Václav_K
|
Re:Neff - 18/06/2007 10:19
Petře, co se prvorepublikových sociálních fresek, které by jaksi načrtly život v této době, zkus Lidé na křižovatce od Marie Pujmanové. Jest to dílo sice levicově laděné, leč pokud si dobře vzpomínám, ne špatně napsané. Prostřednictvím mladé slečny se podíváme do Baťova Zlína a později do Prahy začínající hospodářské krize. Jinak v beletrii nacházím čím dál tím méně něco pozoruhodného. Přečetl jsem Cortázara: Nebe,peklo, ráj-prý kultovní román 60. let, no, místy to ucházelo. Teď musím konečně zaplnit mezeru v Topolovi.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Neff - 18/06/2007 12:00
Dík za typ. Na Pujmanovou se podívám, levičáctví nevadí, též doklad něčeho, o hodnotově neutrální literaturu mi nejde a taková stejně ani neexistuje - jde mi o věrohodné vyjádření doby. Pořád hledám něco více vyčerpávajícího než sociální fresky, román o formování subjektivity vlivem historického /sociálního/ prostředí, ale třeba něco takového je již pro období první republiky a okupaci pasé.
Ostatně, na Topola bych též rád šáhl, nemám vůbec představu co to může být zač a třeba mi mým zájmem o přílišný pozitivismus ve starší próze uniká něco vskutku literárního...
Momentálně jsem pro odlehčení šáhl po Kmotrovi od Mario Puzy. Klasika. Kniha není ani dobrá ani špatná, silný průměr. Psychologie a hlubší vhled do fenoménu mafie nic moc, povrch. Některé kapitoly jdou literárně i pod průměr a jsou klišoidní. V tomto ohledu je film podstatně umělecky kvalitnější, věrohodnější a smysluplný. Film se celkem drží předlohy, nejen některé kapitoly ale též oddíly ovšem vynechává, některé scény na druhou stranu rozpracovává, třeba dodat, že k dobru věci (na př. Vito odstraňuje Fanuciho a stává se šéfem čtvrti).
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Dušan
|
Re:Neff, Pražští němci - 18/06/2007 19:02
Já se momentálně snažím dovzdělat v oblasti české německé literatury, tedy hlavně autory, které nyní prosazujeme a mně poněkud unikli.
Rozhodně mohu doporučit Urzidilův Pražský triptych - je to kvalitně napsané, občas i docela vtipné. Za nejlepší část považuji přímo úvod, jakousi predellu, ve které Urzidil fascinujícím způsobem vykresluje Prahu před 1. vojnou.
Přečetl jsem také Švédského jezdce a Noc pod kamenným mostem od Perutze - příjemné hodně čtivé oddechovky řekl bych. Místy ovšem snad trochu příliš naivní narace jak z "knih odvahy a dobrodružství". Zajímavé jsou části, kde si autor pohrává s hranicí reality a nadpřirozena. Ostatně Peruc bývá občas označován za magického realistu.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Dušan
|
Re:Neff, Pražští němci - 18/06/2007 19:02
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Neff, Pražští němci - 19/06/2007 00:06
Dusane, to jsi me prekvapil - s double dodavanim toho samotneho prispevku ovsem sotva - a zahanbil: takto zodpovedne sahnout po neklasicke nemeckoceske literature, na niz jsem se jeste pred nedavnem sam dotazoval - a jiz bych mel, nejen pro behmacke zajmy Infospolku poznat. Pujmanova asi bude muset pockat - je to tezke v knihovne sehnat? Zni to toliko zajimave. Tez Kmotr musi stranou.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Re:Neff, Pražští němci - 20/06/2007 09:09
Švedského jezdce jsem přečetl, leč stále mám ten neodbytný pocit, že Durychovo Bloudění a Rekviem je poněkud jiná, vyšší kategorie. Jinak s Důšovým hodnocením Perutze se zcela ztotožňuji.
Pánové, musím vám doporučit knihu Libuše Moníkové: Fasáda.Ostatně Moníková emigrovala do SRN a román napsala v němčině, vyšel v 80. letech a u nás teprve nedávno, čili také jakási česko-německá literatura sui generis. Opravdu jsem se pobavil a početl si, kniha je průvodcem normalizací, čsl.-sovětskými vztahy, provází ji mnoho odkazů na literaturu nebo i demytizace českého hokejového národa (a to ještě před šílenstvím hokejovým 90. let). Nejzdařilejší pasáže jsou snad ty, kdy hlavní protagonisté uvíznou při cestě do Japonska na Sibiři a spočinou v bratrském obětí sovětských vědců.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Dušan
|
Re:Neff, Pražští němci - 20/06/2007 11:10
Tak jsem si tu Moníkovou hned objednal v Národní. Ale co mám rozumět tou demytizací hokeje? Na fotbal a hokej se mi šahat nesmí, to bych byl nucen spisek rituálně spálit...
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Re:Neff, Pražští němci - 21/06/2007 11:49
Nechci předjímat, ale čeští umělci sehrají na Sibiři přímo ostudný mač s Rusy...
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Neff, Pražští němci - 22/06/2007 14:13
Co jsem zatím nahlídl, tak Perutz je dobrý povídkář, staré dobré židovské rudolfínské gheto.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Silný kafe - 11/06/2008 12:45
Včera, 10. 6. 2008, uvedla ČT 2 od 20. 30 zajímavý snímek islandského režiséra žijícho v Česku
Silný kafe.
Silný kafe je celovečerní debut islandského režiséra Börkura Gunnarssona, bývalého studenta FAMU žijícího v Praze, který k snímku napsal také scénář. Premiéra filmu, jehož ústředním tématem je hledání ideálního vztahu, byla v dubnu 2004. Ve stejném roce byly do kin uvedeny například snímky Mistři, Horem pádem nebo Snowborďáci. Na rozdíl od těchto filmů nebylo Silný kafe nominováno ani na jednu z výročních filmových cen za rok 2004 Český Lev.
Film byl natočen s nízkým rozpočtem, čímž nejvíce trpí jeho formální stránka, která působí nedotaženě. Digitální kamera Tonyho Gřešeka, jak už to u digitální technologie bývá, sice vyvolává pravděpodobně zamýšlený dojem syrovosti a autenticity, ale některé záběry by zasloužily pečlivější přípravu, neboť působí takřka amatérsky. S problematickou vizuální stránkou filmu souvisí i práce ve střižně, kterou měl na starosti Zdeněk Marek. Opět se setkáváme s místy, která se neshodují s potřebnou řemeslnou poctivostí. Můžeme si kupříkladu klást otázku, co všechno bylo při stříhání ztraceno. Máme na mysli třeba scénu s Islanďany, jež z filmu neústrojně a nelogicky mizí, což je však i záležitost scénáře, k němuž se dostaneme později. Záměrná syrovost Silného kafe by mohla být srovnávána se snímky natočenými podle manifestu Dogma 95, a jméno severského scénáristy a režiséra by tomu mohlo napovídat, ale to by ve filmu nesměly opakovaně zaznívat anglicky zpívané popové písně, posunující snímek spíše někam k Ondříčkovým Samotářům. Soundtrack, obsahující například dobré Southpaw, z filmu zbytečně vyčuhuje a hudba ne vždy zapadá do celkové atmosféry scén.
Podle propagačního textu distributora je Silný kafe komedie o vztazích a jiných obyčejných věcech. Scénář k filmu napsal sám jeho režisér B. Gunnarsson, který má na svém kontě také tři romány. Scénář měl údajně jen 10 stran a zbytek vznikal čistou improvizací (www.cfn.cz). Opět se tedy setkáváme s určitou syrovostí, která však vna rozdíl od formy už vesměs amatérsky nepůsobí. Neuhlazené, nenaučené dialogy vyznívají trapně a tudíž skutečně, protože film je o vztazích a ty takové bývají. Repliky a momenty ze života pronášejí uvěřitelné postavy. Gunnarsson obsadil do filmu, kromě Jiřího Lábuse a Hany Maciuchové, neokoukané herce. Dvě ze čtyř ústředních postav ztvárnili cizinci. Kaisa Elramly hraje neurotickou vysokoškolskou pedagožka a jejího přítele cholerického, nezaměstnaného herce z Chorvatska ztvárnil Žán Loose. Druhý mladý pár hrají Markéta Coufalová-Renata a Martin Hofmann-David. A je to právě M. Hofmann, který předvádí asi nejlepší herecké výkony v roli začínajícího režiséra. Méně atraktivní, sebestředný, protivný a despotický Davídek může být prototypem některých mladých mužů ztrácejících v současném, komplikovaném světě půdu pod nohama, přičemž svou nejistotu se snaží maskovat rádoby vtipnými hláškami.
Poté co se divák vypořádá s úvodním, zhruba dvacetiminutových chaosem, kdy postavy i scény výří v anonymním, alogickém shluku, dostává děj určitý řád, který si však i nadále zaslouží soustředěnou pozornost. Hlavním motivem snímku je hledání. Ať už hledání dobrého zaměstnání, vhodného místa k životu nebo a hlavně ideálního životního partnera. Toto hledání, jako jedno z tradičních literárních a později i filmových topoi, se ukázalo jako nosným tématem, které drží celé dílo pohromadě. Katalyzátorem děje se stane změna prostředí. Oba výše zmíněné páry si vyrazí z Prahy odpočinout na pár dní do Českého Šternberka, což rozdmýchá či spustí řadu konfliktních situací uvnitř obou dvojic i mezi oběma dvojicemi. Všechna nedorozumění způsobená rozdílnými povahami, minulostí nebo životními cíli vyústí v rozpad jednoho z párů. Markéta dá přednost nejistému, zato romanticky laděnému mladíkovi, před nevyrovnaným Davidem. Davídek je sice za svou sobeckost potrestán, ale film není takto plochý a melodramatický. V tom je jeho síla, protože nijak nemoralizuje, nedělí postavy na vítěze a poražené, natož aby divák věděl předem, kdo tím vítězem či poraženým bude. Snímek je bohatý na nedořečené scény, momenty a dialogy, které implicitně obsahují mnoho témata k dalšímu promýšlení.
Gunnarsson nabízí poněkud jiný, ale přirozený a svébytný pohled na českou realitu. Svou generační tragikomedii, žánr s úspěchem točený jak na Islandu, tak v Česku, zabarvil dávkou nevyřčené temnoty, kterou můžeme tušit nejen za prostředím rozpadajícího se českého venkova, ale zejména uvnitř jednotlivých aktérů. Snímek se neustále pohybuje jakoby mezi třpytivou hladinou věcí a hloubkou tušenou pod ní: postihuje jemné přelévání nálad svých hrdinů, plyne v osobitě nervním a jaksi nespokojeném rytmu.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Jivid
|
Odhalení říkanek - 30/06/2009 15:42
Ve shodě s Vítkem a asi i s Vámi ostatními odstraňuji tajemství původu oněch lidových veršů:
Antonín Přidal: Kouzlo nechtěného. Brno 2007 (nakl. Druhé město).
Poslyšte, co o nich míní sám editor:
Trapnosti? Trapnůstky? Jen místy, okrajově. Pachuť satiry překrývají jiné dojmy. Namísto přehlídky obvyklého trapna nás čeká galerie neobvyklých kouzel. Nevídaných skupenství. Netušných průpletů. Ostatně i v proslulém "setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole" obdivovali kdysi básníci půvab nahodilosti - a tedy kouzlo toho, co nebylo zamýšleno, a přesto se přihodilo a vzbudilo pocit zvláštní krásy. ... Z toho plyne, že kouzlo nechtěného se může jen přihodit, ne navodit.
Přidal (a před ním jiní) vedl rubriku "Kouzlo nechtěného" v časopise Host do domu až do r. 1970 a předloni vydaná knížka je jejím souhrnem. Jde o záměrně nesourodý soubor lidotvorby od básniček přes prozaické střípky po lamentující dopisy úřadům vč. těch nejvyšších. Zařadil jsem z ní dvě ukázky jen jako jakési odlehčení po řvoucích stájích a hynoucích omnibusech. Nyní je však již na čase nechtěná kouzla odložit a proto:
Příští básničku vkládá ten, kdož jako první napíše jméno šéfredaktora časopisu Host do domu před jeho zastavením z moci úřední v r. 1970.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Dušan
|
Re:Odhalení říkanek - 30/06/2009 18:53
Tuším, že jím byl Skácel až do samotného konce. Ale měl jsem za to, že Hosta utli už někdy v roce 69.
Slibuji, že tentokrát už nechám hynoucí omnibusy napokoji.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Jivid
|
Re:Odhalení říkanek - 30/06/2009 20:19
Mám zato, že vyšla ještě nějaká čtyři čísla r. 1970. Ale se Skácelem máš samozřejmě pravdu, skládám laudatio a těším na poému.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Pnin - 24/01/2010 16:12
Načítám nyní trochu, odmítaje zůstat pouze u Lolity, V. Nabokova, jehož prózy postupně vydává nakladatelství Paseka. Právě jsem odložil jeho čtvrtý anglicky psaný román Pnin (1957), který vedle problematiky emigrantské ztvárňuje rovněž i univerzitní prostředí; jedná se tudíž i o v anglo-americkém prostředí populární subžánr: univerzitní román. Pnin, takové je příjmení hlavní, tragikomické postavy knihy, je totiž profesorem ruštiny na jedné lokální, podprůměrné univerzitě. Takto je zachyceno zdejší milieu (s. 127-129): Na univerzitě šlo přitom všechno jako dřív. Pilní aspiranti obtížení těhotnými manželkami stále psali dizertace o Dostojevském a Simoně de Beauvoirové. Literární katedry stále trpěly dojmem, že Stendhal, Galsworthy, Dreiser a Mann jsou velcí spisovatelé. Stále byla v módě užitečná slova jako "konflikt" a "model". Sterilní asistenti jako obvykle s úspěchem plnili své publikační povinnosti recenzováním knih svých plodnějších kolegů a mnoho profesorů, na něž se usmálo štěstí, se těšilo či chystalo těšit z nejrůznějších subvencí, jež obdrželi počátekm toho roku. /.../ Leonard Blorenge, vedoucí katedry francouzského jazyka a literatury, se vyznačoval dvěma zajímavými vlastnostmi: neměl rád literaturu a neuměl francouzsky. To mu však nebránilo podnikat daleké cesty a účastnit se konferencí moderní jazykovědy, na nichž se blýskal svou nejapností /.../ Byl vysoce ceněn pro své umění shánět peníze a nedávno přemluvil jednoho starého boháče, jemuž marně nadbíhaly tři slavné univerzity, aby daroval fantastickou sumu na hotové badatelské orgie, prováděné aspiranty pod vedením doktora Slavského z Kanady a směřující k tomu, aby na jednom kopci u Weindellu bylo postaveno "francouské městečko" s dvěma ulicemi a náměstím, přesná kopie starobylého města Vandel v Dordogne.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Nový Eco - 09/11/2011 09:31
Brněnský filmový teoretik Kokeš recenzuje nový román od U. Eca Pražský hřbitov (manipulace, protokoly sionských mudrců, tajná policie, 19. století a precizně napsaný čtyřsetstránkový esej o nenávisti, svůdnosti lži a zhoubnosti přehnané interpretace) a mimo jiné ho vysoko nadřazuje nad ukoptěné knihy Dana Browna.
http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=720821
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Jivid
|
Re:Nový Eco - 10/11/2011 21:45
Dík, asi to bude letošní vánoční hit. Už dlouho se na tu knihu těším - Argo ji avizovalo dobře před rokem.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Sestra úzkost - 07/04/2012 22:04
Dočetl jsem knihu Jana Čepa Sestra úzkost (psáno v 60. letech v exilu v Paříži francouzsky; česky 1975 Řím, 1993 Brno) Přeložil do češtiny sám autor a Bedřich Fučík, do jehož dívky, snoubenky a později i manželky byl Čep ve 30. letech zamilován, leč jsa praktikujícím katolíkem vše prý vrcholilo plíbením lemu šatů).
Jedná se o paměti tohoto do katolických a ruralistických autorů řazeného prozaika, byť rozhodně ne standardní, neboť převládá pokus o narýsování duchovní a duševní mapy, a to člověku velmi skromného, pochybujícího a tážícího se.
Čep text začal psát před blížící se smrtí a smrt je jedním z důležitých motivů knihy; dále pak úzkost, dvojí domov - toť tradiční motivy i Čepových pros. Proto je text i dobrým zdrojem pro literární vědce. Zajímavý je i pohled do dnes proslulého Staroříšského nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo. Čep vstoupil do tamější komunity ve 20. letech, podle vlastních slov proto, že očekával duchovní i literární vzepětí a klid a rovněž, zpětně a sebekriticky, utíkal před světem. To je vlastně další pojítko Čepovy skromnosti, resp. sebekritiky: neschopnost psát, lenost psát, dlouhé přemýšlení, úniky před psaním k četbě, chvatné psaní, otrocké psaní (hlavně ve Svobodné Evropě v 50. letech); vedle toho pak i neschopnost být kněžem, což si přáli jeho rodiče.
Čtenář se seznámí i s každodenností hanáckého venkova prvních desetiletí 20. století. Mě osobně překvapila trvající přirozená praktická zbožnost (zejména mariánská), která dle Čepových zde až barvitých vzpomínek (znesvěcení kříže gymnazisty) začala v Myslechovicích a Litovli korodovat a být dekonstruována (zde profesory gymnázia a různými pokrokáři a socialisty) až se zřízením Republiky československé. Jedním z klíčových argumentů bylo známé propojení trůnu a oltáře za monarchie.
Všemu dominuje subtilní a jemné, nikoliv však (asi) Halíkovské stýkání a postýkání se s Bohem.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Drood pro Sestru úzkost - 15/04/2012 15:13
To zní pěkně. Výlety do nepoznaných končin, za překvapujícími poměry, které nemají srovnání se současnými (Halíkova víra v Boha). Jako vždy jsem se při zmínce o Hané orosil pod představou horkého slunce léta, zlaté obzory obilí napravo, nalevo, únava rovinatého nedohledna, prostě je třeba někoho zabít...
Zpráva z vlastního výletu. Místo: Londýn, po krymské válce (polovina 19. století), prostřednictvím amerického spisovatele Dana Simmonse (1948), respektive jeho průvodce, pozapomenutého anglického spisovatele této doby, Wilkieho Collinse (Drood. Plzeň: Plejáda 2009).
Je to pět set stran mix faktuální rekonstrukce života Collinse a jeho přítele a úspěšnějšího kolegy, Charlese Dickense, a fantaskní konstrukce o působení tajemné postavy z podsvětí, Drooda (postavy vypůjčené z nedokončeného románu Dickensonova). Do toho tuny opia.
Je to zajímavá kniha a literárně docela dobrá, i když dlouháááááááááá a ta malá písmenka... bolela mě.
Místo děje připomíná těch několik velkoměst tehdejší doby, jejich dávno nepředstavitelný kolorit před zavedením kanalizace a veřejného osvětlení, s tuny výkalů, přeplněných hřbitovů, kouře a odložených novorozeňat na parapetech oken (chvála pánu za babyboxy).
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Re:Drood pro Sestru úzkost - 15/04/2012 20:10
Z česky psané současné literatury mi k Droodovi pasuje Miloš Urban.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
|
