|
Na baru aneb o teologii a skepsi
„Co tady děláš?“, zeptal se do putyky dorazivší mladík chlapa ve středních letech, který seděl „na baru“. „Čekám na smrt“, odpověděl chlap. „Jak dlouho už na ní čekáš?“, pohotově reagoval mladík. Chlap neváhal s jasnou odpovědí: „Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že má existence je beze smyslu.
Že jsem pouhou hříčkou slepé Vůle, pouhým komparsistou vesmírného dramatu, u něhož naprosto nezáleží na tom, jestli je malý nebo velký, „šťastný“ nebo „nešťastný“. Všechny starosti i radosti, vrcholné city, činy hrdinské i zbabělé, veškerá tvořivost, hádky, polemiky, diskuse o veřejném blahu, pocity vlastní velikosti i trapnosti, po tom všem bude zítra nebo pozítří veta. Proto čekám na smrt, na stav, který mě reálně ohodnotí, který mi přidělí hodnotu velmi blízko nuly.“ Mladíka dál zajímalo, proč zoufalec čeká na smrt zrovna v baru. Odsouzenec mu odvětil, že na ní čeká všude, nejčastěji prý ale právě „na baru“. Neboť pozice jedince sedícího na barové stoličce u sklenky tvrdého, buďto oproti barmanovi „šupáckého“ vzhledu nebo barmance vzhledu „kurevského“, s nezbytnou cigaretou v ústech, toť postoj vyjadřující mnohé – odevzdanost, osamělost a v neposlední řadě samotné „čekání“. Mladík, který o (ne)smyslu života doposud takto ještě neuvažoval, se po uspokojivé odpovědi tázal dál. Zásadní byla jeho otázka, zda na smrt takto podle chlapa na baru čeká i on - mladík, stár pouhých jednadvacet let. „Jak se to vezme…“, pokračoval opilý nihilista, „z hlediska vesmíru na ní čekáš úplně stejně, jakož i všechny pozemské bytosti s ambicí nesmrtelnosti. A věř, že přijde, ani se nenaděješ. Tvé malicherné problémy ve vztazích s jinými lidmi z tohoto hlediska ztrácejí prakticky veškerou váhu. Jsou lhostejné. Za sto let z tebe i jich zbudou maximálně hromádky kostí a ty mezi sebou žádné vztahy nemají. Na druhou stranu je třeba dodat, že pokud si blízkost smrti nepřipouštíš, pak na ní pravděpodobně nemůžeš čekat. Jenomže ona čeká velice trpělivě a nesmlouvavě na tebe!“ Mladík v tu chvíli – ač nerad – uznal v duchu do velké míry pravdivost (životní) filosofie zkušenějšího spoluvězně v cele smrti. Jednu námitku si přesto ještě neodpustil: „Naše důležitost jakožto jedinců je tedy asi klam, lest vesmírné Vůle. Je Ti však málo být pouhým zrnkem, které je samo o sobě bezvýznamné, bez kterých by se ale koloběh života a smrti neobešel? Možná bys namítnul, že se pouze alibisticky zastávám tendence k udržování statu quo. Na druhou stranu bych mohl oponovat, že se podílíme – stejně tak ty, já i kdokoliv jiný ze současníků, předků i potomků – na velkolepém díle. Ostatně přeci celkové úspěchy lidské společnosti, navzdory taktéž obrovsky závažným selháním, jsou monumentální. Všechna ta města, dopravní cesty, vědecké obory, lékařství, zemědělství a průmysl, umění a sport, složité sociální systémy, instituce a hierarchie… To všechno tvořili, rozvíjeli a pomáhali udržovat lidé navzdory vědomí blízkého konce. No není to oprávněný argument?“ „No není. Já osobně seru na takové útěchy. Vždyť jaký má smysl plodit děti, které vyrostou, navážou vztahy s dalšími nešťastníky, prožívají svá životní dramata, trápí se, po něčem touží, o něco usilují, z dílčích úspěchů se radují, jako by šlo o happy end. Ale konec je vždy se záporným znaménkem. To je nám ale krásné miminko!, říkají všichni s oblibou při pohledu na čerstvého zrozence. To je skvělé, že to dobře dopadlo, říkává se taktéž velmi často a rádo. Jenomže veškeré takové výroky jsou iluzorní. Vždycky to nakonec dopadne špatně…“
Mladík s reakcí neváhal: „Tvé argumenty zní logicky, ovšem nehraješ si tak trochu na Boha? Kde bereš jistotu, že za kulisami života, lidského i živočišného marného snažení a pitvoření není hlubšího smyslu, který nedokážeme ani domyslit, natož pojmenovat? Cožpak není z hlediska lidského rozumu nepochopitelné už to, že něco je. A že to dokonce – navzdory celkovému tragickému vyznění – celkem dokonale funguje, do sebe zapadá, vyvíjí se. Alespoň tedy se to tak z našeho omezeného pohledu jeví. Mluvím o vesmíru a celé jeho historii, skopová hlavo. Cožpak není z hlediska našeho mozku fascinující už pouhý fakt, že existuje cosi jako hmota a energie? A hlavně ta celková „homeostáze“, udržitelnost vesmíru. Proč se to „něco“ ne a ne rozpadnout v „nic“? A co když dokonce i ta jednotlivá dramata našich ubohých životů s předem jasným vyústěním mají hodnotu sama o sobě? Netvrdím že musím mít nutně pravdu, ale Tvůj nihilismus zdá se mi být poněkud laciným a nepochybujícím… Navíc vůbec třeba nepřipouštíš, že je rozdíl prožít život v bolestech, nemoci, okovech a nedostatku, nebo šťastně a v dobré kondici, navzdory stejnému výsledku.“
Muž na baru zakončil rozpravu úsečně: „Seru Ti na Boha.“
|
