Přítomní: Dušan, Petr, Proky, Vaclav K, Vítek, garant Martin a hosté Ondřej Ševeček a Marek Tomaštík

V pořadí již XXIII. schůze si dala za cíl ambiciózní výjezd do Zlína. Část pražské sekce (Dušan a Vítek) proto přispěchala již v pátečních podvečerních hodinách do Brna, kde jedním pivem na Gorkého ulici se dvěma brněnskými členy (Petrem a Martinem) prohlásila program za zahájený. Aby bylo vzdělávacím regulím spolku učiněno zadost, vyrazili všichni shromáždění členové na Petrovo pracoviště, a přes pokročilou hodinu si nechali vysvětlit originální funkčnost softwarového programu vypracovaného pro projekt transformace a migrace. Získané informace pak zašli shromáždění členové utříbit do nedaleké vinárny.

V časných hodinách následujícího sobotního rána konečně vyrazila část infospolečnosti (Dušan, Vítek, Martin) autobusem do Zlína. Pro Petra se ukázalo „utříbování“ z předchozího dne natolik vyčerpávající, že do Zlína dorazil po vlastní ose s několikahodinovým zpožděním. I Václav K., který absolvoval v pátek neméně náročný individuálně-vzdělávací podvečerní program, znemožnila informační přetíženost vyrazit v ranních hodinách. Pochvalu si naopak zaslouží antropolog a redaktor Honza Prokeš, omylem vydávaný organizátorem ve zlínských kuloárech za Václava a politologa, jenž se jako jediný nezhostil volební účasti do senátu, a proto mohl absolvovat cestu z Plzně do Zlína až sobotním ranním, dopoledním, poledním a odpoledním spojem Českých drah.

Navzdory prvotním organizačním nesrovnalostem bylo sobotní dopoledne věnováno prohlídce Krajské galerie Výtvarných umění na zlínském zámku. Vedle stálých expozic, které povstaly z meziválečných Zlínských salonů, bylo možné se detailně seznámit s reliéfními strukturami Michala Bauera. Zbytek dopoledne jsme strávili prohlídkou baťovského továrenského areálu a Karfíkovy „21“. Popolední hodiny jsme věnovali Obuvnickému muzeu, kde jsem měli možnost prohlédnout si bohatou kolekci historické obuvi, seznámit se baťovskou reklamou a ti šťastnější z nás (bez urologických potíží) se dověděli, co je to potěh. Odpoledne nás zaválo do historického městského jádra a po vyzvednutí Prokyho v zlínské nádražce k vile Tomáše Bati. Následná prohlídka skleněných plastik, obrazů a grafik skupiny Rubikon v Gahurově bývalém Památníku Tomáše Bati tyčícího se nad městem se protáhla do pozdních odpoledních hodin.

Ještě než jsem vyrazili na setkání s plánovanými hosty, čekalo nás ubytování v bývalém dívčím internátu, který svému jménu nenechal nic dlužen. Za dveřmi našeho průchozího pokoje totiž ukrýval „krásnou pleť“ – použijeme-li konvenční termín první poloviny 19. století – a záleželo jen na obrazotvornosti každého účastníka, jak si ji ve své fantazii vybarvil.

Setkání s hosty proběhlo v prostorách zlínské Univerzity Tomáše Bati. V uvolněné atmosféře se rozproudila debata o sociálních konsekvencích batismu, výstavbě zahradního města a budované sociální utopii. Hosté Ondřej Ševeček a Marek Tomaštík nestačili chvílemi ani zodpovídat množství dotazů z pléna. Večer pak byl korunován dlouhou debatou o reformě českého vysokého školství a ohrožení jeho financování ze strany (všeho)schopné Rady vlády ČR pro výzkum a vývoj, což si vyžádalo několik dvanáctistupňových piv v nedalekém klubu.

Posilněni nočním spánkem jsme po odhlášení z ubytovny následujícího rána vyrazili na procházku zahradní čtvrtí Ovčírna a pak strmým, pro kuřáky infarktovým svahem na zlínský Lesní hřbitov u nedalekého Kudlova. Zatímco tajemství ženského půvabu nám zůstalo navždy skryto hotelovou zdí, více úspěchu jsme slavili při hledání pomníku Tomáše Bati. Ale ani zde se tři graduovaní geografové brněnské sekce neobešli bez drobné nápovědy domorodců. Krátké pózování u náhrobku bylo korunováno vysoce profesionálními fotografickými snímky provedenými jinak již zcela apatickým Petrem, kterého nedokázal rozptýlit ani vysoce zasvěcený komentář organizátora, ani nabídka prohlídky Filmových ateliérů Bonton. Členům Infospolku tak unikla prohlídka unikátního areálu vybudovaného v třicátých letech firmou Baťa, kde působili Elmar Klos, Alexandr Hackenschmied, Ladislav Kolda a později Zeman a Tyrlová.

Následoval rychlý přesun městskou hromadnou dopravou do centra Zlína, kde jsme si prohlédli Kolektivní dům bývalého baťovského architekta Jiřího Voženílka z roku 1950. Po vydatném obědě v restauraci na Sadové ulici obohaceném audiovizuální přednáškou o Alexandru Hackenschmiedovi se skupina rozdělila za individuálními programy. Většina se vydala za další z baťovských zahradních kompozic – Lesní čtvrtí, což byla definitivně poslední atrakce, kterou jsme ve Zlíně absolvovali.

Organizátoru zlínské schůze nebyl dopřán čas, aby mohl tento text „konstruovat“ k prvnímu jubileu zlínské schůze, a stát se tak oprávněným „nositelem pamětí“, kterýžto termín si vypůjčil z pera Assmanové a vytuneloval ze Strobacha. Úloha tvůrce tohoto textu se tak blíží roli šamanů, demiurgů s věštců, který díky svému postavení rozvíjí vztah člověka k něčemu, co ho přesahuje. A proto členové! Nepřipojíte se k rekonstrukci zlínské výjezdní schůze? Neopomíjejme spolu s Maxem Webrem a Václavem Kaškou, že adekvátních ideálně typických konstrukcí může být vždy vůči téže skutečnosti více, a ty si pak jsou navzájem rovnocenné!