1. demokracie, její rozšíření ve světě a perspektivy (nyní budu psát bakalářskou práci v rámci studia geografie, ve skutečnosti bude spíše ze sociálních a politických věd...)

2. fenomén nacionalismu jako předmět vědeckého studia, převládající přístupy, směry a nejvýznačnější osobnosti (E. Gellner, E. Hobsbawm, B. Anderson, M. Hroch...) K tomuto tématu mám kurzy z politologie, zabývám se jím v rámci studia antropologie (etnicita jako záležitost vyjednávání) a velice mě zajímá. Především pro jeho praktickou rovinu - národní identita v naší každodennosti...

3. antropologické a sociologické aspekty Kafkova díla

Jan Prokeš – člen Společnosti pro získávání, třídění a šíření informací – Moje prezentace

•  Absolventská práce (bakalářská): Rozšíření demokracie v současném světě a její perspektivy . Práci jsem ještě nezačal psát, stále jsem ve stádiu příprav. Téma je multidisciplinární, leč já na něm pracuji (začínám) v rámci neučitelského bakalářského oboru na FPE ZČU Plzeň Ekonomická a regionální geografie. Budu tedy nucen do práce vměstnat určitý prostorový rozměr a pohled politické geografie, ačkoliv můj motiv vyvěrá primárně ze zájmu o toto téma z hlediska určité makroperspektivy, a to především filosofické, politologické, antropologické, ekonomické a historické. Mírou odbornosti ani rozsahu se tato práce nemůže zcela vyrovnat diplomovým či disertačním pracím mých kolegů ze Společnosti. Přesto je to téma, které se pro mě (a jistě nejen pro mě) stává intelektuální výzvou. Nečekám v této záležitosti objevení Ameriky. Přesto věřím, že se může i bakalářská práce, pokud je kvalitní, stát slušným východiskem pro budoucí studium, bádání. Původně jsem měl v plánu napsat diplomovou práci v rámci studia Kulturní antropologie, která mě čeká příští rok, na stejné či podobné téma (zvažoval jsem jakousi obhajobu individualistické tradice v evropském myšlení oproti tradici kolektivistické, což je věc, která jistě s demokracií, tedy zejména tou “liberální“, souvisí – nyní se k tomu stavím skepticky a budu zpracovávat spíše téma neteoretické, tedy téma s využitím terénního výzkumu, k čemuž jsme ostatně pedagogy z katedry antropologie vyzýváni…).

•  Ostatní studijní (odborné) zaměření (různá odbornost a hloubka znalostí):

•  Filosofické (a antropologické) aspekty literárního díla Franze Kafky (bakalářská práce na FHS ZČU – dnes již FFI ZČU, obor Humanistika) pod oficiálním názvem: Filosofický labyrint v díle F. K. Kafka jako produkt doby a místa. Kafkův existencialismus (rozdíly x Sartreovskému a Camusovskému ex.), absurdno v Kafkově próze a jeho povaha. Skepse a neautentičnost života (“sebetrýznivé problematizování“ veškeré reality). Imanentní podstata Kafkova díla + symbolismus a podobenství. Univerzalita, anonymita postav a charakterů, místní a časová neurčitost. Precizní model společnosti, její struktury, jednotlivých vztahů, souvislostí – nepředpojatý, neideologický, neřízený heslem přání otcem myšlenky…realismus (ovšem místy realismus “fantaskní“, “magický“). Absolutno a Autorita. Kafkovy “speciality“ – specifický humor, láska (téměř chybí). Svoboda a “zvíře v nás“. “Zbožštění“ Kafky po 2. sv., učinění jej obchodním artiklem, oceán interpretací (“kafkologie“), číst Kafku jako identifikátor správného intelektuála, mýty o Kafkovy jako o osobě asexuální, depresivní, tragické, nešťastné, charakterově dokonale čisté… + pokus o nastínění možných “nedostatků“, slabostí (např. lenost, nesoustředěnost) jeho osobnosti….

Základní literatura:

BROD, M. Franz Kafka, Životopis. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2000. 232 s.

CAMUS, A. Mýtus o Sisyfovi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. 192 s.

MIKULÁŠEK, A. aj. Literatura s hvězdou davidovou. 1. vyd. Praha: Votobia, 1998. 462 s.

SARTRE, J-P. Nevolnost. 2. vyd. Praha: Odeon, 1993. 201 s.

SIEBENSCHEIN, H. aj. Franz Kafka a Praha (Vzpom í nky, Ú vahy, Dokumenty). 1. vyd. Praha: Vladim í r Ž ike š , 1947. 100

+ cel é Kafkovo d í lo (t é m ěř kompletn ě v   č esk é m jazyce)

•  Kolektivismus jako (funkční) předpoklad totalitarismu. Individualismus x Kolektivismus (podobně jako Petr: “diskreditace socialismu ve 20. století a legitimita pravicového přesvědčení“). Liberalismus x Socialismus . Společné identifikační znaky komunismu a nacismu (partikularismus rasový u nacismu - třídní u komunismu, skrytý v “proletářském internacionalismu“; genocida u nacismu – “politicida“ u komunismu; sociální inženýrství – vliv sociálního darwinismu na obě zločinné soustavy a následné “průmyslové“ strukturování společnosti – vyhlazovací a koncentrační tábory, deportace, otrocké a nucené práce, vytvoření “atmosféry strachu“-psychické vydírání…).

Základní literatura:

ARON, R. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis 1993. 218 s.

COURTOIS, S. a kol. Černá kniha komunismu. 1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka 1999. 407 s.

HAYEK, F.A. Cesta do otroctv í . 2. vyd á n í . Praha: Academia 1990. 180 s.

•  Nacionalismus ( viz. moje téma na březen); etnicita; etnické konflikty (Balkán, Rwanda, Češi-Němci); genocida; střet kultur a civilizací; multikulturalismus; kulturní relativismus (potažmo mravní) v západním světě jako reakce na postkoloniální situaci, jako následek sekularizace, hrůz 20. století, jako (postmoderní) reakce na diskreditaci osvícenské víry v univerzalismus…

Základní literatura:

FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka publishers 2002. 379 s.

GELLNER, E. N á rody a nacionalismus. Praha: Josef H ří bal 1993. 158 s.

HOBSBAWM, E. Národy a nacionalismus od roku 1780. Brno: CDK 2000.

HUNTINGTON, S. Střet civilizací. Praha: Rybka Publishers 2001. 447 s.

•  Interpretace fenoménu náboženství a náboženské víry (různé pohledy: sociologický – Weber, Durkheim; symbolický a interpretativní - Geertz; psychologický a kulturní – Freud...). Role náboženství v současném světě. Teokracie jako brzda rozvoje v islámském světě. Ateisace Západu: negativa a pozitiva. Ateisace Čech: negativa a pozitiva. Otázka křesťanské identity spojené Evropy…

Základní literatura:

FREUD, S. Nespokojenost v kultuře. Praha: Hynek 1998. 142 s.

GEERTZ, C. Interpretace kultur (kapitola 4: N á bo ž enstv í jako kulturn í syst é m).

WEBER, M. Sociologie náboženství. Praha: Vyšehrad 1998. 367 s.

•  Němečtí iracionalisté 19. století: Nietzsche a Schopenhauer . Voluntarismus. Kritika metafyziky. Vůle k životu u Schopenhauera – předchůdce psychoanalýzy, analýza sexuálního pudu, významu umění (především hudby), sebevražda, individuální a rodový rozměr… Vůle k moci u Nietzscheho – individualismus a egoismus, odhalení přetvářky, mnohé psychologické postřehy… Oba – charakteristika génia. Atd.

Základní literatura:

NIETZSCHE, F. Antikrist. Olomouc: Votobia 1995. 194 s.

NIETZSCHE, F. Aristokracie ducha. Olomouc: Votobia 1993. 124 s.

NIETZSCHE, F. Ecce homo. . vyd. Praha: Naše vojsko 1993. 160 s.

NIETZSCHE, F. Soumrak model. Olomouc: Votobia 1995. 195 s.

NIETZSCHE, F. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia 1995. 367 s.

SCHOPENHAUER, A. Génius, láska, umění, světec. . vyd. Olomouc: Votobia 1994. 176 s.

SCHOPENHAUER, A. Metafyzika lásky a hudby. Olomouc: Votobia 1995.160 s.

•  Mimostudijní a neodborné zaměření:

Musím konstatovat, obdobně jako někteří kolegové ve svých prezentacích ohledně např. literatury, že ve svých zájmech (a v podstatě ve všech činnostech) jsem “těkavý“, nevyhraněný. Systematicky nemám probádanou žádnou oblast literatury (pokud snad za oblast nepovažujeme Kafku). Rád čtu prózu – romány, nejlépe takové, kde vedle ústředního příběhu (např. milostného) je nějaká faktografická rovina či rovina, která vypovídá něco o době, místě, zemi, sociální skupině atd. Za dobrý příklad takového románu považuji Exodus od Leona Urise (o sionistech). K poezii mám kladný vztah, ačkoliv jí nečtu příliš často, spíše nahodile a namátkově (Seifert, Milosz, Blake). Občas se o poezii pokouším i jako tvůrce. Bohužel jsem již dlouho nečetl nějakou knihu čistě pro vlastní potěchu. Za poslední rok jsem přelouskal téměř výhradně odborné práce (zejména zaměřené na politiku, historii, antropologii, filosofii – Symposión od Platóna, Dějiny přítomnosti od T.G. Ashe, Konec dějin od Fukuyamy, Národy a nacionalismus od Gellnera…), popř. životopisy (např. Adam Smith, Gándhí, Stalin). Hodně času mi zabere četba novin (někdy se až trýznivě nutím do článků, na které vlastně ani “nemám chuť“) – preferuji Lidové noviny. Od nového roku jsem se stal pravidelným čtenářem měsíčníku Mezinárodní politika, který mi doporučil kolega Prášil – je to i dobrý zdroj informací pro studium. Dříve jsem četl Respekt, občas Reflex, Koktejl. Od těchto periodik si dávám pauzu – buďto pro jejich “povrchnost“ (a podbízení se diktátu jakéhosi ideálního “in“ periodika jako vzoru – zejména Reflex) nebo přílišný rozsah. Člověk si musí vybírat a mnoho vypouštět, zahlcení informacemi v této době vskutku hrozí. Hodně času mi zabere také četba odborných textů v rámci studia antropologie – opět je to záležitost poněkud nesystematická. Zřídkakdy se jedná o celé knihy, často o jednotlivé články nebo dokonce pouze úryvky článků. Někdy mám pocit marnosti a naprostého chaosu. Věřím ovšem, že se to všechno jednou nějakým způsobem zúročí. Mým problémem – co se četby týče – je špatná soustředěnost. Stává se mi, že se zaseknu u jediné holé a obsahově triviální věty a čtu jí třeba 10x, 15x… Celkově tedy čtu poměrně dost pomalu. Jsem šéfredaktorem časopisu filosofické fakulty v Plzni – Humanus. A také jeho nejpilnějším přispěvatelem. Nyní vyjde 6. číslo (doufám), možná poslední. Pokouším se i o psaní prózy – povídek. V poslední době ale stagnuji… Snažím se v poslední době žít co nejpestřejším kulturním životem. Proto navštívím tu operu, tu rockový koncert, výstavu, činohru, film… Opět se v žádné z těchto oblastí nepovažuji za “znalce“. Hojně poslouchám reprodukovanou hudbu – vlastním cca. 100 cd, povětšinou pirátských. Nejradši mám český underground (Plastici a M. Hlavsa speciálně, Garáž, UJD), kvalitní pop-rock (U2, Queen, Faith no more, Red hot CP), reggae (ovšem nikoliv ska). Můžu toho hodně (nepohrdnu jazzem, hip-hopem, ba ani kvalitní elektrikmusik), v zásadě jsem ale klasický “bigbíťák“, s čím dál výraznějšími sklony k “lehké“ muzice, “pohodičce“ (např. Mňága). Největší “nářez“, který ještě patří mezi mé Top je asi Rollins band, příležitostné návštěvě metalového koncertu bych se ale také nebránil. Velmi mi lahodí hlas Ozzyho Osbourna…. Jinak rád cestuji. Stejně jako Petr mám rád hory pouze procházkově, tíhnu dále k jezeru, moři, řece, rybníku – a to zejména v létě a s možností koupačky. Obecně mám radši teplo než zimu a proto také radši středomoří než Skandinávii (i když jsem v ní nebyl…). Taky mám rád velkoměsto a můj vysněný byt je (samozřejmě s krásnou, bezdětnou, věčně mladou mulatkou) v klasickém metropolitním bytě s vysokými stropy, např. na vltavském nábřeží. Rád jím a něco si i uvařím, rád piju alkohol a občas uzmu též nějaké ty lehké drogy. Uvědomuji si ale tu zhoubnost alkoholu. Největší negativum vidím v tom, že člověka vyřadí z provozu, někdy na celý následující den po pitce. Jsem poměrně líný, když už se ale k něčemu dokopu, tak jsem precizní, řekl bych až puntičkář (po otci). Nejsem žádný kutil a mám z toho někdy výčitky (špatný pocit z “nepoužitelnosti“ a tedy vlastně “méněcennosti“…) – omlouvám to ale tím, že je to dobou a strukturou společnosti a že je nás takových snad dokonce už většina. Velice kladný vztah mám ke sportu, jako fanoušek i jako provozovatel (tenis, fotbal, florbal, lyže, plavání). Pravidelně cvičím lehké cviky na uvolnění svalů a celkové “protažení“. Rád soutěžím a to nejen ve sportovních činnostech (např. i drobný hazard). Tolik tedy o mě.

•  a) Absolventská práce: Demokracie a její perspektivy – důvody výběru

Ke zvolení tohoto tématu mě inspirovaly 2 důležité momenty. Za prvé to bylo celkové, v poslední době zintensivnělé, uvažování o současném světě z určité makroperspektivy. To se týkalo (a týká) zejména otázek pátrajících po roli Západu v současném světě, míře jeho dominance, míře “násilnosti“ této dominance, limitů šíření sociálních a kulturních institucí do nezápadních kultur, oprávněnosti takového snažení, faktické existence určitého sociálního vývoje a jeho univerzálnosti, smyslu světových dějin (pokud nějaký existuje). Za druhé jsem se na popud kolegy Prášila konečně dokopal k přečtení knihy Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk. Tato kniha na mnohé z oněch otázek odpovídá. To, co nám nabízí, není zcela určitě obraz reality, tedy náčrt stavu světa takového, jaký je. Je to ale (filosofický) model světových dějin, jehož hodnota spočívá primárně v jeho obecnosti, univerzálnosti, možnosti abstrahovat to jedinečné k tomu obecnému. Celé dějiny filosofie, a rovněž speciálně politické filosofie, nenabízejí mnoho takových ucelených “globálních“ koncepcí a Fukuyama je z tohoto pohledu o to cennější, že s onou koncepcí přichází v době, kdy se jednotlivé společnosti i samotný světový řád (vlastně veškerá realita) jeví nesmírně komplikovanými a v rovině teorií takto tato realita podléhá daleko spíše postmodernistickému rozsekání na kusy než “scelení“, a právě Fukuyamovo scelení je výjimečné v tom, že očividně alespoň částečně koresponduje s onou realitou.

Západní kultura je dnes kulturou dominantní. Otázka je – nakolik? Myslím, že je důležité k této věci přistupovat citlivě. Myslím, že zkrátka (naše) západní kultura není zase tak dominantní, jak se možná značná část jejích příslušníků sebestředně domnívá. Co je to totiž ta dominance? Je to prostá nadpoloviční většina veškerého silového (vojenského) potenciálu? Anebo je to možnost “rozdrtit ty druhé nenásilně“ – tedy nějakou absolutní akulturací “těch druhých“, což by znamenalo de facto zánik nezápadních kultur jako ideových, historických a dalšími možnými kritérii vymezitelných celků, které se navzájem nějak odlišují? Očividně to se dnes neděje a dít ani nezačíná. Svět je pestrobarevný a jeho pestrobarevnost je tím viditelnější, čím je tento svět více propojený. Kultury (civilizace) existují vedle sebe a jejich existenci umožňuje právě jejich odlišnost. Samozřejmě neexistují nějaká exaktní kritéria definující takové celky. Nikdo nemůže dále přesně odhadnout, jak se bude situace ohledně globalizace vyvíjet a jak bude např. vypadat svět z hlediska civilizačních celků za 100 let. Já bych vsadil na to, že specifičnost geografických a historických (potažmo kulturních) podmínek lidských společností bude nadále signifikantní a že rozdíl mezi Montrealem a Bangkokem bude nadále patrný, a to jak z hlediska nějakého vnějšího zjevu (spíše materiálních aspektů kultury), tak z hlediska “vnitřku“, tedy určitých specifických pravidel pro sociální interakci (kulturního kódu), ačkoliv např. obyvatel toho i onoho města bude po ranním joggingu trávit svůj pracovní den v kanceláři železobetonového monstra a oba budou obědvat totéž jídlo. Co se týče silové dominance, je celá záležitost rovněž velice sporná. Nemůžeme totiž s jistotou tvrdit, že v případě “maximálního konfliktu“, “absolutní války“, která by hypoteticky nastala mezi Západem a zbytkem světa, by měl Západ celkové vítězství zaručen. Současná technologická převaha není všechno. Všechny aspekty takového konfliktu jsou neodhadnutelné. Svou roli by jistě sehrály geografické podmínky (vzpomeňme Vietnam, Afghánistán, Zimní válku…), ale dost možná také určitá odhodlanost, jednota, solidarita příslušníků jednotlivých soupeřících celků, potažmo také hrdost bojovníků, tedy aspekt korespondující s ústředním pojmem Fukuyamovy knihy – s touhou po sebeuznání, po uspokojení thymotické složky osobnosti.

Západ, potažmo západní kultura, jsou dnes nepochybně dominantní. Tato dominance je ovšem omezená a rozhodně nás neopravňuje tvrdit, že dnes převládající politický režim přítomný v západní civilizaci, totiž demokracie, je režimem dokonalým. K opatrnosti před vyslovováním takových soudů by nás měla nabádat skutečnost, že totalitní kolosy se zrodily jakožto politické systémy rovněž v naší civilizaci. V zásadě je nutné si uvědomit, že demokracie není nevyhnutelná. Opak si zřejmě myslí američtí neokonzervativci, pro něž jsou hodnoty jako demokracie či svoboda hodnotami absolutními, hodnotami o sobě. Svoboda se tak kupříkladu stává Svobodou. Šíření těchto hodnot považují nejen za žádoucí, ale přímo za nezbytné, podobně jako považovali španělští a portugalští misionáři za nevyhnutelné přivádění jihoamerických indiánů na tu jedinou, pravou víru. Demokracie však není hodnotou o sobě. Je “pouze“ mechanismem strukturace mocenských sil uvnitř určité společnosti, jehož výhody oproti existujícím alternativním mechanismům strukturace moci jsou v rámci všech moderních industriálních (dokonce bych řekl státních) společností nepochybně zásadní a jedinečné. Za tyto hlavní výhody považuji:

a) eliminaci rizika svévolné vlády nemravných a krutých samovládců či úzkých skupin spoluvládců, zajištěnou horizontální a vertikální dělbou moci a faktickou rovností všech vůči existujícímu právnímu řádu; b) možnost politické participace, participace na správě věcí veřejných (potažmo možnost svobodného osobního rozvoje) každého jedince, nezávisle na jeho původu, pohlaví a příslušnosti k jakékoliv sociálně konstruované skupině, což zároveň představuje možnost rozvoje společnosti jako celku v důsledku plnohodnotného využití lidského “potenciálu“, což dále znamená nekompromisní vytěsnění všech “iracionálních“ kritérií činících možnost participace na moci záležitostí výlučnou; c) maximální možné (z dnešního pohledu) naplnění všeobecného a rovného uznání všech občanů, resp. jejich thymotické složky osobnosti (hrdosti), tedy touhy po uznání ve smyslu, v jakém toto pojednává Fukuyama, což zase souvisí s předchozí výhodou demokratického zřízení a jež se týká problematiky lidských práv a humanitních ideálů spjatých (myslím, že nejen) s evropskou tradicí.

Tyto důvody považuji za zásadní a také proto některé námitky kritiků vnášení západního konceptu liberální demokracie mimo tento civilizační okruh, které poukazují zejména na kulturní a historickou specifičnost těchto okruhů, za ne úplně opodstatněné. Na jednu stranu je nepochybné, že civilizace vykazují některé zřetelné specifické rysy na mimořádně obecných úrovních. Tyto rysy jsou spjaté s náboženskou tradicí, s rodovým faktorem, s převládajícím typem směny (či ekonomiky obecně) atd. Tak např. pro oblast celé východní Asie je charakteristické relativně výraznější kolektivistické nahlížení společnosti ve srovnání se Západem, výraznější úcta k autoritám, patriarchálnější pojetí společenských vztahů atd. Známá je skutečnost specifičnosti současné japonské demokracie, která se, ač “plně“ konsolidovaná, v některých ohledech, v souvislosti s kulturní odlišností, jeví z evropského pohledu poněkud “tužší“ – či “méně svobodná“.

Tato specifika jsou nezpochybnitelná. V čem je ovšem nebezpečné přílišné zdůrazňování těchto specifik, vlastně konstatování naprosté nesouměřitelnosti, neanalogičnosti kultur a civilizací? Je to v tom, že činí tato specifika něčím trvalým, stálým, absolutním a že prezentuje hranice mezi nimi jako stabilní a neprostupné. Zde povstává paradox – novodobý “rasismus“ přicházející z nejméně očekávaného tábora – totiž z tábora multikulturalistů a kulturních relativistů, kteří se zprvu formovali jako skupina v reakci na “klasický rasismus“ (tedy spíše nepřímo, explicitně se jednalo o reakci na západní etnocentrismus). Tito lidé totiž konstruují lidské skupiny jako cosi esenciálního a jedinečného, zamlčují v zásadě náhodný původ takových skupin, které jsou formovány na základě geografie, kultury, příbuzenství apod. a tím vším odmítají koncept univerzálního lidství. Lidé ovšem nejsou zase tak odlišní, jak by se mohlo zdát. Uvědomuji si skutečnost, že není lehké toto nějak “exaktně“ prokázat. Zřejmě to ani není možné. Absolutní kult. relativisté tvrdí, že dívčí obřízka, jež je prováděna na území celé východní Afriky a na Arabském poloostrově, není sama o sobě něco zlého, krutého, nedůstojného člověku, který jí musí nedobrovolně podstoupit z důvodů tradice, že se tak může jevit pouze z perspektivy západní kultury. Já a mnozí mí přátelé (ovšem zdaleka ne všichni) zastáváme názor, že fakt, kdy jedinec vyrůstá v prostředí, které je silně mocensky hierarchizované, v postavení zcela podřízeném (iracionálně), bez perspektivy nějakého budoucího nabytí vlivu (participace) a rovněž např. s očekáváním, že na něm bude vykonán velice bolestivý rituál z důvodů splnění tradice, není (řekl bych nejspíše – většinou není) s takovým údělem spokojený a jeho hrdost “trpí“. Takový člověk je jistě často se svým údělem smířen, ovšem pouze do té doby, dokud neuzří perspektivu alternativy, možnosti změny jeho situace.

Podtrženo sečteno, demokracie tedy jednak eliminuje rizika hrůzovlády svévolného diktátora, dále umožňuje seberealizaci ve správě společných věcí každému, čímž až je splněn základní předpoklad k ideálu, který představuje stav, kdy vládnout budou ti skutečně nejlepší a nakonec demokracie staví minimálně formálně všechny dospělé jedince na roveň z hlediska vzájemného uznání prostřednictvím zastupitelské vlády, kterou funkčně a strukturně složité a početné industriální společnosti umožňují, na rozdíl od demokracie přímé, a toto všeobecné a rovné uznání je zřejmě v takových moderních, organizačně nesmírně složitých (na rozdíl od jednoduše hierarchizovaných) společnostech nevyhnutelné.

Jsem si vědom mnoha negativ, která demokratické zřízení přináší – určité (přehnané, umělé) nivelizace rozdílných jedinců právě v důsledku onoho vzájemného rovného uznání, jejich soustředění se na sebe, na konzum, neochoty riskovat, obětovat něco či sama sebe atd. Uvědomuji si, že se může naskytnout alternativa, proveditelná v praxi. V současném polit. myšlení však chybí. Uvědomuji si, že Fukuyamou načrtnuté “dobré“či “racionální“ důvody pro demokracii nemusí postačovat k tomu, aby se tato forma vládnutí prosadila (nakonec) “kdekoliv“. Značně nelibý je pro mne pohled na četná apelující hesla některých významných západních, zejména amerických, politiků, jež prohlašují za nezbytný cíl šířit Svobodu a Demokracii. Západ by jakožto ohnisko této efektivní politické organizace měl využít své role nyní dominující civilizace k tomu, aby sám na sobě demonstroval aplikaci této organizace v praxi a nabídl inspiraci těm, kdož o ní mají reálný zájem. Pro demokracii totiž musí existovat určitý všeobecný konsensus, nestačí znalost formálních pravidel a institucí. Evropa k tomuto konsensu spěla po staletí a ani dnes není s tímto procesem zcela u konce. Podobné to je s prvky, které kult. relativisté prezentují jako důvody, proč není dokonce mravné se ve specifických kulturách pokoušet zavést polit. organizaci zrozenou v Evropě a Americe – tedy s prvky typu náboženství, patriarchát, úcta k autoritám. Také Evropa byla patriarchální, prodchnutá křesťanstvím a “posedlá“ autoritami….Oproti Huntingtonovi a jeho střetu civilizací (ze kterého paradoxně čerpá levicověji orientovaná skupina multikulturalistů a kult. relativistů!) nakonec hovoří následující fakt: demokratické zřízení se vyskytuje již dnes, i když ne vždy ve zcela srovnatelné míře – otázka kritérií demokracie je však dalším problémem –, ve všech jím načrtnutých civilizačních okruzích (Evropa a S. Am. – bez diskuze; Lat. Am. – většina zemí; černá Afrika – např. Botswana, Namibie, Mauritius; Islám – Turecko; Pravoslaví – Řecko, Bulharsko; Hinduistická civ. – Indie; Čínská – Korea, Tchajwan, Hongkong, Filipíny; Japonsko – Japonsko; Buddhistická – Thajsko, Singapur).

•  b) Metody

Hlavní metodou je studium literárních pramenů (knižních publikací a článků v češtině + článků v aj.), jejich kritické zhodnocení, vzájemná konfrontace, popř. syntéza a využití v textu, který bude obsahovat i vlastní argumenty. Vedlejší metodou potom bude využití GIS – zejména pro mapové přílohy.

•  c) Osnova

1 Úvod do problematiky

1.1 Studium demokracie (a ostatních politických režimů) jako předmět politické geografie, geografie a politika, politická mapa světa a její stručný vývoj ve 20. století + obrazová příloha

1.2 Definice demokracie (některé politologické definice, demokracie a svoboda – “liberální demokracie“, demokracie a právní stát, ideál x skutečnost – míra demokratičnosti současných demokracií, ostatní režimy: diktatura, autokracie, polykracie, teokracie…)

1.3 Stručný vývoj (evropské) demokracie – demokracie dnes, v ranném novověku a v antice, demokracie a nacionalismus, demokracie a liberalismus, demokracie a integrace

2 Rozšíření demokracie v současném světě

2.1 Které země jsou demokratické? – problémy spojené s definicí demokracie, “problémové demokracie“ (Turecko), “polodemokratické“ země (Írán), transformující se země (Ukrajina), “demokratury“ (bývalé Slovensko, Chorvatsko, Srbsko, dnešní Bělorusko), je Izrael demokracií (či “etnokracií“?)… Pokus o “objektivní“ hodnocení míry demokratičnosti v jednotlivých státech prostřednictvím kvantifikace (freedomhouse).

Je demokracie univerzální? – argumenty pro: vyskytuje se ve všech civilizačních okruzích… “Důstojnost“ demokracie – viz. Fukuyama…

Přímá nebo nepřímá demokracie? – absolutně přímá demokracie je v dnešním složitém světě nesmysl, možné je pouze využití některých prvků, a to pouze v omezené míře…

3 Je demokracie žádoucí? – Ano! Eliminuje rizika, která vždy přináší vláda jediného člověka či jediné skupiny lidí a efektivně rozvíjí lidský potenciál společnosti, tedy alespoň v případě industriálních zemí…

1. d) Základní literatura:

•  ARON, R. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis 1993. 218 s.

•  ASH, T.G. Dějiny přítomnosti. Praha: Paseka. 2003. 406 s.

•  BAAR, Vl. a kol. Politická geografie. Ostrava: Ostravská univerzita, 1996. 91 s.

•  CABADA, L.; KUBÁT, M. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia 2002. 448 s.

•  DAHL, R. O demokracii. Praha: Portál, 2001. 191 s.

•  FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka pub., 2002. 379 s.

•  GELLNER, E. Národy a nacionalismus. Praha: Josef Hříbal 1993. 158 s.

•  HAYEK, F.A. Cesta do otroctví. 2. vydání. Praha: Academia 1990. 180 s.

•  HUNTINGTON, S. Střet civilizací. Praha: Rybka pub., 2001. 447 s.

•  SCRUTON, R. Slovník politického myšlení. Brno: Atlantis 1989. 184 s.

•  BUMBÁLEK, C. Šíitský islám v íránské politice. Mezinárodní politika (dále jen MP ), 2005, 29, 1, str. 31-32.

•  ČERNOCH, F. Saúdská Arábie: Oprávněni vládnout. MP , 2005, 29, 1, str. 23-25.

•  GOMBOS, L. Očekávat v Bělorusku politické změny prostřednictvím voleb je iluze. MP , 2004, 28, 12, str. 20-21.

•  http://www.freedomhouse.org