Petr
|
Re:Trenažér svobody - 07/04/2010 21:48
Tak to s trenažérem totality na diskusi z hlediska každé, jen ne velké diskuse, dále nevypadá. Nevadí, praktické obeznámení je více. Je pravda, že trenažér je ve fázi vzniku. K disposici je jen model. Určitě se o jeho vzniku včas dozvíme. A pak se zde budou dít věci...
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Normalizace pohledem každé, jen ne... - 16/04/2010 16:45
Sbírajíc se stranou na Vysočině (Mama hotel) z dozvuků Info-shledání a předešlých etnologických výprav, šáhl jsem do knihovnice svých rodičů, hnán potřebou přenést se do příběhu jiných a zmoudřelých, to jest zanést se na listech románových do krajin obecného spočinutí. Však Ty profesionální deformace, nenecháš mi možnosti! Mezi Stopami v rosách, Ženojedy, Deníkem venkovského učitele, Živým kamenem a Dobrým a ještě lepším jitrem jsem totiž vytáhl klaso-svazek ČS alias ŽATVA, Zdeněk Zapletal, a toť dílo Půlnoční běžci.
Nevím, zdali jste vůbec někdy o spisovateli či knize slyšeli. V době svého vydání to byl bestseller a prodalo se přes 100 tisíc výtisků (1986). Každopádně, pamatujete si, jak jsem se tady odkazoval na Iva Možného a vyzdvihoval jako výtečnou sociálně-antropologickou sondu jeho kapesní studii Proč tak snadno? Nu, Půlnoční běžci, to je jak beletristická příloha této studie.
Počet prodaných výtisků by mohl svědčit o autorově pojmenování pocitů a nálad asi velké části tehdejší mladší společnosti. Podání navíc (patrně) necenzurovanéze strany tehdejšího totalitarizujícího režimu.
Autor
Obsah: Osmdesátky jako vyšité, malé město (Holešov), popisný rozpis několika charakterů, hrdinů, dobře podaná determinace či deformace prostředím, existencionálními možnostmi… nikoliv kladní hrdinové, uvedeni, postupně, příznačně: znalo je zde tolik a tolik lidí, oni znali tolik a tolik, aneb zajištění přístupu k nedostatkovému zboží. Osobní děj podkládán aktuálními perličkami z domova a ze světa. Něco málo skeptických, ale nemoralizujících závěrů o stavu společnosti. Společenský román je to, dobrý, melancholicky nadprůměrný. Z hlediska každé jen ne velké historie, román pomalu historický, s velkou mírou podání historického v každodenních situacích a polohách lidí nadmíru obyčejných. Dojmově mě z toho docela seká Vaculíkovská sekyra.
Ukázka z knihy:
http://www.ipetrov.cz/dokument.py?idd=D00000000000000217
Co Vy? Nějaké inspirace ze světa historického či společenského románu?
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Motiv či symbol běžce - 18/04/2010 08:18
Je zajímavé, jaký motiv Zapletal využil a jak. Jde o motiv běžců, resp. běhání, zde ve smylu kompenzace nespokojenosti v dané společnosti, projekce neurčitých touh, snad pomyslné svobody a nakonec i módy do běhání. Něco po linii volnočasových úniků jako chatařství a zahrádkářství, ale jakoby výš. V tomto ohledu uvádí autor knihu jímavým a nadčasovým citátem z Doktorowa. Vedle protektorátního cyklisty docela zajímavá paralelní symbolika. - Běhání rozmazával z rozličných stanovisek a hlavně evolučního na zbytečně mnoha stranách poslední Respekt.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Re:Motiv či symbol běžce - 18/04/2010 09:20
Odkud čerpáš ty informace o prodejnosti Běžců? Motiv pohybu prý velmi zdařile zpracovává polská spisovatelska O. Tokarczuk ve svém ceněném románu Běguni (2007; č. 2008). Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem.
Zatím jsem nečetl, ale mám v plánu při svých objevných toulkách polskou literaturou.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Jivid
|
Re:Motiv či symbol běžce - 18/04/2010 20:52
Není to krásné? Polská spisovatelka, ukrajinské jméno, dílo o lidech z moskevského metra. Snad mimózní reflexe: přijde mi zajímavé, jak často ruská kultura operuje se zpřítomňováním historických motivů, o nichž uvažuje jako o zcela současných a jaksi věčných reáliích, viz Berďajevovy úvahy o ruském rozkolnictví, Sorokinovi Opričníci (doufám, že ke mně doputují), a teď běguni. Vašku, díky za tip!
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Motiv či symbol běžce - 19/04/2010 07:38
Údaj o prodeji Běžců čerpám zcela nekriticky z Wikipedie, hovoří pro něj ale i okamžitý dotisk (a kniha vyšla znova i po r. 2000). - Jinak děkuji za postřehy. Na sever a na východ od nás se s historií v literatuře pracuje očividně mistrně, byť odvést se tím zcela od vyvedených a hojných tuzemských zdrojů bych se nenechával. Tím nemyslím hned Zapletala, samozřejmě.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Berďajev, čas, historie zpřítomnění - 19/04/2010 10:29
Nevím, jak u jiných, ale Berďajev, jako ortodoxní východní křesťan, pracuje s "paralelní" dějinností - děj pozemský má svou předpodobu v ději nadpozemském, je jeho kopií (viz jeho Smysl dějin ...). Každý okamžik má svůj význam jako součást celého smyslu dějin, tedy dějin směřujících k vykoupení. Zároveň je tak v každém okamžiku skrytá časovost ve své plnosti rozpínající se mezi historií a budoucností (augustinovské pojetí času)... každý okamžik tak má stejnou hodnotu, protože i vykoupení jako okamžik se skrývá v celých dějinách a ne jen v nějaké unikající perspektivě. Že by se do ruského vědomí zaryla hlouběji představa tohoto "naplěného času", proti "prázdému času" západního pozitivismu? Zpřítomnění historie, tedy historického okamžiku, který má (stejnou) hodnotu v minulosti jako v přítomnosti, by o tom snad mohlo vypovídat ... No jo, ale není vlastně "prázdný čas" spíše mýtus západní vědy? může se naše identita, naše chápání časovosti vůbec o něco takového, jako je "prázdný čas" opřít?
B. Anderson si myslí že to tak je, a že právě nacionalismus s touto časovostí pracuje, tedy časovostí , která se “Nevyznačuje (...) prefigurací a naplněním nýbrž časovou nahodilostí a měří se hodinami a kalendářem.“ (ANDERSON, Představy společenství, s 40). Ta ruská představivost by pak byla blíže tomu, co stejný autor popisuje jako představivost křesťanského středověku - "... myšlení středověkého Evropana vůbec neuvažovalo dějiny jako konečný řetězec příčin a následků či jako radikální oddělení minulosti od přítomnosti.“ Konec času (druhý příchod Krista) je jakoby stále přítomný /má se stát nyní v tomto času , tj. simultánní pojetí času odvíjející se na nebi a na zemi (po celé „délce času“, viz výše) – „...přítomný okamžik není jen úsekem v průběhu pozemského dění, ale je zároveň něčím, co vždy existovalo a co se i v budoucnosti bude naplňovat...“ (Anderson zde cituje Auerbacha, tamtéž. s 39)
Ale nevím, moc se mi ten Andersonův "prázdný čas" moderního vědomí nezdá ... nicméně je to dost ku zvažování. Jak třeba uvažuje dnešní "sekularizovaný křesťan" ... Jiří? ... může v různých situacích aplikovat různé pojetí času? Záleží na hloubce jeho duchovního života ? Nějak se mi to nezdá ...
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Pojetí a dějiny času - 19/04/2010 17:48
Jenom zkratkou a letmě: v tomto fóru jsem někde hodně zpátky odkazoval na knihu dánského autora Petera Hoegeho Až nadejde čas - letimotivem je vnímání času v západní civilizaci a v jednom konkrétním případě školní instituce. Je to ale především krásná literatura a věc je zde podána hodně abstraktně a metaforicky.
Prý vydařeným psychologickým pokusem o okno do ruské duše v pozdním carském věku je též román Josepha Conrada Očima západu, na něhož upozorňuje Babylon.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Jivid
|
Re:Berďajev, čas, historie zpřítomnění - 19/04/2010 23:45
Ano, ony věčné a navracující se motivy v ruské kultuře nejsou jen inspirací z historie či reflexí historické (tedy minulé) matérie. Lze o nich uvažovat tak, že jde o zcela přítomné a stále znovu zažívané rysy, které mají hlubší příčiny. Vítek to myslím velmi dobře naťuknul.
Dejme znovu slovo Berďajevovi. Vedle obecných prací z filozofie dějin (viz připomínaný Smysl dějin) se velmi intenzivně věnoval i jakési konkretizaci v podobě úvah o specificky ruském případě, k čemuž jej nijak překvapivě dovedly okolnosti „velkých dějin“ jeho doby. Tyto úvahy se dost točí kolem stále obdobného ranku otázek, jako je ruské tíhnutí k eschatologii a mesianismu, ale také imperátorství a despotismus skloubený s ideou Třetího Říma a z toho všeho plynoucí věčné rozkolnictví. Dovolím si přerývaný citát z knížky Ruská idea: Základní otázky ruského myšlení 19. a počátku 20. století. Praha, Oikumené, 2003, s. 176-177
„Ve své knize o Dostojevském jsem napsal, že Rusové jsou buďto apokalyptici, nebo nihilisté. Rusko je apokalyptickou vzpourou proti antice. To znamená, že ruský národ je svou metafyzickou přirozeností a svým posláním ve světě národem konce. Problém eschatologie zaujímá v našem myšlení nesrovnatelně významnější místo než v myšlení západním. Souvisí to též se samotnou strukturou ruského myšlení, jež má malou schopnost a vůli setrvávat v dokonalých formách průměrné kultury. (...) Civilizace, která v západní Evropě dosáhla vysoké úrovně, eschatologické vědomí čím dál tím více zakrývá. Katolické myšlení má strach z eschatologicky pochopeného křesťanství, protože právě ono otevírá možnost nebezpečné novoty. Touha po přicházejícím světě a mesianistické očekávání jsou v protikladu s pedagogickým, sociálně pořádajícím rázem katolictví, protože vzniká obava, že bude oslabena možnost nadvlády nad dušemi. Stejně tak se i buržoazní společnost, jež nevěří v nic, obává, že eschatologické vědomí může rozviklat její vlastní základy.“
Nutno upozornit, že citát je přímo hrozivě vytržen z kontextu – kniha má velmi logický řád a postup argumentace. Bylo by také třeba se ptát, co vlastě B. myslí eschatologií, katolictvím atp. Ale jádro Berďajevova myšlenkového záměru je snad zřejmý: zdůraznění rozdílu mezi Východem a Západem v tom, jakou váhu přisuzuje očekávání Nového Jeruzaléma a Božího království, což má značné důsledky i pro vnímání přítomnosti a minulosti. A v zásadě, jestli tomu dobře rozumím, opisuje to, o čem ze západní perspektivy hovoří Anderson. Osobně se jen trochu ošívám při zmínce o středověkém charakteru eschatologického myšlení a vnímání času: eschatologický přístup ke světu myslím není třeba vykazovat do blíže nespecifikovaného dávnověku, naopak lze namítnout např. pohyb od cyklického vnímání času tradičních společností směrem k lineárnímu času protomodernímu-měšťanskému, tedy rozdíl, který se eschatologie vlastně vůbec nedotýká.
Ovšem jak je tomu s vnímáním těchto otázek dnes v našem časoprostoru? Nevím. Myslím ale, že je na místě velká skepse a že nejspíš budeme muset dát oběma výše citovaným pánům za pravdu.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Re:Berďajev, čas, historie zpřítomnění - 20/04/2010 12:05
Von taky ten Berďajev je trochu velikáš a ostrý nacionalista ... není? už je to moc dlouho, co jsem to četl.
Ten odkaz ke středověku byl samozřejmě z mé strany zcela nenormativní,tedy nevyjadřující žádný Pokrok - souhlasil bych v tomto směru, zcela. Jen si nejsem jistý ohledně poznámky k cykličnosti/linearitě času ... tedy přeměně, která se eschatologie netýká.(?)
Otázka je, jestli je vnímání času něco, co může rozdělovat jen nějaké kultury vně, nebo i to, co může v různých svých formách koexistovat v kultuře uvnitř. Nemyslím tím jen na různé sociální vrtstvy, subkultury ( tenhle pojem je skrytě hodnotící - omlouvám se za to). Nedalo by se například uvažovat i o různém chápání času v různých situacích?
Nesouhlasil bych s Andersonem, že nacionalismus je projevem nějakého vyprázdnění času - myslím naopak že je úplně nabitý teleologií. Snad by se ale dalo o onom vyprázdnění mluvit nyní, v neoliberálních představách o svobodném trhu jako místa naplnění - pokroku bez cíle (resp. pokroku, jehož cílem je další pokrok). Ostatně nacionalismus byl, jak se domnívám, právě i reakcí na podobné představy ("staro")liberálů 19. století. Takže v "zajetí" vlastního cyklického chápání dějin ... co přijde nyní? Hlavně se nikam nevracet ...
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Ke každé jen ne velké historii tentokrát se Škvor. - 26/04/2010 17:14
Ahoj, hlásím se opět s populárním pásmem o průniku každé jen ne velké historie do světa kolem nás, zvláště to literatury obecné či krásné. Dnes upozorňuji na první a asi i poslední pokus Josefa Škvoreckého o ,,historicko-biografický román", a to Antonína Dvořáka. Nedočetl jsem, neboť to podle mě již trochu přehnal s atmosférickou poetikou a moc je na mě i jinak mé oblíbené střídání a prokládání časových rovin a perspektiv zúčastněných osob: Scherzo Capriccoso. Taky jak člověk nemá ty hudební diskurzy...
Každopádně, co mě zaujalo je autorovo vyrovnání s dilematem věrohodnosti či pravdivosti historické fikce vůči historické realitě - jednoduše a přesvědčivě. Posuďte sami:
,,Není to vědecký životopis Antonína Dvořáka, a využíval jsem proto poetické licence tam, kde historická skutečnost nevylučovala historickou možnost, a volně jsem také, bez udání pramene, citoval nebo parafrázoval díla uvedená v seznamu na konci knihy. Zájemce o přesnou faktografii odkazuji na standardní životopisná díla o Dvořákovi, /.../.“
Co Vy? Též nějaká poslední četba v duchu? Či alespoň nějaké rozmazání znepokojivými nad časovými úvahami?
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Ještě k dataci minulosti... - 27/04/2010 15:20
Tak jsem se konečně dostal k Petráňovým Ouběnicím. Knihu není snad již možné koupit. Překvapilo mě tudíž, že v Klementinu ji naservírují absenčně do dvou hodin, totiž žádná fronta a prezenční omezení. - Každopádně, již jen úvod knihy může být trefným doplněním naší nedávné diskusi o označování minulosti. Petráň potvrzuje, že se tak na veřejnosti děje na základě přelomových bodů, spojených se změnou státního zřízení či režimu, případně se hovoří za té či které války. Petráň, kt. toto vnímání vzhledem k jednotlivým generacím shrnuje k 20. století, pointuje: ,,Data jsou k pamatování nadbytečná". - Petráň knihu věnoval Třeštíkovi, který k ní měl napsat předmluvu.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Jak zakusit každodennost s absolventkou etnologie - 05/05/2010 15:13
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Re:Jak zakusit každodennost s absolventkou etnologie - 05/05/2010 18:22
Přeji hodně úspěchů. S. Fitzpatrick pro nevyjasněnost pojmu každodennost pracuje s pojmy praktiky a praxe.
Při pátrání bych se zkusil podívat do sociologických slovníků (např. Velký sociologický slovník či The Blackwell Encyclopedia of Sociology. (ed. George Ritzer). Blackwell Publishing Oxford 2007.), zdali a jak tam je o každodennosti psáno.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Jak zakusit každodennost s absolventkou etnologie - 05/05/2010 19:01
Díky za upřesnění Václave. Teoretická inspirace Fitzpatrickové je podle mě opravdu docela nekonkrétní. Znovu jsem se na její vymezení podíval a volně podávám (s. 1 a 2 vydání z roku 1999):
- mnoho teorií jak psát ,,dějiny každodenního života" (bez odkazů) - někteří rozumí každodenností především oblast soukromého života, tj. věci kolem rodiny, domova, výchovy dětí, volného času atd., jiní spíše jako pracovní život a s ním spojené chování a postoje
- sama se dle vlastních slov jako mnoho posledních studií o každodenním životě zaměřuje na praxi (practice), tj. na formy chování a strategií přežití a uzpůsobení, které si vytvořili lidí k naložení s sociálními a politickými situacemi - Vašku, rozdělení na praxi a praktiky zde nenacházím...
- jak autorka ukončuje svoje odstavcové čistě teoretické intro, kniha ale nebyla napsána k ilustrování nějaké obecné teorie každodennosti (v AJ jako everyday), nýbrž jejím předmětem je její neobyčejnosti (everydayness)
- název knihy ale zůstává pojmově sdělitelný: Everyday Stalinism; osobně se mi libí podtitul: Ordinary life in extraordinary times
+ jediné dva odkazy: 1) několik anglických tematických monografií; 2) k teoretické diskusi (k.) praxe kniha z r. 1984: Certeau, Michel de: The Practice of Everyday life
Do slovníku mrknu, pokud to někdo něudělá rychleji za mě.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Každodennost s absolventkou etnologie-praktiky - 05/05/2010 21:01
K sociálním praktikám (praxi jsem uvedl nereflektovaně a hlouběji nepromýšleně jako synonymum) se S. Fitzpatrick posunula později; po Everyday Stalinism.
Praktiky si Fitzpatrick definuje jako to, co lidé dělají a současně, ovlivněni ideologií, jako to, co si myslí, že dělají, respektive co říkají o tom, co dělají. Zkrátka, jsou to věci, které lidé obvykle dělají, jejich způsoby zacházení se světem. S praktikami pracuje také M. Pullmann, dle něj se sociální praxe utváří v procesu každodenního vyjednávání různých zájmů a vizí, v kolektivním jednání aktérů; a v současné odborné literatuře bývají praktiky úzce spojeny s konceptem každodennosti jako pojmu užívaného poněkud vágně v kontrastu k přelomovým, vůdčími politiky řízením událostem.
Srov. Fitzpatrick, Sheila: Politics as Practise: Thoughts on a New Soviet Political History. Kritika. Explorations in Russian and Eurasian History 5, 1/2004.
Pullmann, Michal: Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění. SD 3-4/2008.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Každodennost s absolventkou etnologie-praktiky - 05/05/2010 22:38
Díky za upřesnění. Ano, sociální praktiky jak jsi je podal mi zní již teoretičtěji. Dalo by se tak s odkazem na ně (a Pullmanna) doplnit východisko, že každodennost může být chápána a užívána bez bližší reflexe jako další označení pro koncepty, spojované s posunem sociálních dějin ke kulturním kategoriím, a jejichž uživatelé jimi chtějí vymezit (dát do kontrastu) tradiční politické dějepisectví? - Takový obraz duality ale považuji za zcestný, ale k tomu už se vymezím ve své tezi. Každopádně díky za podněty, vše beru v potaz a použiji.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Každodennost s absolventkou - personal life - 05/05/2010 22:42
Text, který jsem upravil vzhledem k Vašim komentářům, je v hnědé barvě.
Kniha The Practice of Everyday Life (autor Michel de Certeau), na níž se na jako jediné teoretické východisko odkazuje Fitzpatrick v Everyday Stalinism, má link na anglické Wikipedii. Je zajímavé či příznačné, že obrat everyday life vede automaticky k docela vyčerpávajícímu pojednání o personal life.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Jak zakusit každodennost... teze I. - 09/05/2010 10:07
Teze (první ze dvou částí): Možná podstata a model každodennosti
Vycházím z toho, že nekonkrétnost konceptu každodennosti jako dějepisné disciplíny, tedy alespoň pro mě, by nemusela být důvodem k jejímu odmítnutí v teoretické či metodické rovině. Neodmítám zvažování referenčních modelů, v rámci nichž je nahlédnuta společenská realita v minulosti srozumitelným způsobem, totiž vzhledem ke zdůvodněné a oprávněné volbě pověstného úhlu pohledu, perspektivy. Pokud předpokládám nemožnost nějakého absolutního vyjádření historické reality, jejíhož částečného poznání – v nejobecnějším smyslu jak to tenkrát bylo – se ale z dobrých důvodů, byť za cenu zjednodušení, nebráním, jde o určení přístupu k takové realitě. Každodennost chápu jako jednu z možností takového přístupu. Následuje moje snaha o praktické uchopení každodennosti jako tohoto přístupu.
Nejdříve se pokusím vyjádřit svoji spíše představu než pojetí každodennosti. Nejobecněji, jsem blízko tomu, představit si každodennost jako pomyslný časoprostor, či prostředí. V takovém rámci vidím odehrávat se společenskou realitu v její původní a věrohodné podobě a výrazu, tj. jako žitý svět člověka a společnosti, jako reálně se projevující a působící kulisy. Tyto kulisy předjímám jako na jednu stranu hmatatelné skutečnosti i neviditelné (sociální) jevy, které spoluurčují vnitřní prožívání a vnější jednání přítomných lidí, v jejich běžném a všedním životě, aby byly na stranu druhou těmito sami spoluvytvářeny. Takové, časoprostorové ,,pojetí“ (koncepce) každodennosti si ale samozřejmě žádá četná upřesnění. Jinak bych o něm nemohl uvažovat prakticky, jako o možném pracovním modelu k uchopení a postihnutí spoluurčení takové každodenní reality v minulosti, tj. k psaní dějin. Dále tudíž usiluji za prvé, teoreticky, o konkrétní vystižení podstaty každodennosti v nastíněném pojetí, a za druhé, metodologicky o její bližší tematické a časové vymezení pro užití v případné dějepisné praxi.
Zaprvé, vystihnout teoreticky své pojetí každodennosti podmiňuji vypořádáním se se sociálně konstruktivistickým chápáním reality, který ji vztahuje principielně k poměru mezi objektem a subjektem. Z tohoto poměru vychází a rozličně jej vykládají v detailech dílčí teorie související s tím, co jsem v uvedení zjednodušil na postmoderní obraty ve společenské vědě, například samotná teorie sociální konstrukce reality, sociálně-antropologické přístupy, mikrohistorická pojetí dějin apod. Duální model reality jistě pomáhá lépe uvažovat a případně studovat možnou podobu a výraz společenské reality v minulosti, tedy i její povahu v každodenním životě člověka. Myslím ale, že na místě je nutné upřesnění. Skutečné hranice mezi tím, co lze považovat spíše za objektivní prostředí, a tím, co je spíše jeho subjektivním prožíváním, totiž ve skutečnosti neexistují. Je proto podle mě důležité vyvarovat se jinak docela přirozených sklonů chápat tento model jako mechanické determinování struktur. Podobně jako obsah a forma, též objektivita a subjektivita nemohou figurovat odděleně, neboť se vzájemně utvářejí, obsahují základ druhého, jsou k sobě vztahovány, a to neustále, jakoby chaoticky, a do čehož je zatažen jako subjekt a objekt jejich zdánlivě nestranný pozorovatel, dějepisec.
(Není možné se zde zabývat dílčími problémy, jak plynou z dvojitého pojetí reality, kdy lze na jedné straně předpokládat objekty hmatatelné i neviditelné povahy, tj. působení nejen čistě společenského ale též fyzického prostředí, na straně druhé jeho vnímání a promítnutí v životě jednotlivého člověka, tj. vzhledem k jeho nejen osobním ale i biologickým dispozicím. O chápání a výkladu poměru mezi objektivním a subjektivním v dějepisectví se zajímám již delší dobu a komentoval jsem tyto, byť dost neobratně a nedotaženě, již ve svém článku pro časopis Lidé města, (3/2008). Odtud cituje: Vnitřní svět člověka není mechanicky determinován a určen výhradně okolním prostředím, stejně jako toto prostředí není výhradně usměrňováno jeho vůlí a činností. Zároveň si nelze objektivní vliv představovat jen ve fyzické podobě, jako dopad hmatatelných skutečností (geografické prostředí). V moderní době více působí vnějším způsobem sociálně či kulturně vytvořená realita. Stejně tak není vnitřní svět člověka založen pouze jeho vědomím, nýbrž jeho tělesností a fyzickými potřebami.).
Své pojetí každodennosti vymezuji tudíž spíše než sociálně-konstruktivisticky prostorově, byť duální model objektivního a subjektivního jako zakládajícího realitu v každodenním světě a čase zde k tomuto vymezení přejímám. Odmítám však tmel takového modelu ve strukturálním determinismu mezi objektivním a subjektivním, ale tímto tmelem chápu jakousi souvztažnost mezi vnějším a vnitřním světem z pohledu člověka. Předpokládám tudíž, že tato souvztažnost zakládá každodenní realitu člověka, jeho žitý svět, nikoliv výhradním působením zvnějšku. Konkrétně uvažuji o původu této souvztažnosti ve snaze člověka, potažmo společnosti, přizpůsobit si dané vnější prostředí, ale stejně tak si jej uzpůsobit. Hnací motor takové souvztažnosti nacházím v potřebě těchto uspokojit své osobní a sociální potřeby. V mém pojetí je proto každodennost prostorem adaptace určitého místa a v dané době ze strany určitých lidí, v jejich ustálené životní rutině, ve dnech, které jsou pro ně jeden jako každý jiný. V tomto prostoru vidím odehrávat se úsilí obyvatel tohoto prostoru o naplnění takové adaptace, tj. úsilí spíše než determinováno vnějšími jevy odvozené principielně od dosažení existencionálního uspokojení a pocitu stability. Je to právě každodenní život a prostor, v němž je člověk konfrontován s více či méně četnými rozporuplnostmi mezi nabídkou prostředí, žitou praxí a poptávkou po ideální podobě jeho života. Život člověka obvykle zakládá neustálá rozporuplnost a napětí mezi tím, jak svět vidí a prožívá a tím, jak by to mělo či mohlo být. Poptávka a nabídka adaptace zde proto funguje jako usměrňující katalyzátor výsledné reality. (Adaptaci zde chápu v psychologickém, nikoliv sociologickém či jiném diskursu, tj. jako proces uzpůsobení člověka vnějšímu přírodnímu a sociálnímu prostředí, ale zpětně a nerozlučně, ve smyslu tohoto uzpůsobení, též (více či méně aktivní) snahu o přizpůsobení si takového prostředí člověkem).
O adaptaci se v protikladu k asimilaci zmiňuje ve své dizertaci i etnoložka: ,,Adaptaci chápu jako „proces a výsledek procesu změn v chování, ve struktuře skupiny, v soc. organizaci nebo v kultuře, přispívající k přežití, fungování nebo udržování rovnováhy se soc. a přír. prostředím“. (Velký sociologický slovník 1996: 40). Definice uvedená v Encyklopédii ľudovej kultúry Slovenska (1995: 13) význam pojmu adaptace příliš zužuje, zdůrazňuje především adaptaci jako proces, při kterém dochází u jednotlivce nebo skupiny lidí k přizpůsobování v chování tak, aby odpovídalo okolnímu kulturnímu a společenskému prostředí“ (s. 49)).
Uznávám zjednodušující povahu svého pojetí každodennosti a jeho zdejší omezující představení jako prostoru, v němž společenskou (dějinnou) realitu, kterou jako souvztažnost vnějšího a vnitřního světa spouští adaptační potřeba, kterou si troufám přisoudit člověku jako jeho přirozenost, danou mu do vínku snad ne samotnou evolucí. Každopádně odvolávám se na možnost zaměřit praktické projevy takové souvztažnosti v praxi a určitě přesvědčivější teoretiky, kteří se ji jako takové dotkli a studovali. Vždyť třeba takové dějiny 20. století v Evropě by bylo možné pojmout přímo jako ukázkové dějiny adaptace. Tedy pokud je zde adaptací rozuměno úsilí běžné veřejnosti ustát ve svém běžném životě časté běsi vnějšího světa a na jejichž rozdmýchávání se v potřebě takového ustání jen zdánlivě paradoxně aktivněji či pasivněji podíleli. Lidé vytvářeli ke svému existenčnímu prospěchu ideologie, aby aplikace některých z nich totalitním způsobem ohrozila holou existenci nesčetných z nich. Obdobně jako rozvolnění tradičních idejí v krajinách šťastnějších a všeobecné zabezpečení existence před přírodními běsi, nakonec přivedly současnou veřejnost k rozvinutí řady rozličných adaptačních mechanismů a technik. Ostatně, frekventovaný obrat ,,vyrovnání (se) s minulostí“, jak ve společenské tak individuální rovině, není užíván tak často a široce bez příčiny. Hádám, že ani moje potřeba vypořádat se s takovým sociálně konstruktivistickým chápáním reality, vůči němuž vymezuji svoji pravdu jako antipozitivismu, není náhodná.
Úhel pohledu na společenskou realitu, pod nímž je tato nahlížena jako usilování člověka a společnosti o pomyslný klimaxový stav, tj. nikdy dovršenou adaptaci, je vlastní též některým teoretickým pojetím. Pravda, takových pojetí jsem nenašel mnoho a jejich hledání a nacházení se i docela obávám, neboť hrozí, že si jejich sdělení překroutím v eklektické potřebě ilustrovat pojetí své, tedy, po svém způsobu. Každopádně jsem vyšel z myšlenek o vyrovnávání lidské psychiky až na jakémsi energetickém základě, tak, jak ji představil C. G. Jung. Neposledně odvozuji své pojetí od teorie kognitivní disonance. (Srovnej obecně: JAFFÉ: Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga (1998); COOPER: Cognitive Dissonance. Fifty years of classic theory (2007.)
Na dynamiku adaptačního momentu ale podle mě různě naráží ve svých pojetích více dějepisců, byť různým a svým způsobem. S adaptací je například (snad) možné ztotožnit argumentování Josefa Petráně o přirozené sebezáchovní snaze jednotlivce přežít, a to v souvislosti s jeho životními strategiemi – byť jeho ,,rozdíl mezi žitou skutečností instinktivně sebezáchovně cítěnou a dějinností, jíž se rozumná bytost snaží pochopit“ je podle mě nutné přijmout opravdu jen z referenčních důvodů a mít se na pozoru před vymezením jejich povahy a výrazu navzájem. (Cele Petráň říká: ,,V každodenním životě při vlastním rozhodování člověk zobecňuje osobní či generační zkušenosti uchované v paměti, je zároveň ovlivněn sdílenými idejemi a vírou v jejich hodnoty. V tom je rozdíl mezi žitou skutečností instinktivně sebezáchovně cítěnou a dějinností, jíž se rozumná bytost snaží pochopit. Sama si tím zdůvodňuje své jednání, které následuje po vlastním rozhodování, i když s ním nemusí být totožné. V dramatických příbězích, které prožívaly generace 20. století, jednotlivec, jehož přirozenou sebezáchovnou snahou je přežít, musel dělat nejrůznější kompromisy na hraně možného a morálního, aby dostál svému svědomí“. PETRÁŇ: Dvacáté století v Ouběnicích, s. 7.)
V obdobném duchu se nakonec vyjádřila ve svém stručném ohlédnutí za každodenností i Sheila Fitzpatrick, když se dle vlastních slov jako mnoho autorů posledních studií o každodenním životě zaměřuje na praxi (practice), tj. na formy chování a strategií přežití a uzpůsobení, které si vytvořili lidí k naložení se sociálními a politickými situacemi. (Everyday Stalinism, s. 3). Přijde-li na dizertaci etnoložky, patrně nejblíže má k mým inspiračním zdrojům na dvou místech: tam, kde cituje sociologa Mareše k doložení toho, co má být v centru zájmu humanitních věd: ,,V centru zájmu humanitních věd „není objektivní determinace sociálních jevů působením neosobních sociálních faktorů a sil, ale vnitřní hybné síly, jimiž jsou smysl jednání, motivy a vědomá orientace jednajících osob na určité normy a hodnoty. Nejde tedy o obecné, stále se opakující a standardní, ale o specifické a individuálně konkrétní“ (s. 19). Dále jde o citaci mně neznámého Hubíka: ,,Historie patří k institucionálnímu světu zakoušenému jako objektivní skutečnost, biografie pak k niternému světu zakoušenému subjektivně a založenému na vzpomínkách. I mezi těmito dvěma způsoby zakoušení skutečnosti existuje dialektický vztah, jehož cílem je dosažení souladu těchto zkušeností zvaného symetrie (HUBÍK 1999: 182)"(s. 14).
Následuje grafické vyjádření povahy pojetí každodennosti, jak si jej představuji, tj. jako souvztažnost vnějšího a vnitřního světa, spouštěné a usměrňující každodenní realitu člověka odvisle od jeho adaptačního či sebezáchovného úsilí. Připomenutí symboliky Jin a Jang je čistě náhodné, nikoliv však bez možné spojitosti.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
|
