Úplně na začátek naznačím o co mi v práci půjde, abych se k tomu i nadále vracel a tento první, pro vaši orientaci učiněný, nástin doplňoval, upřesňoval, vysvětloval. Sledují období: 1948-1951(52); Téma: činnost KSČ se zaměřením na střední a nižší patra stranické hierarchie: kraje (Brno, Jihlava, snad Gott.), okresy (Brno I.-střed Brno-Černovice, Jihlava, Znojmo, Kroměříž) základní organizace (Brtnice…).
Nejprve jsem zamýšlel napsat dějiny KSČ zhruba v letech 1948-1968, ovšem celkem brzy jsem z tohoto původního, dnes bych řekl maximalistického plánu, vystřízlivěl. Nejprve časově-budu se omezovat na léta 1948-1951 (52)-tehdy byla strana ve výrazném a pro historika příhodném přerodu, přičemž rokem 1952 začíná jakási stabilizační fáze (Kaplan tvrdí rok 1953/54). Po tomto časovém omezení, jsem přikročil také k tematickému omezení. Čili moje disertace nebude ani popisem vývoje ve straně 1948-1952, nebude to ani popis vývoje ve vybraném regionu v tom samém období. O co mi tedy půjde? Odpíchnu se od vnitrostranické struktury (ústředí-kraj-okres-základní org.-menší jednotky (desítky) Ovšem nechci práci omezit pouze na tento statický popis forem. Předně: chci analyzovat základní vnitrostranické dokumenty (organizační řád; směrnice produkované v centru, popř. v krajích), které představují ideální záměry centra a tyto porovnat s jejich skutečnou realizací na lokální úrovni (kraj, ale hlavně okres, základní organizace); dále prozkoumávám vztahy mezi jednotlivými patry stranické hierarchie jak vertikálních (dem. centralismus; instruktoři) tak horizontálních (vztahy mezi funkcionáři na jednom patře); chci také konstruovat organizaci a průběh některých zásadních vnitrostranickým témat (přijímání-vylučování členů; vnitrostranické prověrky, stranické školení, plánování práce, stranické finance, slavnost) a znovu se nehodlám omezit jen na jejich sledování v příslušných nařízeních z Prahy, ale na zcela konkrétní, řekl bych mikrohistorickou podobu ve vybraných základních organizacích až snad po role některých konkrétních aktérů/funkcionářů. A jak jsem již naznačil výše, stranou nechci opomenout ani dominantní diskurs.
Takovýto přístup vyžaduje zabrousit i do jiné než historiografické literární produkce. Ostatně po tomto kroku bylo v české historiografii již vícekrát voláno (naposledy třebas právě Kopeček) a nutno dodat, že v současnosti se již k mimohistoriografické literatuře s úspěchem sahá. Také já si beru na pomoc práce sociologů; literárních vědců; politologů a filosofů politiky. Sociologové (Kabele, Konopásek, Berger a Luckman, Bourdie) mi pomáhají lépe konstruovat vnitrostranické struktury a organizace jako celek, ale i uchopit vztahy mezi jednotlivými aktéry a hlavně pomocí sociologických teorií (Bruno La Tour) uvažovat o modifikaci příkazů z centra na lokální úrovni. Literární vědci a jazykovědci mi pomáhají lépe proniknout do jazyka propagandy, pomáhají lépe interpretovat text archivních pramenů, přinášejí nové-nepopisné metody (New historism-jež se mj. zabývá mocí a subverzí), objasňují základní pojmy a funkce v sémiotice a sémantice (Macura). Když jsem možná nepřesně hovořil o dílech filosofů politiky měl jsem na mysli zásadní práce H. Arendtové (Původ tot.) či Eliase Canettiho (Masa a moc), které, ač vznikaly před desítkami let jsou jak z faktografického tak z metodologického hlediska stále přínosné. Za zcela zásadní pak pro svou práci považuji práce M. Foucaulta. Nezastírám, že mi F. mnohdy dodal a dodává myšlenkový rámec pro fakta zjištěná v archivech. Upozorňuji však, že se nesnažím do Foucaltových závěrů jaksi napasovat vše, co v pramenech najdu. Naopak většinou zjišťuji, že mé prozatímní a někdy nejasné konstrukce vzešlé z archiválií jsou dotvářeny, zastřešovány Foucaltovými koncepty. Foucault je pro mne nepostradatelný v několika věcech: 1. zabývá se mocí a jejím vykonáváním; společnost nelze dělit zjednodušeně řečeno na mocné a bezmocné, ale moc je produkována na všech úrovních; moc je současně vykonávána i zakoušena 2. proto je dobré nezkoumat moc jen v jejím centru-Foucault dokonce tvrdí, že takové centrum bychom hledali marně a pokračuje, že je nezbytné uchopit společnost a její struktury v jejich okrajích, kde jsou lokální taktiky nejvíce hmatatelné; 3. taktiky moci jsou od 18. století vykonávány pomocí různých aparátů, dochází k disciplinaci společnosti, k onomu proslavenému dohlížet a trestat (prověrka, disciplinární řízení). 4. Foucault, ne všichni s ním však souhlasí (Bernard-Henri Lévy) pojímá svět jako archiv, do jehož textů se lze archeologicky zanořit a konstruovat závěry, což je pro historika velmi povzbuzující.

Celý náš postup, který je z perspektivy tradiční, pozitivistické historiografie tak lehce napadnutelný, chceme provést proto, abychom se pokusili vnořit do sítí-aktérů (actor-network). Podle tohoto sociologického konceptu neexistuje žádná všezahrnující, monolitická struktura rozdělující z ústředního zdroje dále neměnné příkazy, ale musíme předpokládat množství sítí-aktérů, které jsou tvořeny pevnými strukturami, ale i dynamickými a intervenujícími jednajícími subjekty i symbolickými a re-prezentujícími znaky. V této mocenské síti je dění výsledkem činnost celého řetězce aktérů, z nichž každý překládá, modifikuje určitý příkaz v souladu se svými vlastními cíli. Brtnický případ může také sloužit jako argument proti představám o nepružnosti totalitárních organizací, a především o monolitickém, centralistickém systému řízení uvnitř těchto organizací. Chování brtnických komunistů rovněž odpovídá teoreticky předpokládaným schopnostem společenských struktur přežít radikální změny, které proběhly či probíhají v centru a pokračovat prostřednictvím tzv. strukturálního konzervativizmu v tradičním sociálním jednání.

Pokusíme se ukázat, že na jedné straně stály více či méně formálně propracované a maximalistické představy stranických špiček a na druhé straně jejich modifikovaná, praktická (ne)realizace na lokální úrovni. Musíme konstatovat, že teprve studium centrálních ale zároveň i lokálních pramenů umožňuje zásadní posun ve vnímání situace uvnitř KSČ. Přestože to mnohdy není snadné, nelze dále zaměňovat zveřejňované mocenskopolitické záměry rozhodujících funkcionářů strany se skutečným disponováním stranickou strukturou a jejími aktéry, což ostatně mutatis mutandis platí pro celou československou společnost. Výše řečené ovšem neznamená, že by bylo možné s větším úspěchem vycházet pouze z pramenů lokální provenience.
Z archivů lze samozřejmě vytáhnout řadu zajímavých témat spojených s vnitrostranickou situací. Jen pro ilustraci: stranické školení, placení-neplacení příspěvků; docházka-nedocházka na schůze; nefunkčnost některých organizací; selhávání straníků v různých funkcích-straničtí učitelé, desítkáři; situace žen-funkcionářek.

Nehodlám v disertaci tvořit kompletní dějiny KSČ, čímž se jednak vyhnu nařčením z neúplnosti, subjektivní výběrovosti pramenů (se kterou ovšem pracuje historik soudobých dějin vždy) a také se -doufejme-vyhnu apriornímu schematismu-tedy že si nejprve sugeruji ideu, záměr textu a pak do toho prameny už nějak napasuji.

Na úplný závěr musím připomenout, že si jsem vědom mnohých nebezpečí, která jsou s mojí prací spojena. Na jedné straně mohu lehce sklouznout do popisnosti směrnic a usnesení, na druhé straně skončit u konstatování antropologických konstant (lidé jsou hádaví, prospěchářští apod.) a do vyjmenovávání tříště zajímavých případů. Mezi touto Skyllou a Charybdou se budu snažit proplout.