„Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“ Věta lehká jako facka, na niž narazí čtenář česko-německé deklarace z ledna 1997, trpí vadou na kráse. Dokument, jenž měl ve vínku udělat jednou provždy tečku za sporem mezi Čechy a Němci o to, zda k poválečnému vysídlení českých Němců došlo spravedlivě a po právu, se totiž svým obsahem dotýká zejména Němců skutečně vyhnaných. Deklarace (a nejen ona), v ohlédnutí za tragickým vyústěním letitého soužití dvou národů, zapomíná na české Němce, jimž bylo československým státem za zvláštních podmínek umožněno v republice zůstat. Setrvání tohoto zlomku původních obyvatel Čech, Moravy a Slezska ve vlasti znamenalo pro významnou část z nich utrpení ne nepodobné tomu, jaké museli snášet za své protinacistické postoje nedlouho předtím ještě jako obyvatelé Třetí říše.  

Cizincem v rodné zemi

Podle příslušného prezidentského dekretu se mělo jednat v první řadě o německé antifašisty, dále pak o osoby, jež sice proti nacismu aktivně nevystoupily, ale o jejichž osudu rozhodlo na žádost československé ministerstvo vnitra. Aktuálně se povinnost k odchodu ze země nedotkla také držitelů tzv. ochranných legitimací, tedy osob, bez jejichž pracovního nasazení a schopností se poválečná republika nemohla obejít (např. skláři a horníci). To byl případ také rodičů Kristy Launové z Malé Úpy, která se narodila v roce 1948 do rodiny legendárního krkonošského dřevaře Sagassera. „Vy tu zůstanete, ale jakmile se zaškolí noví pracovníci, vystěhujeme vás taky…“, popisuje Launová postup našich úřadů. Valné většině neodsunutých Němců však kromě jejich práva zůstat ve své domovině nezbylo nic jiného než jen to právo. Tato valná většina nevysídlených byla prezidentským dekretem ze srpna 1945 připravena o čsl. státní občanství stejně jako všichni vysídlení a zpětné přiznávání či jeho znovuudělení se v mnoha případech protáhlo až do poloviny padesátých let. Rovněž málokterému neodsunutému Němci se poštěstilo vrátit se zpět do místa, které považoval za svůj domov, neboť většinu z nich postihla konfiskace přinejmenším nemovitého majetku a s ní i ztráta vlastní střechy nad hlavou, pod níž žilo mnohdy několik generací jejich předků.

Statistici a historikové se dodnes přou o to, kolik že bylo „neodsunutých“ Němců. Střízlivý odhad jejich počtu k počátku roku 1949 se pohybuje mezi 180  a 200 tisíci. Je více než příznačné, že spory o počty vyhnaných a nevyhnaných Němců panují zejména mezi českými a německými historiky. Početní stav německé menšiny u nás se v poválečných letech odhadoval zejména na základě počtu rozdělených potravinových lístků či za použití jiných, ještě méně průkazných metod. V pozdějších desetiletích se pak naše oficiální zdroje spokojily s výsledky sčítání lidu, při nichž se však podstatná část Němců ke své národnosti z pochopitelných důvodů nepřihlásila. Navzdory tomu, že neodsunutí Němci zůstali rozptýleni v území postupně osidlovaném Čechy, Slováky, slovenskými Maďary či Rusíny, lze je dodnes v největším počtu potkat v regionech, které před válkou patřily k Němci nejhustěji obývaným. Poté, co skončila poslední fáze státem organizovaného odsunu českých Němců, staly se okresy Sokolov, Karlovy Vary, Teplice či Jablonec nad Nisou oblastmi s nejvyšším podílem německého obyvatelstva. Toto prvenství si koneckonců zachovaly až do dnešních dnů.

Z údolí do nížin

Poté, co byli Němci v prvních dvou poválečných letech odváděni na nucené práce, vykonávané často v nejtvrdších životních podmínkách, rozhodla vláda v létě roku 1947  o jejich postupném přesídlování a nasazení na práci do vnitrozemí. Tímto krokem se tehdejší politická reprezentace hlavně pod vlivem komunistů kromě snahy o zlepšení situace v zemědělské výrobě pokusila zejména o plánovité rozptýlení Němců do různých koutů republiky, což mělo příznivě působit na jejich počeštění. Záměr se měl dotknout především těch Němců, kteří v republice zůstali, ačkoli byli určeni k odsunu. Tato skupina německého obyvatelstva čítala podle oficiálních vládních zdrojů celkem asi 70 000 osob a k jejich vysídlení do obsazeného Německa nedošlo jen kvůli velké neochotě spojeneckých vojsk přijímat další vysídlence do země, která se ocitala v hospodářském rozvratu a nebyla s to zajistit základní potřeby vlastního obyvatelstva, tím méně pak ještě nějakého cizího.  Přestože k nucenému vystěhování několika tisíců Němců do vnitrozemí nakonec došlo, stále citelný nedostatek pracovních sil v pohraničí přesvědčil i strůjce tohoto „vysídlení v malém“, že bude přece jen lepší upustit od dotažení této akce do jejího hořkého konce.

Není Němec jako Němec

            Když do českého a moravského pohraničí nastoupila padesátá léta, začal se život českého Němce vracet pozvolna do sice zcela jiných, ale přece trochu normálnějších kolejí. Komunistická strana, která mezitím uchvátila moc ve státě, převlékla roucho vykonavatele „spravedlivé“ odplaty za postoj umírněného podporovatele začlenění sudetských Němců do většinové společnosti. Umírněný podporovatel však nenabízel tento blahovolný postup zadarmo. Cenou bylo postupné odnárodňování českých Němců jako  onehdy svébytné pospolitosti. Heslo, „není Němec jako Němec“, vyslovené Klementem Gottwaldem roku 1947, se nejdřív začalo projevovat postupným zrušením dvacetiprocentních srážek, které Němcům byly v poválečných letech strhávány ze mzdy, nejčastěji za práci, kterou jim diktátem určil stát. Krok po kroku došlo také k definitivnímu přiznání čsl. st. občanství všem Němcům, kteří republiku neopustili a dosud cestou žádostí občanství nezískali. Stalo se tak zákonem schváleným dne 24. dubna 1953. Ne každý Němec o něj však tehdy stál. Krista Launová k tomu dodává: „Naši tehdy museli přijmout české občanství s německou národností. Nosit občanku s německou národností i pro mě později znamenalo žít s černou tečkou, kterou si někdo odpovědný někam poznamenal. Přesto nemohu říci, že by se jednalo o diskriminaci“. Nutno říci, že to bylo z významné většiny právě dělnictvo, z něhož neodsunutí Němci pocházeli. Poválečné upírání politických práv Němcům a jejich politická a kulturní izolace se proto záhy stala živnou půdou pro plán poúnorových vlád zapojit Němce co možná nejsměleji do angažmá v odborovém hnutí a v samotné komunistické straně. Podřízení českých Němců partajní ideologii se však mělo dít i prostřednictvím veškerého jejich, stranou a většinovou společností tolerovaného kulturního a společenského života, jenž byl ještě nedlouho předtím Němcům zcela zapovězen. Jedním z prostředků, jimiž se politická reprezentace padesátých let pokusila promlouvat k sudetským Němcům, se stal list „Aufbau und Frieden“ (později Prager Volkszeitung), jehož první číslo vyšlo roku 1951. U Sagasserů doma se  „Aufbau und Frieden“ také četlo, navzdory jeho agitačnímu obsahu. „To bylo to jediné, co se německy dalo číst“, říká Krista Launová. Politická výchova Němců v budovatelském duchu se začala pěstovat zejména v Revolučním odborovém hnutí, jež od počátků padesátých let přijímalo Němce bez dalšího. Méně úspěšná však byla v náboru německých členů komunistická strana. Spíše jako prázdné gesto vyznívala pozěji také účast tří německých poslanců v Národním shromáždění, které v komunistickém státě samo o sobě působilo spíše jako poslušné obecenstvo velkého stranického divadla.

            Jednou ze světlejších stránek jinak nepříliš veselého života českých Němců se již v poválečných letech stala jejich zájmová činnost. Měla odbourat uzavírání se do soukromí, jež praktikovaly mnohé německé rodiny, obklopené cizím prostředím a jim stále ještě nepříliš srozumitelnou češtinou. Také Sagasserovi okusili, co je to být „jiný“. „Když jsme jeli s našimi do Maršova nakoupit, celou tu dobu se za námi lidé vždycky ohlíželi, prostě jsme mezi sebou mluvili německy. Byla jsem ještě tak hloupá, že jsem se za to nakonec dokonce styděla“, dodává Launová.  Byla to zejména činnost ponejvíce pěveckých a divadelních spolků, které sbíraly úspěchy nejen u „svého” německého, nýbrž i před českým publikem. V padesátých a šedesátých letech aktivně vystupovalo několik desítek  německých souborů. Nadregionálního významu dosáhla profesionální divadelní skupina Friedricha Schillera či mostecká společnost „Glück auf“. Významný podíl na státem posvěceném kulturním vyžití Němců mělo rovněž zavedení zvláštních oddělení německé literatury v lidových knihovnách zejména v pohraničních městech. Knihovní fond se, co se soudobé literatury týče, přirozeně nejvýrazněji orientoval na východoněmeckou produkci. Spíše symbolický, přeci však povzbudivý účinek přineslo roku 1957 zavedení německého rozhlasového vysílání, jež se však omezilo pouze na pohraniční kraje, navíc v nepříliš velkorysé minutáži.

Němci na rozcestí

            Zdánlivě konsolidovaná situace německé menšiny v Československu tak, jak ji líčil dobový tisk a oficiální místa s odkazem na míru zapojení Němců do socialistické výroby a výstavby, byla skutečnosti na hony vzdálená. Nejenže československé právo až do roku 1968 negarantovalo Němcům jakákoli menšinová práva, faktické poměry prosazované v duchu národnostní politiky KSČ vedly dlouhodobě k postupnému odnárodňování německé pospolitosti a jejímu počeštění. Plán komunistické strany na postupné a nenásilné splynutí Němců s většinovou českou společností se naplňoval sice zvolna, ale o to jistěji. Zjevné známky tohoto procesu se výrazně projevily již na počátku šedesátých let ve významném početnímu úbytku v řadách německého obyvatelstva. Na vině byla řada závažných, zejména politických příčin. Zlepšující se hospodářské poměry v západním Německu v kombinaci s příbuzenskými vztahy trpícími odloučením „vysídlených“ a „nevysídlených“ přiměly mnoho německých rodin k dobrovolnému vystěhování ze země.  Německé prameny dokonce hovoří o přibližně padesáti tisících osobách, přistěhovalých do SRN jen v průběhu druhé poloviny šedesátých let. Zřetelná vystěhovalecká vlna následovala zejména po sovětské okupaci. I Sagasserovi chtěli odejít : „Chtěli jsme také do Německa, podali jsme dokonce žádost. Odpověděli nám, že rodiče že mohou jít, ale vás tady potřebujeme jako mladou pracovní sílu“, dodává Launová.  Kromě rodin, které se rozhodly odejít takříkajíc za lepším, se na odlivu Němců z Československa podepsaly také odchody mnoha levicových německých antifašistů do bývalé NDR. Mnozí z nich vyslyšeli výzvy českých politiků, aby ve jménu socialistické vzájemnosti odešli pomáhat s budováním „nového“ (východního) Německa, jež si takto zkušených posil žádalo. K soustavnému poklesu příslušníků německé menšiny u nás však dlouhodobě snad nejcitelněji přispěla asimilace pokolení českých Němců, narozených až po skončení druhé světové války. Důvod je nabíledni: německým dětem nebylo až do roku 1990 dopřáno navštěvovat německé školy. Nemožnost používat mateřštinu na veřejnosti, ve styku s úřady a ve škole vedla často velmi rychle k jejímu  uvěznění mezi zdi vlastního domova. Děti za takového stavu používaly rodnou řeč jen v mluvené podobě a nejčastěji v nářečí. V podstatné části rodin, typicky v rodinách smíšených manželství, pak vymizela němčina z rozhovoru mezi německým rodičem a jeho potomky nadobro. Českou výchovu volili mnozí rodiče z opodstatněných obav, že by tou německou mohli svým dětem spíše ublížit, než  jim pomoci. Nepříznivě se tto skutečnosti projevily také v rapidním poklesu v počtu uzavřených čistě německých manželství. Velikost německé populace u nás byla na počátku sedmdesátých let odhadována na zhruba 90 tisíc osob, přičemž jejich počet dodnes soustavně klesá (v roce 2001 se k německé národnosti přihlášilo 39 106 občanů ČR.

Plané naděje          

            Podobně jako veškerý ostatní veřejný život, ovlivnilo politické uvolnění konce šedesátých let i české Němce a jejich šance na zlepšení jejich státoprávního postavení. Jedním z velkých témat Pražského jara 1968 se totiž staly také národnostní otázky, a to prvně ve vztahu ke všem národnostem, jichž se to v tehdejším Československu mohlo týkat. Jako jistá roznětka posloužila dlouho neřešená slovenská otázka, jejíž léčba vyústila především z podnětů Gustáva Husáka ve federalizaci státu. V této souvislosti sama komunistická strana v novém reformním ovzduší veřejně vyjádřila záměr stanovit prostřednictvím zvláštního ústavního zákona postavení národnostních menšin v Československu. Jeho schválení v říjnu 1968 znamenalo impuls k vytvoření první celostátní organizace Němců v Čechách – Kulturního sdružení občanů německé národnosti ČSSR. Předsedou sdružení se stal německý lingvista Hans Nygrin. Organizace, mající velké ambice na nové zapojování Němců do veřejného, resp. kulturního života, však brzy po svém vzniku na jaře roku 1969 stanula tváří v tvář skutečnému stavu veřejně činných Němců. Jednalo se především o lidi v důchodovém věku, kteří společenskou aktivitu německé menšiny drželi při životě zejména prostřednictvím nejrůznějších kroužků zájmových činností. Zájem mladých se jim však podařilo udržet už jen zřídkakdy. Do chodu sdružení se také brzy promítla normalizace poměrů, jež v období po sovětské okupaci země pohltila snad všechny společenské organizace. Sdružení se postupně stávalo hlásnou troubou normalizační politiky s cílem působit v tomto duchu na Němce v Československu.

            Tak jak pod vlivem tohoto vývoje postupně slábla společenská aktivita německé pospolitosti, ukázalo se záhy, že na uplatnění menšinových práv vtělených do národnostního zákona je již pozdě. Zákon sice výslovně vyjmenovaným menšinám (polské, maďarské, ukrajinské a německé) garantoval právo na vzdělání v mateřštině, v případě Němců však již nebylo školní lavice německých tříd kým zaplnit. Generace „Husákových dětí“ z německých rodin již ve valné většině případů zcela splynula se svými českými spolužáky, a to jazykově i kulturně.

Druhý dech

            Sametová revoluce vnesla do českoněmeckých vztahů přinejmenším čerstvý vítr. Mladá demokracie s sebou na počátku 90. let přinesla bouřlivou diskusi o nápravách křivd zamlčovaných po desítky let. Vedle požadavků zástupců vyhnaných Němců začal sílit i hlas představitelů německé menšiny v Čechách a na Moravě po odškodnění německých antifašistů za neprávem zkonfiskovaný majetek, roky strávené v internačních a pracovních táborech či za násilné přesídlování. Spory se však vedly i uvnitř menšinových organizací. Svaz Němců – Kulturní svaz ČSFR, navazující na dřívější kulturní sdružení Němců a kritizovaný za dřívější spolupráci s komunisty získal konkurenta v podobě Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které se za české Němce snaží promlouvat více do politiky než do kultury. Návrh zástupců českých Němců na odškodnění německých antifašistů si musel projít dlouhým obdobím obhajování své nezbytnosti, aby byl nakonec ve vleku tahanic českých politiků na půdě českého parlamentu roku 2002 odmítnut. Vláda Jiřího Paroubka se v létě 2005 rozhodla alespoň k vyjádření omluvy německým antifašistům za spáchané příkoří, když byli v poválečných letech postaveni na roveň nepřátelskému obyvatelstvu. Kýžené odškodnění se nakonec přetavilo jen ve finanční podporu projektu na vědecký výzkum osudů německých antifašistů. Pomineme-li tedy omezenou možnost neodsunutých Němců získat zpět zemědělské pozemky v restituci, nepodařilo se napravit většinu majetkových křivd ani šedesát let po válce.

Česko – německá přítomnost a budoucnost

            Když opustíme svárné jablko bolestí způsobených po druhé světové válce, je na místě říci, že se situace německé menšiny u nás po roce 1990 v kulturních a neméně v mezilidských vztazích pozvolna obrací k lepšímu. V tomto vývoji je ovlivněna především významnou změnou k lepšímu ve vztahu České republiky s Německem, Rakouskem  a s Němci vůbec.  Pojmy jako přátelství, usmíření a vzájemné porozumění mají už dlouho svůj zřetelný obsah v nepřeberném množství forem spolupráce příslušníků obou národů. První vlaštovkou tohoto procesu se stalo založení Základní školy německo-českého porozumění a Gymnázia Thomase Manna roku 1991. Tato byla následována dalšími školami, v posledních letech pak několika gymnázii, jež sama poskytují německé vzdělání nebo k tomu zřizují speciální třídy. Děje se tak například v Praze, Liberci, Znojmě či v Brně. Po dlouhých desítkách let se tedy vrátila německá výuka do českých zemí. V souvislosti se vstupem České republiky do evropských společenství probíhá mezi německými, rakouskými a českými univerzitami čilá výměna studentů i učitelů v programech Erasmus  a v mnoha dalších stipendijních projektech. Polí, na nichž se pěstuje spolupráce obou národů je dnes dlouhá řada. Na obnovování a spravování kulturních památek v pohraničí spolupracují četné občanské iniciativy s oblastními svazy českých Němců, jakož i krajanskými sudetoněmeckými spolky v sousedním Německu a Rakousku.  Česká společnost je nově konfrontována také s proměnami, které často bolestivě utrpěly tradiční krajinný ráz českého pohraničí a jeho dřívější německá kultura po odsunu německého obyvatelstva, a to zejména pílí občanského sdružení Antikomplex, jež k diskusi přispělo především svou fotografickou publikací „Zmizelé Sudety“.

            Někdejší otevřené nepřátelství obou národů v posledních desetiletích snad konečně vzalo za své. Recept proti vlasteneckým vášním a nacionalismu je snad docela prostý. „Nikdy jsem doma od rodičů neslyšela: bacha, tohle je Polák, tohle Cikán. Ať jsi Polák, Čech, Rus nebo Němec, jsi především člověk a lidi se na horách vzájemně potřebují a musejí si pomáhat. A kdyby ne, tak se ozvu,“ říká fortelně Krista Launová.