

 

Pozitivní definice

 

Zde bych konečně navrhl pracovní definici nacionalismu a národa, která vychází z přednášek kurzu Nacionalismus1 pana PhDr. P. Rosůlka z FF Plzeň
a je obohacena vlastními postřehy, přičemž se snaží brát ohled na rozmanité přístupy k definování tohoto pojmu u jednotlivých „autorit nacionalistických studií“.

Nacionalismem zde rozumíme tendenci považovat vlastní národ za nadřazený, tedy považovat příslušníky vlastního národa za nadřazené příslušníkům ostatních národů. Nacionalismus značí legitimizace (explicitní či implicitní) národa většinou jeho příslušníků a jejich loajalita vůči němu, jednoduše víra v národ . Mezi těmito příslušníky vzniká vůle k oběti pro společenství zvané národ – jež je společenstvím nevymezitelným na základě pevně daných kritérií, avšak na druhou stranu má též svou „materiální“ stránku (např. „národní instituce“, často přímo propojené se státem), jakožto úplnou totalitu lze však národ vymezit pouze jako imaginární společenství, jako společenství představ, které je abstraktní, nadosobní, symbolické. Národ se vyznačuje též vzájemnou solidaritou svých členů, která je často odvozována na základě spojení minulosti a současnosti. Je to tedy společenství morální,
ale i „pragmatické“ a dynamické, společenství neustále formované a modelované vzájemným uznáváním jeho členů za příslušníky, je to také záležitost vyjednávání (E. Renan říká, že národ je každodenním plebiscitem).

Národ v moderním smyslu je specifický fenomén spojený s moderní epochou lidských dějin a s průmyslovou revolucí. Vliv na jeho vznik a rozvoj měly dějinné tendence a v prvé řadě takovou tendencí byla pravděpodobně sekularizace (imaginární jednotka národ se stává novým objektem transcedence), ale také úpadek a zánik dynastického principu (a uznávání božské podstaty panovníka) a změna v chápání času (též spojeno se sekularizací – víra v pokrok). Tento fenomén (národ, ovšem též nacionalismus) se poprvé objevil v západní Evropě, je bytostně spjatý se státem v jeho moderním významu a s funkčně specializovanou, stratifikovanou, avšak
i „mobilní“ společností, a není stále dořešenou otázkou, zda podmínky jeho vzniku, které jej zformovaly byly (a jsou) specifikami západní křesťanské civilizace nebo zda jsou tyto podmínky univerzální. Gellner se přiklání k tomu, že jsou universální – jedná se o podmínky, které umožňují a značí industrializaci. Stejný autor jednoduše říká, což výše uvedenou definici může uzavřít a doplnit, že: „nacionalismus je princip, který usiluje o to, aby politická a kulturní jednotka byly shodné“.

 

Základní interpretační linie

 

Primordialismus tvrdí, že etnické vazby jsou geneticky zděděné (stejně jako jazyk, kultura, apod.) a že tyto vazby jsou doslova vazbami příbuzenskými, rodinnými. Národy jsou zde tak podle primordialistů od nepaměti. Důležitou roli zde sehrál romantismus a speciálně J.G. Herder, který přišel s koncepcí „kolektivní-národní duše“ („Volksgeist“). Je obtížné najít dnes mezi věhlasnými akademiky takového, který by se jednoznačně přikláněl k této argumentační linii. Ta je totiž tak trochu v rozporu se seriózním a poctivým bádáním v oblasti fenoménu nacionalismu. Spíše je spjata se samotnými nacionalisty – národními buditeli, politiky, vůdci, jakými byli Jungmann, Smetana, Mazzini, Bismarck, Napoleon III., Atatürk, Nehrú, Násir, Tito, Wilson, ale také Mussolini a Hitler. Rozdíl mezi nacionalistou a teoretikem nacionalismu se částečně podobá rozdílu mezi teologem a religionistou. Nacionalista „věří v národ“, teoretik nacionalismu nevěří anebo pochybuje. Kupříkladu český politolog Oskar Krejčí zřejmě splňuje kritéria příslušnosti k táboru primordialistů (kniha Český národní zájem
a geopolitika).

 

Modernismus považuje zrod nacionalismů a národů za logický a z hlediska sociologie funkční důsledek moderní epochy. Je zde tedy sepjatost s průmyslovou revolucí, ovšem předpoklady pro novou skupinovou solidaritu
(tj. národní) můžeme nacházet v takových meznících, jakým byl vynález knihtisku a rozšíření knih (a posléze gramotnosti) mezi laické, široké vrstvy obyvatel. K této interpretační linii nepochybně přináleží Ernst Gellner, dále Hans Kohn, Benedict Anderson, Miroslav Hroch.

 

Instrumentalismus (konstruktivismus) se v mnohém kryje s modernismem. Podstatné je, že považuje nacionalismus de facto za náhodný jev, za „úchylku“, která se náhodou objevila v evropské společnosti a stala se politickým a sociálním nástrojem v rozmanitých zemích celého světa. Tento postoj je příznačný pro „nepřátele nacionalismu“ z řad badatelů. Můžeme sem zařadit Erica Hobsbawma či Elieho Kedourieho.

 

Jako Perenialismus (či „retrospektivní nacionalismus“) bývá označována pozice, která vyplňuje prostor mezi protipóly, mezi primordialismem na straně jedné a modernismem a instrumentalismem na straně druhé. Perenialismus nepopírá arbitrárnost a konvenčnost jednotek, které označujeme jako národy. Vidí také propustnost jejich hranic. Na druhou stranu je nepovažuje za jednotky zcela náhodné a zaměřuje se intenzivně na historické, geografické, kulturní, politické, ekonomické, náboženské a morální, psychologické a jiné předpoklady nacionalismů. Typickým představitelem je zde již zmiňovaný Antony D. Smith.

 

 

 

 

 

Klasici nacionalistických studií

 

V souladu s výše uvedeným hovoří takto profesor Smith o existenci národů již ve starověku a středověku, i když ve značně limitovaném počtu. Starověký Izrael splňuje podle Smithe řadu kritérií národa – kolektivní jméno a vzpomínky (společný osud), území, právo, jazyk, ekonomika, náboženství…Podobná byla situace u některých helénských společností (např. Jónové). Egypt považuje spíše za etnický stát než národ. Určitý stupeň národní identity existuje již po staletí nepochybně ve Francii a Anglii, přesněji řečeno od staleté války. Smith rozlišuje staré národy, formované většinou na bázi dynastického principu (FR,A,Portugalsko,Španělsko,Holandsko,Švýcarsko,Dánsko,Skotsko,Wales,snad Island). Za nejstarší východoevropské národy pokládá Polsko, Maďarsko
a Moskevskou Rus. Podobně Gellner nastínil „geograficko-časová“ pásma nacionalismu: 1. západ – kulturní a politická jednota je zde nejstarší díky dynastickým řádům, 2. střed – dlouhá kulturní jednota, pozdější politické zastřešení; sem patří Itálie a Německo, 3. východ – kulturní nehomogenita je příčinou „zuřivého nacionalismu“. Výjimky z tohoto modelu představují Čechy (umírněný, „filologický nacionalismus“) a Irsko („zuřivý“).

 

Hans Kohn považuje nacionalismus za fenomén, který se zrodil v Evropě v 18. století, který jako první vytváří universální historii a postihuje celý svět. Velkou důležitost přikládá následujícím mezníkům: VFR, pokusu Napoleona sjednotit Evropu, Vídeňskému kongresu (pokus o zachování starého dynastického řádu
x nacionalismus a liberalismus), roku 1848 (vítězí nacionalismus nad liberalismem), Versailleské mírové smlouvě (rozdělení Evropy na národnostním principu, právo národů na sebeurčení – důsledkem je vznik ještě méně stabilních států než byly velké říše – v nich se další skupiny dožadují práva
na s.u.).

 

Benedict Anderson v knize Imagined communities akcentuje fakt nutnosti legitimizace nové moci, která nabývá charakteru větší rozptýlenosti, mocenské vztahy jsou nově uspořádány a to je třeba zastřešit – a zde se nabízí nacionalismus. Nacionální identita je umožněna až díky příchodu „společenství představ“. Ta vzniká díky psanému jazyku, resp. rozšíření písma mezi široké vrstvy obyvatel. Skupinová solidarita vzniká díky knihám a novinám. Za první „bestseller“ označuje Anderson Lutherovu bibli. Zdůrazňuje roli románu, objevu to moderny, 18. století. V moderním románu se všechny postavy nesetkají, přesto však spolu „nějak souvisí“. Tímto způsobem vzniká „společenství představ“. „Člověk zde nahrazuje boží oko.“

Anderson dále rozlišuje 2 rozdílné nacionalismy – jednak nacionalismus oficiální, „shora“, spjatý často s monarchií a snažící se často o národní zastřešení skrze staré dynastické pořádky a jednak nacionalismus namířený proti dynastiím, nac. „zdola“, pro republiku, nacionalismus související s šířením demokratických myšlenek, myšlenek liberalismu a socialismu. Druhá koncepce nacionalismu vítězí ve většině států (nikoliv ovšem např. v Japonsku) a bere na sebe četné rozmanité formy (podle kombinování různých ideologií a specifických společenských podmínek). Pro „východ“ je charakteristický nacionalismus předcházející vznik národa (tedy jisté komunity založené na sdílení společné identity, přičemž tyto vazby přesahují lokální rámec), na „západě“ je tomu naopak – nejprve národ, potom nacionalismus.

 

V této souvislosti je dobré upozornit na Francise Fukuyamu (není to odborník na nacionalismus!). Ten považuje nacionalismus (jakož i např. náboženství)
za společenskou ideologii umožňující vzájemné a rovné uznání. Je součástí procesu sociální emancipace a naplnění všeobecné touhy po uznání každého jednotlivce. Oproti středověkému či stavovskému uspořádání společnosti je nacionální uspořádání krokem ku vyššímu stupni rovnostářství, homogenity, mobility, jednoduše ku koncepci sociální emancipace. Problém je však v tom, že nacionalismus omezuje ono uznání na určitou skupinu, která se vymezuje vůči jiným skupinám. Tím není nacionalismus plně racionální. V Hegelovském pojetí, ke kterému se Fukuyama hlásí, je nacionalismus antitezí feudalismu, následně je tato antiteze vyvrácena a nahrazena syntezí – liberální demokracií. Nacionalismus a náboženství (které také zakládá skupinovou identitu) jsou podle tohoto pojetí „semiracionálními“ nositeli uznání…Nacionalismus je podle Fukuyamy nyní jednoznačně na ústupu.

 

Miroslav Hroch klade důraz na kombinaci nejrůznějších objektivních vztahů (náboženství, jazyk, moc, kultura, geografie), které ve specifických podmínkách mají různý, specifický význam a které jsou subjektivně reflektovány kolektivním vědomím. Tři taková pouta (vazby) považuje Hroch
za nenahraditelná. Bez nich by národní vědomí nevzniklo. Jsou to: 1) vědomí společné minulosti, víra ve společný osud 2) četnost jazykových a kulturních pout umožňujících vyšší stupeň sociální komunikace uvnitř skupiny v míře dříve nepoznané 3) koncepce rovnosti všech členů skupiny, která je organizovaná jako civilní.

 

Gellnerova teorie nacionalismu již byla načrtnuta. Je to teorie modernistická. Vychází z Webera a jeho pojetí racionality (2 principy-pořádnost a výkonnost). Nacionalismus je jev bytostný pro věk industriální, který následuje po věku lovců-sběračů a po věku agrárním. Důležitou roli zde hrají důraz na písmo
a na individuum, na normativnost a standardizaci postupů, na formální vzdělání, sekularizaci, nivelizaci lidí i pojmů, právo, anonymitu, zavržení autorit… Specifickým impulsem příhodným pro nacionalismu byla reformace
a nástup protestantismu (hromadění majetku již není hřích, to vede k inovacím, to vede k potřebě mobilní a tedy „egalitářské“ společnosti – sociální status
se stává překážkou mobility…). Vytváří se tak zde díky těmto inovacím společnost, která je stejnorodá (není již rozdělená na pány a raby, všichni mluví stejným jazykem) a proměnlivá, vysoce stratifikovaná (to souvisí s prestiží jednotlivých profesí). Gellner inklinuje k funkcionalistickému pojetí společnosti. Oproti postmodernímu myšlení uznává existenci jisté neoddiskutovatelné kontinuity dějin, jejich kumulativního charakteru a tedy „symslu“….

 

 

 

 

Dále:

 

Státní nac., Nac. 3. světa

Ideolog. Prvky+státní struktury jako bytostná součást nac.

Změna jazyků+druh-populace-národ-novodobý rasismus (nacionální-nelze křížit)…+teorie etnicity (Weber)

Jingoism+extrémní nacionalismus

 

 


Základní literatura-klasická díla:

 

a) v českém jazyce

 

(BRZEZINSKI, Z. Velká šachovnice, k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Mladá fronta: Praha, 1999. 232 stran.)

GELLNER, E. Národy a nacionalismus. Praha: Josef Hříbal, 1993. 158 s.

GELLNER, E. Podmínky svobody (občanská společnost a její rivalové). Brno: CDK, 1997. 187 s.

GELLNER, E. Pluh, meč a kniha (Struktura lidských dějin). Brno: CDK, 2001. 264 s.

GELLNER, E. Nacionalismus. Brno: CDK, 2003. 136 s.

HOBSBAWM, E. Národy a nacionalismus od roku 1780. Brno: CDK, 2000. 208 s.

HROCH, M. V národním zájmu. Praha: LN, 1999. 200 s.

HROCH, M. Na prahu národní existence . Praha: Mladá fronta, 1999.

 

b) v anglickém jazyce

 

Anderson, Benedict . Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism . Revised Edition ed. London and New York: Verso, 1991.

 

Breuilly, John . Nationalism and the State . Chicago: University of Chicago Press, 1985.

Brubaker, Rogers. Nationalism Reframed: Nationhood and the National Question in the New Europe . Cambridge: Cambridge University Press, 1996.

Deutsch, Karl W. Nationalism and Social Communication . 2 ed. Cambridge USA and London: The M.I.T. Press, 1966.

 

Gellner, Ernest . Nations and Nationalism . Ithaca: Cornell University Press, 1983.

Hobsbawm, Eric J. Nations and Nationalism since 1780: Programme, Myth, Reality . Cambridge: Cambridge University Press, 1990.

Hobsbawm, Eric. Social Preconditions of National Revival in Europe , (2. vyd.), New York, Columbia University Press, 220 s.

Hroch, Miroslav. "From National Movement to the Fully-formed Nation: The Nation-building Process in Europe," in Balakrishnan, Gopal, ed. Mapping the Nation. New York and London: Verso, 1996

Kedourie, Elie . Nationalism . Fourth ed. Oxford UK and Cambridge USA: Blackwell, 1993.

 

Kohn, Hans . The Idea of Nationalism: A Study of Its Origins and Background . First ed. New York: The Macmillan Company, 1944.

 

Kristeva, Julia . Nations without Nationalism . Translated by Leon S. Roudiez. New York: Columbia University Press, 1993.

 

Levy, Jacob . The Multiculturalism of Fear . New York: Oxford University Press, 2000.

 

McCrone, David . The Sociology of Nationalism: Tomorrow's Ancestors . London and New York, Routledge, 1998.

 

Mosse, George L. Toward the Final Solution: A History of European Racism . Second ed. Madison: University of Wisconsin Press, 1985.

Munck, Ronaldo . The Difficult Dialogue: Marxism and Nationalism . London and Atlantic Highlands: Zed, 1986.

Ozkirimli, Umut . Theories of Nationalism: A Critical Overview . Basingstoke: Macmillan, 2000.

 

Renan, Ernest. "What is a Nation?" in Eley, Geoff and Suny, Ronald Grigor, ed. 1996. Becoming National: A Reader . New York and Oxford: Oxford University Press, 1996

(NOTE: This essay is available online in the original French )

 

Searle-White, Josh. The Psychology of Nationalism . New York: Palgrave/St. Martin's Press, 2001.

 

Smith, Anthony D . The Ethnic Origins of Nations . Oxford: Blackwell Publishers, 1998 (1986)..

 

Williams, Alan , ed. Film and Nationalism . New Jersey: Rutgers University Press, 2002.

 

c) internetové zdroje-již zmiňované na začátku mého referátu:

 

1) webové stránky ASEN – The association for the study of ethnicity and nationalism:

www.lse.ac.uk/collections/ASEN/sen-courses.htm

 

2) internetový server The nationalism project: http://www.nationalismproject.org/

 



Návrhy témat k nacionalismu:

  • Marxismus a nacionalismus, komunismus a nacionalismus (nesnadná soužití a soužití různého druhu…)
  • Čínský „státní“ nacionalismus ( nová kniha : China's New Nationalism: Pride, Politics, and Diplomacy, UCLA Press, Berkeley, LA, London, 2004) – historie a dnešní praxe, státní nacionalismus obecně či v jiných zemích (J. Amerika, Afrika, Asie, V Evropa), „kemalismus“, Zimbabwe…
  • Konstrukce rómského národa ( nová kniha : Jakoubek, M. Romové. Konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub, 2004.)
  • Konstrukce kurdského národa
  • Nacionalismus ve 3. světě – vybraná země, nejlépe agrární (Vietnam, Indie, Barma, Bhútán…)
  • Umírněný nacionalismus (patriotismus) v USA – vlajka, svoboda, bůh…, co je to „americký národ“ („švýcarský národ“)?
  • Etnické konflikty a genocida po 2 sv. (Bosna, Rwanda, Súdán…)
  • Extrémní nacionalismus a etnická nenávist na současném Balkáně, nejen v Srbsku hledej nácka…
  • „Neetnické“ genocidy – x skupinám definovaným jinak než etnicky (např. „politicida“ v SSSR, x třídě, x profesi, x náb. skupině, x pohlaví – viz. genocida dívek v rámci čínské protipopulační politiky…)
  • Současný český nacionalismus
  • Nacionalismus x (evropská) integrace
  • Nacionalismus a multikulturalismus – symbióza nebo konflikt?
  • Mečiarova národovecká politika v 90. letech, SNS a diskriminační jazykový zákon, půda-víra-rodina: radikální politická síla Liga polských rodin a Andrzej Leper, Maďaři mimo Maďarsko jako „Maďaři“
  • Motivy „velkonároda“ (Velká Albánie, Velké Maďarsko, Velké Srbsko…), hořké vzpomínky na „slavnou“, „imperiální“ minulost
  • Specifika italského fašismu, frankismu, plukovnických diktatur v jižní Evropě a Americe
  • Nacismus tehdy a teď
  • Židovský nacionalismus
  • Panarabismus
  • Nacionalismus a náboženství
  • Nacionalismus jako fáze sociální emancipace člověka
  • Národní mýty (o zlatém věku, o nespravedlivém osudu, o slavné minulosti…)
  • Segregace, asimilace, integrace…
  • Nacionalismus a rasismus
  • Vlastenectví a patriotismus – kde počíná fanatismus???
  • Nacionalismus ve sportu
  • Gastronomický nacionalismus