Fisejs
|
Nové Knihy - 18/05/2006 15:15
Nové knihy, týkající se Historiografie.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Goldstückerovy vzpomínky - 18/05/2006 20:42
Dovoluji si otevřít tento tématický blok poukázáním na druhý díl vzpomínek Eduarda Goldstückera (Vzpomínky 1945-1968: Praha 2005), ke kterým jsem se konečně dostal - E.G. byl významný komunistický představitel židovského původu v londýnském exilu a v poválečném zamini (byl prvním velvyslancem v Izraeli), souzený v ,,menší slanskiádě" jako vedoucí skupiny E.G.- Pavel Kavan - Karel Dufek - Richard Slánský (bratr Rudolfa).
Paměti jsou lehké čtení, soubor volně uspořádaných asociací, vzpomínek, názorů. Ty nejdou nijak do hloubky, dalšího Černého před sebou samozřejmě nemáme. Každopádně některé zajímavé pasáže odpovídající jeho působení, např. jak byli vnímání v komumistických lágrech osouzenci-komunisti.
Vítek by zde ale o židokomunismu příliš nenašel, Dušan by dopalatil na to, že se vyhnul londýnským časům, nevím, zda by Vaška či někoho jiného zajímalo líčení stavu germanistiky a německé literatury v 50. a 60. letech. I když E. D. je samozřejmě spojován zvláště s řádným představením Kafky a obohcení zájmu o něj problematikou pražské německé literatury - a o čemž se zde také NĚCO dozvíme.
Samozřejmě že doporučuji, nikoliv však jako autobiografii pro zájemce o něco skutečně osobního a hutného. Ale vždyť i porovnávání autobiografií a biografií a diskuse o čem by měly být je téma! Neměl by jste tam nějaké typy na:
1) něco pokrývající lido-demo
2) skutečně kvalitní autobiografii co je radost číst i jako literaturu, pro názory, briskní komentáře atd.
Příspěvek editován: Petr, v: 18/05/2006 20:44
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Paměti a deníky - 21/05/2006 10:19
Poprvé píši do nového fora, tudíž doufám, že se vše objeví tka kde chci.
Druhý díl pamětí od E. G. jsem také pročítal. Nutno dodat, že ne celý, ale různé pasáže. Zejména ty věnované zhruba odbobí 1945-68. Zejména jsem se soustředil na sice málo ale přece naznačené vztahy mezi kom. špičkami a taky na Eduardovo věznění.
Doporučoval bych paměti Arnošta Kolmana: Zaslepená generace. Tenhle bolševik, žid, občan SSSR, ideolog KSČ, sovětský vězeň nás provede dvacátým stoletím z jiného úhlu pohledu než jsme většinou zvyklí. Navíc vedle Zápotockého byl jedním z mála z těch, kteří se setkali s Leninem.
Co se estetických kvalit tak nelze nedobporučit deníky spisovatele a překladatele Jana Zábrany a deníky scénáristy a režiséra Pavla Juráčka. Kuba by jistě souhlasil. Jsou tam postřehy, které vám skutečně vlezou pod kůži.
Příspěvek editován: Václav_K, v: 21/05/2006 10:20
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Nové Knihy - 28/05/2006 19:04
Sotva co jsem dočetl v AJ Leviho Když ne nyní, kdy? vychází v Pasece v ČJ. Všem doporučuji jako odpočinkovou letní četbu, kterou rozhodně domů nepřečtenou k zapomenutí nepovezete. Koho by nevzrušovaly příběhy sovětských židovských partyzánů probíjejích se v německém zázemí z Běloruska do Polska a po osvobození dále do Itálie domů, do Palestiny vhodně reflektované hlavním hrdinem intelektuálem...
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Ouředník a HG - 09/06/2006 19:09
Ahoj, upozorňuji na sice krátký, ale zajímavý rozhovor s Patrikem Ouředníkem, který se svěřuje ĎASu se svým pojímáním historie, které je možné postavit do řady oněch ,,ne co se stalo ale proč se to stalo a co to znamená“ HG přístupů. A za něž mě přišlo zajímavé opsat alespoň:
,,Nejsem si jist, zda mě zajímají dějiny jako takové. Zajímá mě diskurz, který z nich těžíme. Nikoli ta která historická událost, ale její výklad v tom kterém kontextu. Čili politikum spíše než historikum. Plus otázka, jak myslet, jak smýšlet dějiny. V tom jak se skrývá i problém, do jaké míry lze vůbec myslet na základě historického dění, tj. otázka míry našich iluzí, pakliže se o to pokoušíme“.
,,Pravda o době je v tom je v tom popisu, nikoli v události samé. V reakci nikoli aukci. /…/ Otázka nebude znít ,,co se odehrálo“, nýbrž jak se o tom psalo, jaký používala doba jazyk, jakou měla syntax, v čem byla redundantní, jaké literární formy v té chvíly převažovaly /proč asi/, v čem nacházelo dané období svou rétoriku a expresivitu. Neboť v tom všem se skrývá jak událost, tak stav. Opačně to neplatí, událost i stav jsou z podstaty němé. Forma dává vzniknout obsahu, nikoli naopak. Literatura – včetně paraliteratury – dává dějinám netoliko tvar“.
Kudláč v této souvislosti poukazuje na to, že se mluví o rozkolu mezi historickou pravdou a historickou pamětí
identita není něco co by bylo dáno, ale sami si ji utváříme a nutně někomu navzdory, jsem rovní, ale já mám něco navíc
Jak je vám již asi známo, chlapík dokončil nejnovější svoje dílko: Příhodná chvíle 1855. Srovnej s recenzí v Babylonu, historický román o cestě lidí do jižní Americe jedoucí zakládat něco na způsob komunity; má to být zajímavým vhledem do utopického myšlení a všeho co s tím souvisí, takže sousto pro moje fórum o komunitním bydlení a komunikaci, kde podám vyčerpávající reflexi četby knihy. Ostatně Babylon se příliš pochvalně nešířil....
Kudláč, Antoní K.K.: Literatura dává dějinám netolika tvar. Rozhovor s Patrikem Ouředníkem a paměti, utopiích a historickém románu. In: ĎAS, XXVIII, 6 (2006), . 18 – 20.
Spešl pro Vítka, nezmerčil-li ještě a má-li zájem:
Kouřil, Vladimír: Divná hudba dob nekalých. Jazzová scéna bývalého Československa
Herbert, Sigmund: Dům ve Stecherově ulici. Vzpomínky jazzového hudebníka zachycující tragické vyústění soužití Čechů a Němců
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Re:Ouředníček a HG - 11/06/2006 13:40
Petrovi díky za citace, podívám se na to, knihy neznám. MYslím, že jsem se už o tom s někým bavil, uvedu ro všechny. Rozhodně doporučuji od P.Ouředníka jeho Euroupeanu, (r.2001) a to ani zbla ne proto, že to dostalo ohodnocení jako "kniha roku", ale prostě proto, že je to dobré. Ouředník asi na 100 stranách (A6) podal syntézu 20.století, opravdu, zdůrazňuji slovo syntéza, přes to, že mu opravdu nejde o podání nějakého celistvého výkladu/obrazu minulého století. Ouředník si naprosto bez zábran sahá k literárním postupům, se kterými jsem se v historiografii ještě nesetkal. Přitom si vůbec nemyslím, že jde pouze o výstřelek, který nemá žádnou ( inspirativní) hodnotu pro další cesty hist. vědy, tak jak ji rozumím.
Pokud se například chcete dozvědět kolik kilometrů obětí padlo na té které straně fronty, neváhejte.
Ouředník je mimo jiné také básník a i to stojí za přečtení.
Jak Europeanu, tak básničky, mohu zapůjčit.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Loewyho vzpomínky - 11/06/2006 17:30
Europeanu mi Vítku rezervuj, dle Tvého podání nebudu jistě litovat. Rád bych si také spravil chuť po posledním rádoby syntetizujícím zpracování 20. věku: tfuj, ještě to mám pořád na patře, tu johnsonovskou konzervativní spravedlnost...
Při své návštěvě knihovny Židovské obce v Praze, v Jachýmově ulici, jejíž výběr svým způsobem dokumentuje historii této obce samotné (od vzácných tisků, přes klasické řady německé prózy 19. století, doplňované čím dál častěji českými autory činými za první republiky, haldu tendenčích záležitostí 1945-1989 - zde jsem konečně objevil Řezáčův Nástup - až po množství polistopadového boomu přímo židovských reálií), jsem náhadou narazil a vypůjčil si vzpomínky Jiřího Loewyho (nakl. LN 2005). Útlá knížečka malého formátu, pročež jsem moc neočekával, zvláště po Goldstúckerovi a mnoha vzpomínkách židovských pamětníků, se kterými jsem se za léta setkal. Byl jsem však příjemně překvapen a každému vřele doporučuji.
Každému, kdo se zajímá o několik oblastí, kt. se pro jejich provázanost s jeho životem Loewy věnuje, ale obzvláště pro ve vzpomínkách často chybějícího hlubšího vhledu a hodnocení. Nepochybuji, že Loewy byl charakterově výjimečný člověk.
Tyto oblasti jsou:
: činnost exilové sociální demokracie 1948-1989, fungování, úroveň, potyčky ve vedení (neblahá role Radomíra Luži), vydávání tribuny strany, Práva lidu, kt. samojediný vedl právě L. ve své nizozemské emigraci; lehce tknuty vztahy mezi soc.dem. exulanty a zakládáním soc.dem. v ČR v roce 1993 Zemanem
: vzpomínky na osudy za války v Praze - Loewy byl dle nor. zákonů míšenec (otec Žid) a byl chráněn sňatkem rodičů a věkem - 14 let, kdy museli takovéto děti odejít do Terezína (viz Ota Pavel) dosáhl rok před koncem a již nestačil být povolán
: 1945-1948 - poměry v pohraničí, kde bydleli rodiče jeho árijské matky (Chřibská), líčeno velmi velmi zajímavě a s hlubokou morální reflexí; redakce soc.dem. tisku (Stráž severu) v Liberci
: 1948 - zatčení pro ilegální soc.dem. činnost
: 1949 - 1952 - Jáchymov, výtečné vylíčení poměrů mezi vězni atd.
: po 1952 až emigrace v 69 - prácovní a osobní uplatnění s cejchem politikcého vězně
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Ouředník - 11/06/2006 21:53
Ouředník je kanón, sdílím stejné pocity jako Vítek při četbě Europeany. Srovnej pak nejnovějšího Křena a Europeanu, jsou to dva světy/diskurzy. A z mého pohledu (i jako učitele) Křen nevítězí. Příští rok zadávám studentíkům jako doporučenou četbu a doufám, že už první řádky Europeany je zaujmou: Američané, kteří v roce 1944 padli v Normandii, byli urostlí chlapci a měřili v průměru 173 cm....
Napsat běh 20. věku na necelých sto stranách, toť velká metafora. Myslím, že pokud se nechcem zničit fakty, jak to málem předvedl Křen, nic jiného nám při syntézách nezbývá.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Ouředník - 23/06/2006 11:27
Tak jsem tedy dočetl. A? Jsem spokojen. S netradičním přístupem, jazykem, lehkou ironií a mnoha mnoha dalšími skutečnostmi, které charakterizují toto dílko.
V diskusi o interpretaci holocaustu jsem již podotkl, jak mnoho vynikne v příliš napjaté dichotomii dvou přístupů jeho úhel pohledu. Relativita, což bude patrně předmětem největší kritiky Europeany, není vůbec tak jednoznačná, jak jsem si myslel - v této věci ještě podám nějaké závěry z doslovu Vlastimila Hárla.
Jenom Vašku nevím, jestli to není pro studenty SŠ příliš náročná četba, objevuje se tam řada cizích termínů a vůbec, je to taková reflexe nejen historických událostí a zajímavostí, ale i myšlenkových proudů, směrů, ideologií - jakoby pochopení této reflexe podmiňovalo obeznámení s nimi.
Každopádně bych před tím vysvětlil co rozumíme modernou a postmodernou. Mám v seznamu literatury, ke kt. bych se jednou rád dostal, poznamenánou knihu LYOTARD, J.F.: O postmodernismu. Postmoderno vysvětlováné dětem. Postmoderní situace. FÚ AV ČR. Praha 1993.
Vašku, znáš? Prubneš?
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Postmoderna - 23/06/2006 13:40
Petře, tvoje poznámka o SŠ je zcela na místě. A na Lyotarda se pokusím mrknout. Určitě by knihu četli jinak a asi by jim utkvěly v hlavě jiné pasáže než tobě/nám; např. o těch mrtvých vojácích, plynu, sexu atd. Takže i pro méně zasvěcené to má přínos, osvěžení. Máš recht, bylo by to vhdnější jen pro maturanty z dějepisu. Pro ostatní třebas: Glazar: Treblinka slovo jako z dětské říkanky nebo H. Kovályová: Na vlastní kůži. Jsou to silné a umně napsané knihy.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Postmoderna - 23/06/2006 17:07
Vašku, budu se těšit na Tvůj komentář k Lyotardovi.
Vítkovi určitě doporučuji Kovályovou, židokumonistku největší! Její vzpomínky, bilancování a závěry v jednom se staly number one zdrojem pro kapitolu mé disertace o poválečném inklinování židů pro jejich válečnou zkušenost ke komunismu. Velmi hluboké postřehy, z nichž alespoň jeden:
,,Mám totiž dojem, že za ta léta věznění, a přestože jsme na ztrátu svobody tak strašlivě doplatili, něco se v našem pojetí svobody změnilo. Pro mnohé lidi svoboda přestala být něčím přirozeným a samozřejmým, ale stala se spíš hodnotou, kterou si člověk musí vydobýt, zasloužit, která se uděluje jako řád. Samozřejmě, stále se argumentovalo slabostí demokracie, která se nedokázala ubránit nacismu, ale já myslím, že se v tom projevoval i psychologický vliv kriminálů. Člověk nemůže žít tolik let jako otrok a stýkat se den co den s fašisty a s fašismem, aby se v něm přece něco nepokroutilo, aby na něho proti jeho vůli a bez jeho vědomí trochu té prašiviny nepřelezlo. Většinou se uvažovalo takhle: Jestli je pro vybudování nové lepší společnosti nezbytné vzdát se na čas svobody, je to oběť, kterou jsem ochoten přinést. Jsme stejně ztracená generace, mohli jsme bez užitku a beze smyslu pochcípat v koncentrácích, teď chceme to, co z našich životů zbylo, věnovat budoucnosti. Tenhle mučednický rys byl silnější, než se obvykle myslí.“
Jinak, žena Marguliuse, odsouzeného v procesu se Slánským. Peripetie ženy s cejchem ženy jednoho z největších nepřátel lidu v Praze padesátých let. Tak to je, jak říká Vašek, skutečně silné.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Ouředník podruhé - 30/06/2006 19:16
Pro dobrý dojem, který na mě zanechala Europeana, jsem šáhl po další mistrově práci, opět ve tenkém provedení a malém formátu, názvem Ročník čtyřiadvacet. Ostatně, již ten rozsah je mi sympatický a myslím, že kdo umí psát stručně, jasně a přesto zaujme, má v dnešní době rozhodně své místo - tuto knihu jsem četl na jeden zátah asi dvě hodinky.
Ročník 24, nevěděl jsem o čem to vůbec je, jen že něco z normalizace. Podle Hárla, který si vzal stejně jako v E. na paškál doslov, se jedná o hru na vzpomínky, kterou si ostatně může zahrát kdo chce. Jde o spontánní snášení krátkých rovzpomenutí se, písmem na dvě tři řádky, nekomentovaných a volně asociovaných, takže jde o zachycení paměti v jejím surovém stavu.
Prvním, kdo si to vyzkoušel v literární formě byl Joe Brianard v roce 1970, kt. se ovšem skoro vůbec nesoustředil na vypomínání na celospolečenské skutečnosti, což naopak učinil Georges Perec a dle něho Ouředník. Hárl v tom vidí výhodu sevření sosobních vzpomínek do časového rámce, osobně se mi líbí, jak se odráží vnější svět, průniky každodenního života formovaného zase všemožně společenskou a potažmo politickou situací, poměry, do vnitřního světa jedince, jak se stávají vysvětlovány a ukládány jako jeho zkušenost apod.
V Ouředníkově případě v onom dětském světě, kt. toho příliš nechápe a tak jsou kolikrát vnitřní či převzatá zdůvodnění natolik překvapivá, nejen úsměvná. Hárl si všímá mnohem více věcí než mohu já, zvláště upoyorňuje na spojitost s obdobím, kt. se to vlastně týká - od 68 do 89, tedy jakási ozvěna normalizace. Jazyk odráží nejlépe ideologii panující ve společnosti a tudíž je dle něj také zbraní totality číslo jedna, zároveň však významnou obranu proti němu - vzpomeňme zde nalezneme mnohá neustálá humorná překrucování různých ideologických hesel lidovým humorem, vykládání zkratek (např. KSČ rovná se konec svobodného člověka) a konečně popsanou Prahu po okupaci vojskami VS.
Určitě Ouředníkovy a naše vzpomínky svědčí o mnohém řekněme z odbornějšího hlediska, pravděpodobně ale nejvíce zaujme ono netradiční podání vzpomínek, bey reflexe, bey soudů a dramatizace, ono konstatování bez příkras a tendencí - což je ale zase jistý krok k Eoropeaně, k niž se ještě chci vrátit.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Analýzy médií - 14/08/2006 19:07
Ahoj
velmi doporučuji stránky pedagožky mediílních studií dr. Ireny Reifové
neformálně podány zajímavé články, postřehy atp. z oblasti natolik zajímavé a námi již naťuknuté
http://www.reifova.info/
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Proč tak snadno... - 07/10/2006 12:33
,,Proč tak snadno...“ je sociologický esej, jehož podtitul nám dostatečně ozřejmí, o co jeho autorovi, Ivo Možnému, jde; totiž zamyslet se nad některými rodinnými důvody sametové revoluce. Drobná paperbacková publikace jen o něco málo než sto stranách je vynikající a rozhodně všem doporučuji - tak jako me na ní upozornil a vlastně mi ji i půjčil Proky!
Proč tedy stojí za trousení takové chvály? Důvodů je více. Výtečná je již forma. Žádné nudné a suchopárné veliké dějiny a politizující (a tudíž velmi zásadově hodnotící) plky. Práce je to sociologická, pravda, někdy příliš sociologicky diskurzivní, avšak čtivá. Přes deklarovaný esejistický žánr jistě nejde jen o nějaké zamyšlení, ale poctivou a strukturovanou studii se standardně položenými tezemi, rozpracovaným kocepčním rámcem apod.
Největším motivem k přečtení studie je však určitě perspektiva, jíž Možný nahlíží na příčiny listopadové revoluce či transformace ´89. Jde vlastně o práci ze sociologie rodiny, tj. studium nad determinaci rodinných struktur a politik politickými makrostrukturami a naopak. Autor rozvádí propracovaným způsobem a do hloubky mnoho s tím spojených skutečností, tolik, že jejich prezentace zde by byla neúměrná vaší pozornosti a mému času.
Každopádně mi dovolte nastínit alespoň jeho hlavní tezi:
1) Obyčejní lidé (ve smyslu ,,průměrní“) neviděli (nevidí) třídně jak by očekávali teoretikové. Chápali rozdělení společnosti mnohem přirozeněji, jak na ty, co jsou nahoře a na ty co jsou dole. Zároveň tento stav chápali jako přirozený a nesnažili se s ním konfrontovat, nýbrž se na něj adaptovat (člověk ví že nějaké panstvo vždy bylo a vždycky bude k čemuž přispívá ambivalence z toho, že o rovnosti se sice všude mluví, ale ve skutečnosti aby ji člověk pohledal).
2) A nyní si vezměme způsob, jakým fungovalo hospodářství. Distribuční síť měla tři odstupňované úrovně, při čemž v nejvyšší byla noemnklatura, v nejnižší to, co člověk nalezl v maloobchodě. Tím se ovšem k lidem nedostalo zboží a služby, které lidé skutečně potřebovali a žádali. Ekonomika se tak stávala systémem výměny toho co kdo zrovna měl a mohl nabídnout a odvislého od známostí.
3) Sociální postavení se pak nezakládalo ani na kompetencích ani ne přímo na mejetku, ale na rozsahu známostí, tj. na ,,sociálním a symbolickém kapitálu“.
Příkladem je Možnému systém venkovských zabijaček. Velká část padne na výslužky pro sousedy, jako dar, pozornost. Avšak automaticky se očekává od nich, že učiní to samé. Maso se tak dostane po celý rok a není třeba nejistého peněžního oběživa. Děje se tak ale i na trhu práce. Já ti pomůžu, ty mi pomůžeš. To vše můžeme nazvat ,,ekonomikou deklarované dobré vůle“, jejímž principem je nezištnost.
V žádné složité společnosti však takový princip nemůže fungovat. Všichni usilují o zisk. Čím větší zámosti (sociální kapitál), tím větší možnost obohacení. Toto obohacení však není legitimizované, neboť oficiální ideologie zištnost popírá, ignoruje (snad skutečně) přirozeně tržní vztahy mezi lidmi.
Politický systém tak tedy zakrýval symboly skutečnost a trval na teoretické existenci rovnosti.
Lidi ovšem soužila vysoká míra ritualizace každodennosti těmito symboly – projevovala se totiž všude: výzdoba, média, v práci všemožnými rituály (schůze, hostiny, kontroly, komise...) a hlavně všechno to dlužení si navzájem, zavázanost: ,,...všechno to bylo prázdné, hloupé a pokořující“. Jak mohli věřit v rovnost, když v praxi neexistovala – raději ať jim napaří tvrdé daně, ale toto již ne.
Toť dle Možného příčinou obyčejného člověka k odmítnutí režimu.
Dobré zvláště pro ty, co se jinak dostanou k sociálním studiím jen zřídka a rádi by si ověřili, že nikoliv politické dějiny, ale spíše jejich percepce a adaptace na ně běžnými lidmi rozhoduje o jejich životních osudech. A což je též proč ten normalizační marasmus proniká dodnes všude kolem. Stejně tak bude odměněn zájemce o mentalitu davu či masy, ten, kdo se zajímá o její třídní či skupinové uvědomění a konstrukci vztahu k jiným, jak nomenklatuře tak disidentu.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Proč tak snadno... - 07/10/2006 12:52
I když nejlepší je asi příklad s vinařem, který měl Možnému kazit v 70. letech flám naříkáním na svůj osud, vinaře milionáře, jež na svatbu svého syna pronajal mikulovský zámek a TV měl i v koupelně. Možný se mu prý snažil namítnout, že jinde - bez monopolu a bez zdanění - by tolik vydělat nemohl a co mu tedy chybí - on že svoboda. Možný později pochopil, že tím myslel, že mu chybí legitimita jeho postavení, trápila ho ambivalentnost jeho postavení. Na jedné straně byl úpěšným vinařem a pracháčem, ale na druhé straně musel uplácet všechny dokola, od sousedů po známé z okresu, z kraje apod., neb ho mohli kdykoliv shodit - veškerá jeho moc byla bez institucionální opory, jeho kapitál byl symbolický kapitál. Většina posezení v jeho sklepě měla rituální charakter, ač se tvářilo jako přátelské pití vína.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Recenze-Politické strany - 09/12/2006 12:45
zde je další recenze, jejichž styl se Petrovi tolik zamlouvá- hold asi si již nepomůži. Jde ale hlavně o knihu, jejíž I.díl / za neskutečné peníze/ jsem si koupil a to i přes to, co můžete číst dále.....
Vyšla příručka o českém politickém stranictví. Radujme se, ale……..
Malíř J.,Marek P. a kol., Politické strany- Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004 (I., II.), Brno 2005, nakl.Doplněk, 1826 str.
V zásadě je nutné souhlasit s editory knihy Politické strany-Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004 (I.II.), kteří hned v úvodu naznačují ojedinělost publikace na českém knižním trhu, ba přímo nezbytnost vydání této publikace jako příručky určené jednak pro širší veřejnost, druhak jako souhrn současného stavu bádání o jednotlivých politických subjektech pro studijní účely. Je s podivem, že tato publikace mohla spatřit světlo světa až nyní, po půl druhé dekádě intenzivnějšího výzkumu ve sledované oblasti českého ( československého) stranictví.
Těžko říci, zda-li větší úlohu sehrál fakt nízké úrovně bádání, nebo prostě nemožnost sestavit odpovídající kolektiv badatelů, schopných poskytnout odpovídající materiál pro účely této publikace. Jisté je, že to nenabízí zrovna utěšený pohled na českou dějepisnou (ale i politologickou) obec. Domnívám se, že by odpovídalo čtenářské poptávce mnohem více, kdybychom dnes drželi v rukou 3. nebo 4. vydání knihy, která by se postupně mohla zbavovat nedostatků, které nutně počin tohoto druhu musí doprovázet. Držme se ale při zemi a vzdejme hold tvůrcům projektu o tuzemských politických stranách a dodejme: pozdě, ale přece.
Politické strany, dvoudílná kniha o souhrnném počtu 1826 stran, obsahuje přehled politických subjektů a jejich historického vývoje od samotného počátku českého stranictví až (téměř) do současnosti. Velmi rozdílný vývoj české politiky- a jejích stran- je rozdělen na 6, dá se říci zažitých, period. První, 1861-1918, zahrnuje období vzniku prvních moderních politických uskupení a fenoménu stranictví vůbec. Na ní navazuje období první republiky se svou „polarizovanou pluralitou“. Kratší pasáže jsou věnované období II. republiky a okupace a mezidobí („III.republiky“) let 1945-48 a poněkud rozsáhlejší, i když těžko významem odpovídající, část o období let 1948-89. Kniha je uzavřena poměrně rozsáhlou kapitolou o současném ( polistopadovém) vývoji českých a (do roku 1992) slovenských politických stran a hnutí .
Jednotlivé kapitoly jsou uvozené určitým shrnujícím úvodem, resp. někdy opravdu jen shrnujícím, někdy i s nabídkou určitých teoretických východisek a problémů.
V rámci jednotlivých hesel ( politických stran) se pracuje s jednotným schématem, který sice není zcela vždy do důsledku dodržen, který ale usnadňuje srovnání o rozsahu a kvalitě daného příspěvku. Schéma zahrnuje : 1) vznik strany (obnovení, transformaci), 2) program, 3) vnitřní organizace strany, 4) satelitní- přidružené organizace, 5) tisk, 6) vnitrostranické poměry (frakce, diference), 7) zapojení strany do politického systému (politika strany, volební výsledky, činnost poslanců a klubů,aj) a nakonec:, 8) zhodnocení významu strany. To na jedné straně vymezilo mantinely jednotlivým badatelům a jistou formu, které se měli držet, na druhé straně ponechalo dostatek prostoru- ba přímo vybídlo k tomu-, aby bylo možno zvolený historický subjekt zasadit do kontextu a interakce celého soudobého politického spektra. Domnívám se, že to je jednoznačný klad publikace, představující vykročení správným směrem pro další (obdobné) projekty.
Vzhledem k úvodnímu varování editorů, že rozsah jednotlivých kapitol by měl odpovídat relevanci jednotlivých politických subjektů, že je ale zároveň poplatný dosaženému badatelskému úsilí, musíme přitakat i tomuto, řekněme sebekritickému, určení. Stačí totiž pohled do obsahu knihy, abychom konstatovali poněkud zvláštní strukturu a vymezení prostoru věnovaného daným periodám, resp. politickým stranám. Narážím zvláště na kapitoly věnované období III. republiky a vývoji po Únoru roku 1948. První je „vyřízen“ na 60ti, druhý pak jde lehce nad stovku stran. Jen tento banální součet je poměrně překvapivý a situace se nezmění ani při zevrubnějším pohledu. Obě zmíněné statě shrnuje v úvodu kapitol Jiří Kocián, který se s velmi omezeným prostorem vypořádal zjednodušeným ( až heslovitým) způsobem, shrnujíce v chronologickém sledu „to nejpodstatnější“ z kontextu, v němž se daná kapitola pohybuje. Stejně stručně k tématu přistoupili například i autoři příspěvku o KSČ mezi lety 1948-89, kdy se jim podařilo období tzv.normalizace natěsnat do několik krátkých odstavců. To je v současné době o to více zarážející, sledujeme-li současný vývoj (nejen-) české historiografie sociálních dějin, kde naopak 70. a 80. léta stojí na přídi výzkumu.
Je zajímavé srovnat, kterak se autoři úvodních statí kapitol se svou látkou vyrovnávali. Asi nejpovzbudivěji a nejinspirativněji otevřel „svou“ kapitolu Jiří Malíř (Systém politických stran v českých zemích do roku 1918, str. 17-59). Nastínil vznik politického stranictví v Rakousku, zasadil jej do evropského kontextu a podal podnětný – a současným trendům v historiografii odpovídající- pohled na sociální půdorys a mentální vzorce, jež se k fenoménu stranickosti vztahují. Vymezil tím zároveň otázky, kterým je- z jeho pohledu- zapotřebí se při výzkumu věnovat . Na tento slibný začátek žel nenavazuje Josef Harna ( Stranickopolitický systém v Českolsovensku v letech 1918-1938, str. 535-553), který pouze popisuje, aniž by se dále ptal a kladl ( resp. předkládal) teoretické problémy své látky. Do hlubšího teoretizování se nepouští ani Jan Holzer ( Stranický systém druhé republiky, str. 1037-1057), který ovšem zajímavě podává souvislosti vývoje pomnichovské republiky s vývojem I. republiky, tedy něco, co zatím nepatří do běžné výbavy historického povědomí české společnosti. Následující dvě kapitoly, jak jsem již zmínil, uvádí Jiří Kocián. Jeho pojetí považují v rámci publikace za nejméně vhodné a podnětné, povětšinou pouze sumarizující vývoj ( ovšem na úrovni středoškolských učebnic) nenabízející plastičtější perspektivy. O to se naopak pokoušejí autoři úvodu poslední kapitoly Petr Fiala a Maxmilián Strmiska (Systém politických stran v letech 1989-2004, str. 1359-2004) a vracejí se tak ke slibnému příspěvku J.Malíře. Předkládají stručnou, ale zajímavou sondu do vývoje polistopadové politické struktury, s přídavkem- jistě inspirativních- politologických teorií. Tento příspěvek, přes svůj jednoznačný přínos, svou politologickou diskurzivností lehce vybočuje s celkového charakteru publikace.
Musím se ještě jednou vrátit ke kritice rozsahu některých příspěvků a zároveň snad k nejpalčivějšímu problému recenzované knihy. Tím je pro mne naprostá torzovitost a omezenost podkapitol věnujících se německým politickým stranám. Zde bych si dovolil sáhnout do svědomí editorů svalující vinu na ( jistě nedostačující) stav současného bádání, který však -dle mého- neopravňuje podat výklad o německém politickém stranickém životě na necelých 90 stranách (sečteme-li navíc obě relevantní kapitoly, tedy období let 1861-1938 !!).
Podkapitoly o německých stranách od Jaroslava Šebka se sice drží vytyčeného schématu, ale postupují v podstatě na bázi stručných slovníkových hesel. Nerovnoměrnost vyplyne asi nejlépe ve srovnání s takovými příspěvky jako je ten od Martina Kučery-Realisté (str.373-395), který si může v rámci svého prostoru dovolit „luxus“ poměrně značných detailů a nuancí vývoje politického realismu, bez ohledu na malý vliv v kontextu celého politického spektra, který je myslím jinde jedním z vodítek významnosti politického subjektu. Úloha prvního prezidenta a ohlas v kulturní a intelektuální sféře tehdejších společenských elit učinil své.
Jistě se dají v publikaci najít i další nevyvážené příspěvky, případ českých (rakouských) německých stran je ale jistě nejviditelnějším z nich.
.
Naopak za jeden z největších přínosů Politických stran považuji záměr seznámit čtenáře s dosažitelnou literaturou. Autoři statí se s tímto úkolem vyrovnali rovněž velmi odlišně, takže zatímco k obecné problematice stran v Rakousku si můžeme vybírat s několika stran bibliografie, k období „vlády jedné strany“ nám Jiří Kocián poskytuje pouze několik titulů, s jasně dominujícím autorem- Karlem Kaplanem (jehož plodnost nelze jistě zpochybnit). Drobnější vadou na kráse je také souhrnné otištění pramenů a literatury pouze ve II. dílu publikace. Jde pravděpodobně o komerční tah, který mírně znesnadňuje použití Politických stran , jako studijní příručky. Přes to je nutné tuto stránku projektu jednoznačně ocenit.
Dalším počinem, který je nutné pochválit, bylo seznámení čtenáře s dostupnými internetovými zdroji. Jde jistě o první vlaštovku, jednoznačný prospěch je ovšem již nyní nezpochybnitelný.
Závěrem lze opakovat výše napsané, nebo alespoň naznačené:. Kniha Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí (…) se hodí k rychlému a snadnému přehledu o českém politickém stranictví a poskytuje (v rozličné míře) seznam relevantní literatury. Ohledně vytčeného úkolu, pokusit se navádět k hlubšímu promýšlení, případně inspirovat další výzkum stranictví v českých zemích, je publikace poměrně nevyvážená . To platí jak pro kvalitu úvodních příspěvků, tak pro kvalitu a rozsah některých konkrétních tématických statí ( německé strany).
Těšme se na další vydání knihy, případně podobné projekty, které jistě budou (a musí) následovat, a které snad postupně odstraní vyskytnuvší se nedostatky.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Recenze-Politické strany - 12/12/2006 09:12
Hmm, díky za zajímavou a přínosnou recenzi (?). Jde vidět že tak rozsáhlý projekt na němž se podílí více autorů vybízí ke srovnávání v němž nutně dopadne něco lépe a hůře. Jsem však rád za počin samotný, ano, mám rád schématizované a všeobjímací přehledy - a jsem rád že Vítek vysoce hodnotí zejména práci mého školitele profesora Malíře. Kdyby bylo v jeho silách napsat přehled celý, jistě by byl dílem téměř geniálním. Inu jak jsi si postěžoval že po 15 letech již měla vyjít třetí čtvrtá verze korekce - třeba bude práce východiskem pro tyto verze či dílčí studie nyní. A nesdělil jsi nám tu horentní sumu.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Dušan
|
Re:Recenze-Politické strany - 13/12/2006 00:39
Děkuji Vítkovi za vydatnou recenzi. (To samé se týká i Petrovy výtečné anotace "Proč tak snadno" - vskutku inspirující, pokusím se sehnat)
Přiznám se, že jsem ještě nedržel v ruce publikaci podobného přehledového stylu, jejíž forma by mě uspokojila. Je to zjevně snaha Sysifovská, připomínající zoufalou snahu o "dokonalý román" onoho spisovatele v Camusově geniálním díle MOR.
Ignorance Němců na českém území v knihách věnovaných českým dějinám je jak víme věcí běžnou, možná bychom měli být rádi, že si jich autoři vůbec povšimli. Naopak v případě dějin KSČ bych se přece jen zastal tvůrců. Podat kvalitní souhrn dějin této strany by si zřejmě vyžádalo vydání třetího dílu. Zde by tedy snad postačil nějaký zajímavý úvod ala Malíř. Pokud však záměr autorů chápu správně, mělo by být stěžejní spíše pokrytí těch všemožných stran a straniček, které kdy spatřily světlo světa. Zde nám autor recenze zůstal hodně dlužen. Jak je to s nimi (a s jejich zpracováním)? Zrovna zde by pár slovníkových informací podle mého názoru nestačilo. Je tam obsažena kupříkladu Poale Zion? Jsou hlouběji zmíněny ony ke stranám přidružené organizace? To je to co bych od takovéto publikace očekával především, spíše než několikasvazkové dějiny KSČ
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Re:Recenze-Politické strany - 15/12/2006 16:34
Dušan má pravdu v tom, že se autoři snažili zachytit stranictví v celé šíři a já jsem asi dostatečně nevyzdvihl, že mi to přijde v tomto ohledu přínosné, tedy jako příručka, kde se dá najít ( zvl. pro období 1989-2005) opravdu kdejaká pofiderní stranička, s tím jaké měla podorganizace, jak se různě štěpila a jaký vydávala tisk.... málo a nerad chválím, v tom je to. Na druhé straně autoři v úvodu píší o tom, že místo, jaké jednotlivé subjekty zabírají by se mělo rovnat jejich významu a v tom je ten hlavní kix, proto kritizuji výraznou absenci něm. stran a proto mi nepřipadá ani adekvátní rozvržení pro leta 1948-89, kde navíc chybí kvalitní úvod i bibliografie.
Poale Zion tam je zmíněná v jednom odstavci, ale Marii Crhové, která psala o žid. stranách, jsem již také vyčinil a ona se ( a to zase přehání) za svůj příspěvek dost stydí.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Slabší výsledek - 15/12/2006 19:55
Oceňuji Vítkovu recenzi na Politické strany a sice jeho dobrý pokus podat celou recenzi na rozsáhlou dvouknihu jaksi koncepčně, tedy neomezit se pouze na vytýkání jednotlivin. Snad jen s úvodem textu si dovolím polemizovat: domnívám se, že není s podivem, že takový typ práce vychází nyní. Syntetická práce historika/politiloga vyžaduje čas (archiv, dílčí studie) a odstup, a proto se mi časový horizont 15 let od roku 1990 jeví akceptovatlený. Navíc zase tak intenzivně se archivech nebádá resp. nevychází dostatek kvalitních dílčích studií; snad jich vychází dostatek kvantitativně, ale bohužel se u nich často projevuje neustálé omílání jednoho tématu, které si historik zvolil za své. Co už jen Knapík vydal studií a knih o politice a kuluře mezi lety 1948-1956? Že ho to ještě baví.
Onen slabší výsledek v názvu mého příspěvku nepatří Vítkovi, ale autorům částí o KSČ v knize. Souhlasím s názorem, že KSČ po roce 1945 je v Politických stranách prostorově podhodnocena. Vždyť po roce 1948 neexistoval ve státě nějaké v zásadě relevantní politický subjekt mimo Stranu a proto by bylo možné téměř celou část mezi lety 1948-1989 věnovat KSČ.
Je jistě dobré, že základní informace o KSČ už nemusíme hledat ve třech čtyřech publikacích, ale máme je sesumírované v jedné knize. Některé pasáže však až příliš často připomínají středoškolskou příručku. Nevím jak si pánové Holzer-Balík a Šedo rozdělily úkoly, ale věnovat ve vnitrostranickém vývoji pouze půl stránkyzcela zásadním proměnám strany v letech 1948-1953 se mi jeví jako čirý amatérismus a základní neznalost. Z oné půl stránky navíc další polovinu tvoří obecně známé poučení o procesu se Slánským (co také chcete na od 7 řádků)
K negativům je nutno dodat ještě fakt, že autoři projekut se snad ani nepokusili sestavit komplexnější bibliografii, což bych od této práce trochu čekal. Neuvést mezi tištěné prameny referáty Gottwalda, Slánského, Kopeckého ani zprávy ze stranických sjezdů a konferencí je opět pro autory nelichotivou vizitkou. Nakladatelství neposktlo prostor nebo se akademikům nechtělo?
Zkrátka připadá mi, že to autoři zplichtili za několik týdnů, což je na takovou knihu učiněný šlendrián.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
|
