Petr
|
Záznamy z četby - 08/05/2006 19:11
,,Rusi, má Rusi! Vidím Tě ze své tajemné, překrásné dálky. Chudá, neuspořádaná, neútulná zemi! Nerozveselí tu ani neohromí zraky smělé výtvory přírody korunované smělými výtvory umění: města s vysokými skleněnými paláci vrostlými do skal, malebné stromy a břečťany vrostlé do domů, hukot a věčná sprška vodopádů. Nezakloní se hlava, aby dohlédla na mohutný skalní masiv, skrze temné brány ovinuté révovím, břečťanem a milióny šípkových růží, nezasvítí v dálce věčné obrysy třpytivých skal, čnějících k jasné stříbrné obloze. V tobě je všechno jako na dlani, pusté a rovné. Jako tečky, jako znamínka nenápadně trčí uprostřed roviny tvá nevysoká města. Nic tu nepřiláká a neokouzlí zraky. A přece jakou nepostižitelnou, tajnou silou k sobě vábíš! Proč zní ustavičně v uších tvá teskná píseň, nesoucí se po tvých nedozírných prostorách od moře k moři? Co je v té písni? Co volá, naříká a chytá se srdce? Rusi má! Co ode mě chceš? Jaké nepostižitelné pouto je skryto mezi námi? Co se tak díváš a proč všechno, co v sobě máš, obrátilo na mě zraky plné očekávání? Ještě stojím pln rozpaků a už pokrylo mou hlavu hrozivé mračno, těhotné budoucími dešti, a oněměla mysl má před tvou velikostí. Co předpovídá ono nedohledné prostranství? Jak by s v tobě nerodily bezmezné myšlenky, když ty sama jsi bez konce?"
GOGOL, Nikolaj Vasiljevič: Mrtvé duše
,,Podle důvěryhodných badatelů je tento fenomén /rozloha a geografické rozložení Ruska/ příčinou řady rysů národního charakteru, neboť děsící nekonečnost prostoru, jeho neohraničenost z hlediska individua je příčinou snahy překonávat ho, přemístit se, dávat přednost rychlé jízdě /Gogolova ,,trojka“ - pozn. Hrala a pro mě zadostiučinění že volba výše uvedené citace nezávisle na něm nebyla od věci/,touhy po neustále nových zážitcích, nespokojenosti se stávajícími podmínkami, spjaté s nechutí je změnit, ale raději změnit prostor existence“.
Hrala, Milan: Ruská moderní literatura, 1890 – 2000. Praha 2007, s. 16.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Záznamy z četby - 08/05/2006 19:14
duben 2006
LERMONTOV, Michail Jujevič: Hrdina naší doby. zde Praha 1983. Geroj našeho vrmeja (1839-1840)
Pět původně samostatných novel (Bela, Maxim Maximič, Tamaň, Komtesa Mary, Fatalista) + dvě autorské předmluvy či komentáře, kterými autor, cestovatel na Kavkaze představuje denníky Pečorina, hlavního hrdiny – Pečorin je tak líčen jednak sám sebou – to když autor některé jeho denníky jakoby otiskne – jednak autorem, který se s ním seznámí a deníky dostane od Maxima Maximiče, starého vojáka, který sloužil s Pečorinem rok na Kavkaze.
Věra, kadet Grušinskij, doktor Verner, Srb Vulič
120 ,,Kdyby mě všichni milovali, našel bych v sobě nevyčerpatelný pramen lásky. Zlo rodí zlo a první utrpení budí představu o potěšení trápit někoho jiného“.
121 ,,Vášně nejsou nic jiného než myšlenky na prvním stupni vývoje. Patří k mladému srdci a jen hlupák by se jimi chtěl vzrušovat. Všechny klidné řeky tvoří ze začátku šumivé vodpoády a žádná neposkakuje a nepění se až k moři. Ale klid je často příznak velké síly. Pravé, skutečně hluboké city nezpsobují prudké výbuchy“.
135 – rozdíl mužské a ženské logiky:
,,Tento muž mě miluje, ale já jsem vdaná, z toho vyplývá, že ho nemůžu milovat. Ženský způsob: Nemůžu ho milovat, protože jsem vdaná, ale on mě miluje, z toho vyplývá...“
,,Nemilosrdně nesentimentální introspekce“ (Parolek-Honzík 1977, s. 147: první ruský sociálně psychologický román). Programní zásada: ,,Dost už nás krmili sladkostmi. Lidé z nich mají zkažený žaludek. Potřebují hořkého léku, žíravých pravd“. (P-H: 149)
TOLSTOJ, Lev Nikolajevič: Kavkazský zajatec. Zde Praha 1971, sebrané spisy:
Statkářovo jitro, 1856 – věrné zachycení vlastního Tolstého rozčarování se svojí reformátorskou iniciativou v rodné Jasné Poljaně:
Něchljudov: ,,Je to možné, že všechny mé sny o životním cíli a povinnostech byly jen hlouposti? Kam se poděly? Je tomu už přes rok, co hledám štěstí na této dráze, a co jsem našel? Jsem nespokojen a darmo utrácím nejlepší léta“.
1851 vstoupí do vojenské akademie a dostává se jako dobrovolník na Kavkaz
Nájezd, 1852 - pojmuto jako vyprávění dobrovolníka, kterého zajímá otázka statečnosti a odvahy, zamýšlí nad hybným momentem války, to je proč, jakým způsobem a pod vlivem jakého citu je voják ochoten zabít, člověka, jako je on sám
skutečně tak vynikající plastický popis pochodu vojska v kavkazské přírodě
,,Válka? Jaká je to nepochopitelná věc! Když si rozum položí otázku: je válka spravedlivá, je nevyhnutelná, vnitřní hlas vždy odpovídá: není. Jedině trvalost tohoto nepřirozeného jevu činí jej přirozeným a pud sebezáchovy spravedlivým“.
- jenže je brutální invaze Rusů pudem sebezáchovy – zcela jistě je však pro Kavkazany, do kterých se dokáže Tolstoj neobyčejně vcítit
Kácení lesa, 1855 – vyprávění kadeta, rozbor charakterů vojáků
Kozáci, 1863 – Dmitrij Andrejevič OLENIN zanechává sevého hýřivého života v Moskvě a odchází na Kavkaz s mnoha ultra-romantickými představami o nalezení idylické budoucnosti apod., kde je dislokován v kozácké vesnici při řece Těrek, která je přirozeným oddělením kozáckého území od horských kmenů Kavkazu; Olenin se nakvartýruje do domu kozáckého poručíka a užívá svobodného pohybu k idylickým loveckým výpravám a rozprávění s místním starcem – symbol sebezapření a sebeobětování snad na základě sebeočištění v idylickém prostředí, ve kterém se ovšem nemůže integrovat, což si ale dobře uvědomuje: nakonec však podlehne kouzlu dcery domácích, Marjanky, ke které si nedokáže uchovat uvědomovanou ,,vznešenou lásku“, ale vyjede po ní a tím ji začne oddalovat i Lukaškovi, místnímu prvnímu mezi mladými bojovníky; po jeho zranění však pudově M. Oleninovu lásku zavrhuje a ten okamžitě odjíždí...
,,Zkoušel jsem oddat se tomu životu a cítil jsem ještě více svou slabost, svou nalomenost. Nemohl jsem zapomenout na sebe a na svou složitou, neharmonickou, zpotvořenou minulost. A má budoucnost se mi zdá ještě beznadějnější. Každý den jsou přede mnou zasněžené hory a tato majestání žena. - Touto láskou se cítím nerozlučnou částkou celého šťastného božího světa. - A toto štěstí , jediné štěstí, které je na světě možné, není pro mne, tato žena není pro mne:“
Vánice, 1854
Kavkazský zajatec, 1872 – zajetí Žilina, dívka Dino, napodruhé úspěšný útěk
Hadži Murat, 1896 - 1904
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Záznamy z četby - 08/05/2006 19:16
březen 2006
TOLSTOJ, Lev Nikolajevič: Vojna a mír
kníže Bolkonskij, syn Andrej, adjuntant u Kutuzova, zraněn u Slavkova, nábožensky založená, nepůvabná dcera Marie (statek v Lysích horách), budoucí žena Nikolaje Rostovova
kníže Vasilij, dcera Helena
hrabě Rostovov (Moskva), hraběnka Marja Dmitrijevna, syn Nikolaj (kavalérie), dcera Nataša (nadána ve zpěvu a tanci, snoubenka Andreje a budoucí žena Bezuchova), syn Petruška a dcera Věra
Pierre Bezuchov, projekce názorů Tolstoje, padl do francouzského zajetí při obsazení Moskvy
Boris, syn Anny Michajlovny
Dolochov
Denisov
DOSTOJEVSKIJ, F. M.: Bratři Karamazovi
Aljoša – snad nejpropracovanější ,,idealní“ Dostojevského postava;
http://knihy.abz.cz/prodej/bratri-karamazovi
,,Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele "karamazovštiny", byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazovové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností . Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.“
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Záznamy z četby - 08/05/2006 19:19
Leden 2006
DOSTOJEVSKIJ, F. M.: Zločin a trest. Praha 1930.
Rodion Romanyč Raskolnikov – hluboce zádumčivý, vražedník a ústřední postava románu
311 ,,Proč má žíti? Oč se zajímati? K čemu se snažiti? Žíti, aby žil? Leč tisíckráte již před tím byl ochoten dáti svůj život za ideu, za naději, dokonce i za fantasii. Pouhá existence vždy mu byla málo; vždy chtěl něčeho více. Možná, že jen pro jedinou sílu svých přání se pokládal tenkráte také za člověka, jemuž je více dovoleno než jinému.“
Sofie Semjonovna Marmeladovová (Soňa) – jeho ,,zachránkyně“
Avdoťja Romanovna (Duňa) – sestra
Petr Petrovič Lužin – její podlý napádník
Pulcherie Aleksandrovna – matka
Porfirij Petrovič – profesionální vyšetřovatel
Arkadij Ivanovič Svidrigajlov – podlé záměry k Raskolnikově sestře, chlípný prostopášník a podlec; 255 a 256 – zajímavý pohled na příčiny Raskolnikova vražedného činu, včetně zamyšlení nad důsledky formování povahy u Rusů životem v jejich zemi...
Dmitrij Prokofjič Razumichin – dobrák od kosti se vším, co to obnáší
pozitivně usoudit – na základě racionálního zvážení a hmatatelných důkazů
318 ,,Ostatně, nemohl tohoto večera dlouho a stále na něco mysliti, soustřediti mysl na cokoliv; a také by teď ani nic vědomě nerozřešil; on jen cítil. Místo dialektiky nastoupil život a ve vědomí se teď muselo vypracovávati cosi naprosto jiného.“
DOSTOJEVSKIJ, F. M.: Běsi (Běsové).
Běsi, z evangelia sv. Lukáše, běsi jako ďáblové, kteří vystoupí z ruských lidí, přejdou na prasata, co se sami vrhnou vstříc své zahubě do vln řeky
Varvara Petrovna Stavroginová
Štěpán Trofimovič Vjerchenskyj
student Šatov (žena Marja Ignatěvna) a jeho sestra Dáša
pětka: Kirilov, Liputin, Ljašin, Šigalev, machiavelistický Petr Štěpanovič Vjerchenskij
Lebjadkin a sestra Marie
Příspěvek editován: Petr, v: 24/05/2006 20:36
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Čechov a smysl života - 09/05/2006 19:35
Anton Pavlovič ČECHOV: Nudná historie
Zpověď umírajícího profesora medicíny Nikolaje Štěpanyče.
Odcizení od ženy a vlastních dětí, nenávist ke ctiteli své dcery.
Výborné postřehy o univerzitním vzdělání a poslání vědy, glosy z akademického prostředí, skvělý popis vedení přednášky atd.
Kritika ruské literatury (viz teoretizování...)
Lhostejnost k filozofické aktivitě, naprostá duševní a hodnotová paralýza:
,,Znovu si lehám a uvažuji, jakými myšlenkami bych se obíral. Nač je mám upřít? Všechno se mi zdá stokrát přemýšlené a není nic, co by mohlo ještě mou mysl zaujmout /.../ ,Poznej sám sebe‘, krásná a užitečná rada, bohužel, že staří nepřipadli na to, aby nám ukázali, jak máme této rady využít /.../ Každý cit a každá myšlenka žijí ve mně osamoceně a ve všech mých soudech o vědě, literatuře, o žácích, i ve všech obrazech, které vymýšlí má obrazotvornost, nenajde ani nejschopnější analytik to, co se nazývá obecnou ideou neboli Bohem člověka. A není-li obecné ideje, Boha, není nic.
Při takové bídě postačila vážná choroba, strach ze smrti, vliv okolností a lidí, aby všechno to, co jsem nazýval svým světovým názorem a v čem jsem viděl radost a smysl svého života, obrátilo se vzhůru nohama a rozpadlo se v ssuť /.../ Není-li v člověku to, co je vyšší a silnější než všechny vnější vlivy, pak opravdu postačí pěkná rýma, aby ztratil rovnováhu a začal vidět v každém ptáku sovu, aby slyšel v každém zvuku vytí psa. Všechen pesimismus nebo optimismus s jeho velkými i malými myšlenkami má význam jen jako příznak, nic víc.
Jsem ohromen. Je-li tomu tak, nemá smyslu uvažovat nebo rozmlouvat dál. Budu sedět a mlčky čekat, co přijde“.
Káťa – symbolika bezradnosti v možnosti nalézt v životě smysl: nakonec se mu před ním úplně zhroutí a vyžaduje si po něm odpověď ,,co dělat?“
profesor v pointě povídky:
,,Hledím na ní a stydím se, že jsem šťastnější než ona. Nedostatek toho, co nazývají kolegové filosofové obecnou ideou, jsem v sobě zjistil teprve krátce před smrtí, na sklonku svých dní, ale duše této ubožačky nepoznala a nepozná onoho útočiště po celý život, po celý život!“
Chekhov, A. P.: Short novels and stories. Moscow
,,That´s all. I thought and thought and could think of nothing. And think as I would, it was clear to me, however far-flung my thoughts, that something essential, the main thing, was lacking from my desires. My passion for silence, my desire to go on living, my sitting up the strange bed, my attemps to know myself, all these thoughts, sensations and conceptions of mine had nothing in common with one another, nothing which might weave them into single whole. Each thought and feeling was isolated witnin me, and the most sillful psychologist would fail to find in all my criticism of science, the theatre, literature, my pupils, in all the pictures which might be called a general idea, or serve as o god for a living man.
And if this is missing, then everything is missing.
Given such poverty of spirit, any serious indisposition, the fear of death, the influence of circumstances and people, is sufficient to upset and break into smithereens everything I have been accumstomed to regard as my mental outlook, everything in which I used to see the meaning and joy of life. It is therefore no wonder that tha last months of my life are being darkened by thoughts and feelings worthy of a slave or a savage, that I have become too indifferent to look at the dawn. When that which is higher and stronger than all external influences are lacking in an individual, a violent cold in the head is quite enough to unhinge him and make him see an owl in every bird, hear a dog´s howl in every sound. And all this pessimism and optimism, all his thoughts, lofty or petty, are only important as symptoms“.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Čechov - 24/05/2006 20:33
Můj život
Jak to vidím já, tak je zde otevřeno věčné téma neochoty pracovat duševně v mechanických a ubíjejících povoláních jen kvůli korytu.
Takto se hlavní hrdina probíjí od jednoho zaměstnání k druhému, až se rozhodne začít pracovat v dělnické profesi - což bylo v Rusku v této době skutečně něco - jeho otec to neunese a vydědí ho, společnost to bere s téměř dotčena a s rozpaky.
Mnoho dalších motivů a líčení, např. zalíbení bohaté, marnivé ženy, pro kterou je sňatek s vyvrhelem a nonkonformním člověkem něčím romantickým - co ale nevydrží idealizovanou představu života na statku, který zase jednou padá pro - čtenáře ruské klasiky již chornicky známou - zaostalost ruských mužiků.
Vedle Nudné historie jde o povídku, která mě zaujala asi nejvíce.
Nijak lehce se mi četlo trio známých dramat: Tři sestry, Višňový sad a Racek. Těžko jsem sledoval postavy a jejich charaktery, nelehké bylo vysledovat motiv - nerozpitvávám dále, plácal bych, ani V.S., kt. mě zaujal nejvíce ve mě nevzbuzuje žádné spontáně sdelitelné dojmy.
Dobře se čtou kratší povídky jako Angrešť.
Každopádně hodně silným zážitkem pro mě byly další dvě povídky: Pavilon číslo 6 a Dům s mezaninem.
První z nich řeší rezignaci doktora na chod nemocnice, kterou má na starost - marnost počínání, ke které si vytvořil apatický přístup, filozoficky obhajovaný před chovancem psychiatrického pokoje - jeho zásadním protiargumentem je, že pakliže netrpěl, nemůže o ničem mluvit, že je pouze apologetem.
Za Domem s mezaninem, povídkou, ve které se Čechov dostává do hodně romantických poloh (ale kde je třeba dobrá výpověď o marnosti pomáhat lidu primárně stavěním škol a nemocnic), si dovolím poohlédnout citací:
,,Miloval jsem Žeňu. Miloval jsem ji nejspíš proto, že na mě čekávala a doprovázela mě, za to, že se na mne dívala něžně a nadšeně. Jak tklivě krásná byla její bledá tvář, tenká šíje, tenké ruce, její slabost, zahálka a její knihy. A rozum? Tušil jsem, že její rozum není tuctový, byl jsem nadšen šířkou jejích názorů, snad proto, že myslila jinak než přísná, krásná Lída, která mě nemilovala. Já jsem se Ženě libíl jako umělec, přemohl jsem její srdce svým nadáním a chtělo se mi vášnivě malovat jen pro ni, snil jsem o ní jako o své maličké královně, která zároveň se mnou bude vládnout těmito stromy, poli, lhou, září, touto zázračnou okouzlující přírodou, v níž jsem se však až dosud cítil beznadějně osamocený a nepotřebný".
Příspěvek editován: Petr, v: 24/05/2006 20:35
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
kodex - 24/05/2006 22:46
Abych to pak již nikde nemusel hledat: Čechovův kodex slušně vychovaného člověka z Parolka a Honzíka
1) Má úctu k lidské osobnosti a z ní vyplývající zdvořilost, shovívavost, měkkost, dobrotu.
2) Trápí se i kvůli tomu, co nleze vidět prostým okem.
3) Je šetrný k cizímu majetku a platí včas dluhy.
4) Je upřímný a nelže ani v maličkostech, není žvanivý a nechává si pro sebe důvěrnosti, o které nikdo nestojí.
5) Bojí se afektu, frází a nanaříká, že mu nikdo nerozumí.
6) Nevyhledává známosti a protekce. Skutečné talenty jsou vždy skromné a drží se dál do výstav.
7) Má-li talent, váží si ho, pěstuje a dává mu přednost před ženami, vínem a slávou.
8) Pěstuje v sobě estetické chování, nespí oblečen, dbá čistoty, zušlechťuje svůj pohlavní pud, cení si ženské svěžesti, krásy a mateřství. Neopíjí se, zná pravidlo mens sana in corpore sano.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Z letní četby - 31/07/2006 18:54
TOLSTOJ, Lev Nikolajevič: Vzkříšení. rok vydání nevím, jde o svazek edice Ruská knihovna nakladatele J. Otto
Poslední velké dílo velkého mistra. Mikropsychologie hlavního hrdiny dovedená takřka k dokonalosti - Něchljudov představuje stárnoucího šlechtice, který dochází k očisťující osobnostní emancipaci od společenských konvencí a morálky. Impulsem je odsouzení Maslové, ženštiny, do které se jako student zamiloval, avšak během následného zkažení ve vojsku zneužil a opustil, čímž se ocitla na šikmé ploše a skončila jako prostituka obviněná z travičtsví. Tolstoj nechává Něchljudova naplňovat rozhodnutí duchovně se vykoupit jednak snahou dostát Maslové materiální a právní pomoc, jednak se rozejít s vyšší společností. Bohatí lidé jsou totiž prázdnými a marnotratnými vykořisťovateli zbídačeného zemědělského lidu a podobně parazitujícími se stali měšťané a dělníci. Toto jakési vykořenění z přirozenosti života z půdy vytváří společnost a státní aparát, který likviduje nejen morálku, ale umožňuje i pronásledování a utrpení všech, kteří se nechtěně dostali do rozporu s jeho zákony a konvencemi. Zde názorně podáno na případu vězeňství, ve kterém se přímo N. kvůli Maslové začíná pohybovat a když za ní nastupuje cestu do vyhnanství.
Tolstoj si rozhodně nedělá servítky, ptá se co nejotevřeněji po příčinách bezpráví a nachází ho v moderním státním aparátě a společnosti, ve které je odpovědnost za člověka odosobněna a upřednostněna před obavou z postihu ze strany této společnosti.
,,Kdyby byla položena psychologická hádanka: jak učiniti, aby lidé naší doby, křesťané, humánní, krátce dobří lidé, konali nejhroznější zločiny necítíce se vinnými, bylo by možno pouze jediné rozřešení; třeba, aby bylo totéž, co jest: třeba, aby tito lidé byli gubernátory, inspektory, důstojníky, policisty, t. j. aby poprvé byli přesvědčeni, že jest taková práce, nazávaná státní službou, při které možno jednati s lidmi jako s věcmi, bez lidského bratrského poměru k nim, a po druhé, aby lidé toutež státní službou byli svázáni tak, aby zodpovědnost za následky jejich jednání s lidmi nepadala na jednotlivce".
TOLSTOJ, Lev Nikolajevič: Sevastopolské povídky. Zde nakl. Naše vojsko Praha 1971
Soubor tří povídek, ve kterých Tolstoj líčí oblehání krymské námořní pevnosti během krymské války Ruska s Francií a Velkou Británií (1853 – 1856). Podobně jako v kavkazských povídkách velmi podařené plastické líčení vojenského života a poměrů mezi důstojnictvem a v mužstvu, včetně pokládání velkých otázek o smyslu válčení atp. Silný motiv hrdinství jako spíše než důstojnické okázalosti a chvástavosti ve snaze nechovat se zbytečně riskantně a obstát svým způsobem v kritické chvíli. Avšak povídka Nástup z kavkazské série - nepřekonatelná.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Z podzimního čtení - 13/10/2006 09:57
Dvě knihy, které zmiňuje Parolek s Honzíkem pro typologicky charakteristické principy v ruské přirozené škole
GONČAROV, Ivan Alexandrovič: Všední příbeh. Praha 1977
Gončarův román, předcházející jeho patrně nejznámější práci ,,Sen Oblomova”, patně můžeme považovat za ukázkové podání ,,zbytečného člověka”. Životní zklamání a nemožnost naplnění mladistvých životních snů má rozhodně univerzální platnost a Gončarovi se jej podařilo zachytit spíše v rovině samotné psychologie osobnosti než s ohledem na sociální kontext společnosti. Lermontov je rozhodně v Pečorinovi liričtější, Tolstoj v Nechljudovi psychologicky propracovanější a sociálně angažovanější. Gončarovův Všední příběh mi přišel poměrně jednoduchý, jak ve výstavbě děje tak postav, jakoby se je snaží gradovat jejich černobílým vymezováním vůči sobě; závěrem může vyznít kniha již příliš monotóně, předvidatelně a vůbec, nezajímavě. Každopádně však, kde se potom shledat ve vykrystalizovanější podobě s fenoménem zvaným zbytečným člověk?
Nejlépe bude, necháme-li zdejší prototyp, Alexandra Adujeva, svojí zbytečnost popsat jím samým, jak k ní dochází po svých životních lekcích:
,,Ať se podíval na život, ať se obrátil do vlastního srdce a hlavy, viděl s hrůzou, že ani tu, ani tam nezůstala jediná vidina, jediná růžová naděje. Všechno měl za sebou, mlha se rozplynula a skutečnost se před ním rozprostírala jako holá step. Bože, jaké nedozírné prostranství! Jaký jednotvárný, bezútěšný výhled. Minulost je ztracena, budoucnost rozbita, štěstí nikde; všechno je jen přelud – a pak žij!
Sám nevěděl, co by vlastně chtěl, ale kolik toho odmítal!
Hlavu měl jako v mlze. Nespal, byl jako v bezvědomí. Tíživé myšlenky mu v nekonečné řadě táhly hlavou. Uvažoval:
Co by mě mohlo zaujmout? Tytam jsou vábné naděje a beztarostnost. Znám všechno, co mě může čekat. Pocty, úsilí a vyniknutí? Co bych z toho měl? A stojí to za to, pro nějakých dvacet třicet let mlátit sebou jako ryba na suchu? Zahřeje to snad srdce? Potěší to duši, když se ti několik lidí bude hluboce klanět, a přitom si třebas myslet: Čert aby tě vzal?
Láska? Ta teprve! Zná ji napaměť a ztratil už schopnost se zamilovat. (...)
/řátelství, to je druhý takový nesmysl, myslíval si. Všechno už zevšednělo, nikde nic nového, co bylo, to se nevrátí – a pak žij!” (205)
Představit Alexandrův vskutku všední příběh mi nepříjde zase tak důležité – já siho budu vzhledem k jeho jednoduchosti pamatovat a zájemce jistě za dva večery knihu přečte. Snad jen, jde o klasické napětí mezi exaltovanou citovostí a životní vůli k budoucnosti a mezi pragmatickým racionálním přístupem k životu. Alexandr je totiž jako naivní mladíček přicházející do Petrohradu neustále schazován svým rozumově uvažujícím strýcem Antonem Ivanyčem, jež ho upozorňuje na nemožnost jeho chování. Výsledkem je Alexandrova deziluze a propadnutí apatii, nakonec akceptvání pragmatismu. A že Anton Ivanovyč je opravdu těžký argumentační a zásadový, nepřůstřelný protivník – má všechny snílky jednoduše přečtené, vždyť jejich sny a představy jsou pořád ty samé, tisíckrát zaznamenané třebas v umění. Láska? Neexistuje. Jen dočasné poblouzení, jež je nutné překonat a životního partnera účelně vybrat. Pak je to jen již otázka zvyku... Jakoby vše před Alexandrem rozpitvá, analyzuje, vše pro něj ztratí kouzlo a iluzi, vyložil mu teorii lásky, klamání, zrazování a ochládání
Pointa však vyznívá, když jeho původně citově založená žena začíná churavět, propadat apatii, citově jakoby vyhořelá. On však nechtěl, aby se stala přívazkem jeho domácnosti, ubita prázdným životem:
,,Petr Ivanyš byl hodný; i kdyby nebylo lásky k ženě, už z citu pro spravedlnost byl by dal cokoliv na světě, aby zlo napravil – jenže jak je napravit? (...)
Studený pot mu vyrazil na čele. Nemohl na nic přijít, cítil, že k tomu by potřeboval víc srdce než hlavu. Ale kde je vzít? Něco mu říkalo, že kdyby jí mohl padnout k nohám, láskyplně sevřít do náruče a hlasem plným vášně jí říci, že žil jenom pro ni, že cílem všeho toho shánění a námahy, kariéry a vydělávání byla ona, že metodický způsob zacházení s ní byl jen výrazem plamenné, neodbytné a žárlivé touhy udržet si její sdrce... Chápal, že taková slova by působila jako galvanický proud na mrtvé tělo, že by náhle rozkvetla zdravím a štěstím, ani by nemuseli jezdit do lázní.
Ale říci to a přesvědčit ji jsou dvě různé věci. Aby ji přesvědčil, musil by opravdu mít v sobě vášeň. Cítil jen, že je mu žena nezbytná, to je pravda, ale stejně jako jiné životní nezbytnosti, nezbytná ze zvyku. Třebas by se jí dohodlal udělat si násilí a sehrát úlohu milovníka, ať je to jakkoliv směšné v padesáti letech najednou promluvit řečí vášně, ale což lze oklamat ženu vášní, když ji v sobě nemáš?” (269)
Gončarov
a ještě, když v té ruské klasice padají je tak mch. Taková moudra, zďes jedno k otázce věčné a otevřené, totiž zda-li mezi ženou a mužem přátelství možno jest:
do Alexandra se zamilovala dívka, standardně jako že by ho zachránila atp., on k ní však byl netečný:
,,Mluvil s ní, jakoby mluvil s kamarádem nebo se strýcem; ani stopy po oné něžnosti, která se mimovolně vkrádá do přátelství muže a ženy a způsobuje, že se tento vztah nijak nepodobá přátelství. Proto se také říká, že mezi mužem a ženou není přátelství možné, že to, co se tím slovem nazývá, není ničím jiným než buď začátkem lásky, nebo jejím dozníváním, nebo konečně láskou samou. Ale při pohledu na Adujevovo chování k Líze by byl člověk uvěřil, že takové přátelství existuje”. (213)
GERCEN, Alexandr Ivanovič: Kdo je vinen? Praha 1952
Gercen skutečně není ždáný velký spisovatel. Jeho román má výrazně povídkářské rysy a připomíná jeho paměti – často do děje vstupuje, komentuje a vyžívá se v popiscích všemožných osob a postaviček. Stejně tak se věnuje kritice ruské společnosti a degeneraci jejích vyšších společenských vrstev. Ústředním bodem jeho dílka je manželství zakřiknutého, citově založeného učitele Kruciferského a nemanželské dcery generála ve výslužbě Ljuboňky v jedné, samozřejmě nejmenované gubernii. Rozkol do téměř prvotní idyly však přinese Beltov, mladý a rozháraný člověk, který zde představuje sice finančně zajištěného ale bezprizorního mladého muže, nemouhoucího naleznout konkrétní uplatnění resp. akceptovat jeho smysl. Ljuboňka se do něj zamiluje, neodolá jeho sice nespoutané, ale překypující životní energie – kterou ji Kruciferskij nabídnout nedovedl, miloval slepě, šílenou láskou. Nejde však zdaleka o žádnou lacinou love story, ale o poznání možností lidského porozumění a řekněme souznění. Nechme však mluvit Beltova:
,,Přijel jsem sem v jendom z nejtěžších období svého života. V poslední době jsem se rozloučil s přáteli v cizině. Tady nebyl ani jeden člověk, který by mi byl blízký. Zaskočil jsem k některým v Moskvě – nic už mne s nimi nespojovalo! To ještě posílilo můj úmysl jet do NN. Vy přece víte, jak to tu vypadalo a zdali jsem žil vesele. A najednou potkám tuto ženu... Vy ji milujete, vážíte si jí, ale vůbec ji neznáte – zrovna tak, jako neznáte mne. Příliš vysoko jste ocenil její rodinné štěstí, její lásku k muži, k dítěti – jen se nerozčilujte – bývají chvíle, kdy se říkají nejen sladké pravdy... Nemyslete si, že snad vnější blízkost nebo počet let otvírají duši jednoho člověka druhému – ani nápad! Velmi často se stává, že lidé, kteří žili dvacet let spolu, umírají cízí jeden druhému, někdy se mají i rádi, ale nevědí o tom, kdežto bratrské porozumění odkrývá v okamžiku desetkrát víc. A k tomu vy ze zyvku moralisovat jste se na ni díval doktorsky, s vysoka, ale já, ohromený její neobyčejnou silou, já jsem se před ní skonil. Je to podivuhodná bytost! Jak se jí podařilo, že ty výsledky, pro něž já jsem obětoval polovinu života, kterých já jsem dosáhl prací a utrpením a které se mě zdály tak nové, že jsem si jich vážil, pokládal jsem za něco mnou vypracovaného – že pro ni byly prosté, samozřejmé pravdy? Zdály se jí běžné. Nevím; setkal jsem se s mnoha lidmi. U každého dříve nebo později najdeš jeho horizont, najdeš propast, z níž onen člověk nemůže vyskočit. U ní jsem tento horizont nespatřil. Jaké chvíle skutečného blaha jsem zažil za těch večerů, kdy jsme dlouho besedovali!... ddechl jsem si od toho chladu, kterým jsem trpěl celý svůj život. Po prvé jsem poznal, co to je láska, co to je štěstí; a proč jsem se nezastavil? To se nakonec bude zdát směšné, tolik moudrosti jsem v sobě nemám. A pak, ani toho nebylo zapotřebí. Když jsem si uvědomil situaci, když jsem sám pochopil – bylo pozdě”.
(365 a 366)
Neptejte se jak to končí – Beltov odjíždí, Kruciferskij,nejslušnější člověk v gubernii je na cestě uchlastat se a Ljuboňka pomalu zachází na souchotiny...
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Ze zimni cetby - 04/02/2007 03:31
GONCAROV. Ivan Alexandrovič: Oblomov. [Zde vydani v AJ, Harmondsworth 1954]
Goncarov bude autor typicky svym slohem a stylem – obdobne jako ve Vsednim pribehu proti sobe stavi temer protikladne charaktery lidi a jejich reakci. Nekdy je to dost umele a porad se to opakuje, az to jednoho muze prestat bavit. Presto bohate psychologicke a filozufijici postrehy. Oblomov je ale predevsim o neustale zivem a intenzivnim motivu zbytecnosti a marnosti cloveka v jeho zivote co z nej cini pravem jeden z nejznamejsich ruskych romanu a patrne proto je tak casto dramatizovan [velmi pekny komentar pribehu je na strankach dejvickeho divadla: http://www.revprirody.cz/kalendar/2005/oblomov_0505.htm ]
Ilja Oblomov je lina kuze. Neco pres 30, z venkovske slechticke rodiny, travici prijem z rodinneho majetku v necinnosti v petrohradskem byte. Stolz, synek z vedlejsi rodiny, po otci Nemec, jeho pritel a duvernik, je charakter presne opacny. Zivy, aktivni, idelani workoholik, zdrave nazory a samozrejme i prospivajici i fyzicky. Stolz se snazi Oblomovovu apatii zlomit, taha ho do spolecnosti apod., ale ten se na to netvari, vidi v chovani spolecnosti jen a jen pretvarku a marnivost, vidi ji prilis takovou jaka je. Jeho idealem je ,,Oblomovuv sen“, sneni o idealnim venkovskem a rodinem zivote. Jenz je ovsem jen snem, utopii, k niz se utika a jez je protezou jeho necinnosti. Sam Oblomov pro ni nachazi vyraz Oblomovstina. Stolz ho ovsem predstavi Olze, jez se do nej zamiluje a snazi se ho dostat z apatie. Vice nez sto stran milostneho sblizovani je urputnym fandenim Oblomovi aby chytl prilezitost za pacesi a zoufani si jak neustale vztah komplikuje svymi obavami z reality, vlastni prakticke neschopnosti zaridit si sve veci aby mohl pozadat o jeji ruku – bohuzel, je to marne, nas hrdina to nezvladne a Olga to uz nevydrzi – a pozdeji podleha Stolzovi. Oblomov propada Oblomovstine.
Vybral jsem pro zajemce pasaz, v niz se Olga s Oblomovem rozchazi:
Why has it all been buried? She asked suddenly, raising her head. Who laid a curse on you, Ilya? What have you done? You are kind, intelligent, tender, honourable, and – you are going yo wrack and ruin! Whar has ruined you? There is no name for that evil. ... There is, he said in a hardly audible whisper. She looked at him questioningly with her eyes full of tears. Oblomovitis! He whispered; than took her hand, wanted to kiss it and could not; he just pressed it tighly to his lips and hot tears fell on his fingers. He turned round witjout raising his head or showing her his face, and walked out of the room. [367]
Autor tohoto prispevku v dusledku precteni knihy jiz jen jeden cely den nekouri.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
od tápajího přes Don Quijota k ideálnímu - 11/07/2007 13:00
Fjodor Michajlovič DOSTOJEVSKIJ: Idiot (Zde Praha 1929)
Dostojevskij dle Milana Hrala pociťoval ,,absenci harmonie a kladu ve smyslu estetických názorů 19. století“, s čímž se měl vyrovnat v roce 1868 právě románem Idiot. To nevím a především nemám ambice sledovat Hralův a jiných sofistifikované přístupy k literatuře, vycházející z rozličných úhlů pohledu atp. Osobně jsem po přečtení knihy - jako poslední z Dostojevského nejvyšší řady próz - pociťoval zájem, možnost a snad schopnost nahlédnout stručně Idiota – tj. označení hlavního hrdiny románu kníže Lva Myškina – jako stupeň v Dostojevského tendenci hledání osobnostního ideálu. On sám sám charakterizuje sepsání této knihy jako naplnění myšlenky: ,,/.../ vylíčit dokonale krásného člověka. Není na světě nic těžšího než to, a zvláště nyní /.../ Krásné je ideál. /.../ Don Quijote je krásný jedině proto, že je současně směšný. /.../ Vznikne soucit s krásným, jež je vysmíváno a nezná svou cenu, a tak se objeví u čtenáře sympatie“.
Svůj záznam o knize jsem chtěl podat právě jako lehký postřeh, jež jsem získal pročtením jeho tvorby, totiž, že snaha o vylíčení ideálního člověka zůstává jedním z jejích leitmotivů. Dostojevského tvorba zůstává v mém vědomí neoborníka spojena zvláště s důsledným mikropsychologickým popisem jednajících postav, jež je odhalují nikoliv jako přirozené - ať již v kladném či záporném /ale nejvíce někde uprostřed/ – ale hodnotí je všechny jako vesměs odpudivé, jak se staví a neshodují s ideálem hlavního hrdiny.
Idiota potom považuji jen jako za přechodný či snad první velký projev této tendence a výstavby jeho díla. Nejzřetelněji se ideál projevuje samozřejmě v postavě Aljoši v Bratrech Karamazovovech (1879 – 1880). O dva roky Idiotu předcházející Raskolnikov ve Zločinu a trestu (1866 – tj. v prvním z jeho větších prací) je též velmi silná osobnost a autorita, přesahující ostatní postavy. Raskolnikov je však sám nejvíce ze všech jeho ideálů hodnocen autorem, již jen proto, že R. úsilí o svojí velikost je dle něj falešné a pochybné. Dostojevského hledání osobnostního ideálu se v jeho studii zla proto může snad teprve rodit. Osobně bych ocenil raději postup od Aljoši k Raskolnikovi – Dostojevskij snad mohl využít své psychologické mistroství v reálnějších dějových konstrukcích, s větším hodnotovým odstupem (?).
K hlubším závěrům se ovšem necítím, zůstává u dojmů a zbývá odlehčit několika bezprostředními z četby Idiota samotného: klasika, Dostojevský se vskutku nebrání až bulvárním námětům, ruské šlechtické prostředí, atraktivní zápletky a pletichaření; psychologie je též standardní, ovšem myslím že oproti Raskolnikovi a dalším pracím slabší, snad na úkor výstavby příběhu, jež se soustředí kolem Myškina, tj. osoby snad myšlenkově živé, avšak jakoby utlačené ideovou jednoznačností, jež se nemění, je prostá (Don Quijote efekt): myslím, že Dostojevskij dost nedotáhl závěr – jinak též standardně rozvleklé knihy – choromyslnost hlavního hrdiny vlivem změn nastává příliš rychle a téměř bez rozvedení.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Re:od tápajího přes Don Quijota k ideálnímu - 11/07/2007 15:02
Několik poznámek na okraj: Dostojevskij své, podle literárních historiků, nejlepší romány (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovi)psal v době značné finanční tíže. Žil tehdy v Evropě (odjel, vpodstatě uprchl z Ruska po problémech s carem-srov. pobyt v lágru na Sibiři) a propadl hráčské vášni, byl tedy gambler a neměl ani vindru, živořil, trpěl mimo Rusko a stále na něj vzpomínal a těšil se na návrat. Potřeboval peníze a ty získaval od ruských nakladatelů dopředu, tedy slíbil napsat kus románu a oni mu za to poslali nějké ty finance. Čili, zjednodušeně řečno, psal na objednávku, tlačili termíny, proto snad může ve čtenáři, jak píše Petr vzbuzovat pocity záměrné atraktivizace či bulvarizace některých témat.
Psychologie jeho knih se nám dnes může jevit jako standartní, proč ne. Je dobré mít napaměti, že v 2. pol. 19. stol. evropské literatury ovládal realismus, řekli bychom pozitivismus, tedy sáhodlouhé popisy prostředí a charakterů a hraní si na objektivitu. V tom byl Dostojevskij leckdy jiný s jeho subjektivitou a psychologizací-zájem o nitro postav. Ve Francii v té době se už rodí literání moderna-Baudelaire jako předskokan a pak všichni ti Prokletí, kteří také kálí na realismus a ponáří se jinam, hlouběji.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Dušan
|
Re:od tápajího přes Don Quijota k ideálnímu - 12/07/2007 18:07
Měl jsem zato, že tou hlavní Dostojevského snahou při tvorbě románů, bylo dokázat nesmyslnost nihilismu a nereálnost všech v Rusku tolik populárních snah "revoluční inteligence" (Tak ho třeba vidí i Malia ve svém úvodu k dějinám SSSR). Jinými slovy, že byl Dostojevski vlastně (ač sám vyhnán) zastáncem starých pořádků. Návrat ke křesťanství a ke starým hodnotám bylo to jediné, co mu po prozkoumání všech slepých uliček zbylo. Ovšem návrat do lůna pravoslavné církve, nikoli té katolické, torquemadovské, která - tak jako v Bratrech Karamazových - je schopná popravit i Krista.
Zdá se mi, že k jeho představě ideálu mají nejblíž postavy prosté, chudobné, věřící, možná až lehce slaboduché, které nijak necítí potřebu klást si přehnané existenciální otázky, či na ně snad dokonce hledat odpověď. Vzpomínám si na můj oblíbený proslov starého opilce Marmeladova ze Zločinu a trestu o tom, jak bůh přijme do Království nebeského všechny - i ty nejbídnější opilce a nuzáky. A když proti tomu moudří a pokorní protestovali, řekl jim, že je přijímá proto, že se ani jediný z nich sám nepokládal za hodna nebe.
Trochu mi Dostojevskij tímto přístupem připomíná Tolstojovu fascinaci mužiky. Jestli je tam ovšem nějaká spojitost netuším. Snad Vašek?
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Václav_K
|
Re:od tápajího přes Don Quijota k ideálnímu - 14/07/2007 10:01
Dušane, myslím, že jsi Dostojevského, jeho vztah k Rusi a křesťanství resp. pravoslaví vystihl náležitě. Ostatně snažil jsem se to naznačit, když jsem poznamenal, jak v Evropě Dost. doslova trpěl. Pokud má správné informace, ale nejsou nijak hluboké, Tolstoj se k pravoslaví, mužikům a matičce Rusi staví obdobně-čili k jaké jediné možné záchraně, spáse světa, jeho mravnosti. Ostatně Moskva jako III. Řím, to už je ruská tradice od Ivana Hrozného. Ještě před oběma spisovateli se svým obdivem k Rusku a jeho kultuře vypořádával Ukrajinec Gogol. Gogol opět Rus na jedné straně miluje (náboženství, krajina, tradice), na druhé straně si však tropí satirické žertíky z ruské provinčnosti (srov. Revizor). Avšak jedině Rusko, obrozené Rusko, znovuvzkříšené, může spasit Evropu a svět. Vedle Rusi spasitelky ovšem v té samé době existovala Polska spasitelka a ochranitelka evropských hodnot. Tuto zase konstruovali polští literárti 19. století, mezi všemi jmenujme alespoň Mickiewicze.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:od tápajího přes Don Quijota k ideálnímu - 14/07/2007 10:58
Dušane, Vašku, díky za komentáře, oba trefné. Myslím, že tvorba Dostojevského a její společensko-historický rámec, stejně jako jeho osoba /opoměn silný dopad jeho epilepsie/ jsou věci natolik hutné a rozmanité, že jeho samotné knihy lze určitě nahlížet přemnohými způsoby. Vypíchl jsem svůj dojem o vývoji Dostojevského ideálu. K některým Vaším komentářům jsem odvisle od mé ,,teorie" chtěl dodat následující:
Dušan má určitě pravdu, že D. brojil proti nihilismu a revolucionářství. Jeho ideál je stejně jak říká Dušan spíše pokorný, věřící a prostý, je to dílem typický Myškin a Aljoša. Vašek výstižně poukazuje na D. vztah k pravoslaví a potažmo protizapadnikovským tendencím. D. svými ideály přímo směřuje až k náboženskému mysticismu, podobně jako Tolstoj, kdy má být lidská společnost upravena na základě občiny a náboženství, jako pravé a čisté víry.
To vidím ve dvou ohledech:
1. klasická reaistická reakce 19. věku na civilizační rozvoj, stejně jako nacionalismus se vracející k půdě a lidu; toto je reakce ovšem konzervativní, náboženský komunismus /Tolstojem se v této době a v tomto ohledu nechalo ovlivnit též mnoho sionistických osadníků v Palestině/
2. ústředním viděním celého děje knihy ideálem v D. próze /typičtí bři Karamozovovi a Tolstého Vzkříšení/ sice čteme mimořádně mistrnou mikropsychologii postav, ta však působí nakonec dobově nevěrohodně - všichni jsou popsáni jakoby staticky ve své nedokonalosti, avšak vytrácí se moment jak skutečně lidé - samozřejmě se svým více či méně kladným nebo záporným charakterem - skutečně jednali ve skutečných společenských situacích: Běsi potom působí jako černobílá pohádka o dobrácích a zloduších.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
|
