„Co tady děláš?“, zeptal se do putyky dorazivší mladík chlapa ve středních letech, který seděl „na baru“. „Čekám na smrt“, odpověděl chlap. „Jak dlouho už na ní čekáš?“, pohotově reagoval mladík. Chlap neváhal s jasnou odpovědí: „Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že má existence je beze smyslu.

„Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“ Věta lehká jako facka, na niž narazí čtenář česko-německé deklarace z ledna 1997, trpí vadou na kráse. Dokument, jenž měl ve vínku udělat jednou provždy tečku za sporem mezi Čechy a Němci o to, zda k poválečnému vysídlení českých Němců došlo spravedlivě a po právu, se totiž svým obsahem dotýká zejména Němců skutečně vyhnaných. Deklarace (a nejen ona), v ohlédnutí za tragickým vyústěním letitého soužití dvou národů, zapomíná na české Němce, jimž bylo československým státem za zvláštních podmínek umožněno v republice zůstat. Setrvání tohoto zlomku původních obyvatel Čech, Moravy a Slezska ve vlasti znamenalo pro významnou část z nich utrpení ne nepodobné tomu, jaké museli snášet za své protinacistické postoje nedlouho předtím ještě jako obyvatelé Třetí říše.  

Jak souvisí příběhy a vyprávění s dějinami, jejich smyslem a poznatelností obecně? Kdo jsou oni historici - „nositelé pamětí“ a jakou roli v moderní a postmoderní společnosti hrají? Hrají svou roli dobře, tedy dodržují herní pravidla a jsou si své role vůbec vědomi? To jsou některé z dalších otázek, které trápí mou mysl, a které daly vzniknout následujícím řádkům.

a k němu se vztahující literatury. Zachytit tento fenomén v jeho jednotlivých reprodukcích a interpretacích v pracích intelektuálů a případně vymezit i vliv, kterému se dané dílo těšilo ( v intelektuální obci či veřejnosti vůbec).

(2) Je také možné určité téma ( pokud předpokládáme jeho dějinnost) periodizovat a vybrat určité jevy, které by se daly pro onu periodu označit jako paradigmatické . Určitou ideologii ( myšleno v politologickém smyslu)
či jakýkoliv myšlenkový systém rozčlenit podle jeho největších – nejrelevantnějších zástupců ( protagonistů) a vyznačit tak jeho hlavní směry
a jejich myšlenkový obsah.

(3) Zůstaneme-li u oněch systému, mohli bychom si vytyčit zájem praktického politického uplatnění a opět se tázat po jeho jednotlivých liniích, jejich vývoji aj. . (4)Anebo se nepouštět do vnitřní pitvy tématu ( či obecně fenoménu)
a vzít jej jako určitou ( a jakkoliv problematickou) monádu a pokoušet se jí zařadit do celkového vývoje a sociálního kontextu . To ovšem opravdu lze pouze přistoupíme-li vždy k jisté vulgarizaci a naprostému zjednodušení

a - dejme tomu, že by bylo možno k oné ideální formě za určitých podmínek dojít - nesmíme se pak ani na chvíli vzdálit od čistě filosofického výkladu

a úvah ...................