Vítek
|
Podzemní seminář - B. Anderson - 20/04/2009 16:16
Tady je ona reflexe ... řekněme spíše pár poznámek, které by mohly posloužit k odrazu (ale také nemusely):
Nacionalistická představivost podle Andersona navázala na představivost náboženskou, resp. na rozdíl od jiných (marxismus) byla schopna zapracovat do své podstaty fenomén smrti a zapojit osudovou náhodnost (náhodnou osudovost) do určitého kontinua, které se zdá být pro člověka snesitelnější. A. ale zároveň poukazuje na časovou simultánnost, (defacto představu přítomného okamžiku jako úseku sakrálního času) která je v nacionalistickém a náboženském pojetí odlišná. Zatímco náboženství pracuje se simultánností po celé časové ose (minulost-přítomnost-budoucnost), simultánnost nacionalismu prochází napříč časem a protíná jej ....“Nevyznačuje se prefigurací a naplněním nýbrž časovou nahodilostí a měří se hodinami a kalendářem.“ (s.40). Národ je tedy analogií sociologického organismu, který se prostřednictvím kalendáře pohybuje homogenním, prázdným časem... národ „..., jenž se rovněž pojímá jako pevné společenství kráčející (vzhůru) cestou dějin.“ (s 42). Otázkou je kde tedy ten rozdíl v chápání časovosti je. ... copak ona nacionální představivost není rovněž pevně zasazena do (úplné) časové struktury a nevyplývá to i přímo z Andersonových tezí o smrti a komemoraci (památníky, atp.)? Nebylo by lze mluvit spíše o vynalézání identity jako (narativního) příběhu v jeho „časové plnosti“ coby o antropologické konstantě ?
Kapitalismus a nac. imaginace.: A. drží některé marxistické teze ohledně vzniku nár. hnutí, i když je pozměňuje (někdy snad až k nepoznání). Kapitalistická výroba, která se ohlásila prvně ve velkém měřítku tiskem knih, se v 18.-19. st. zasloužila o rozvoj nacionalismu ... hl. díky novinám, jejichž produkci a četbu zde pokládá A. za klíčovou (tištěná kniha pomáhá „stylizovat“ jazyk moci ......četba novin jako ranní modlitba....“Každý komunikant si je (...) velmi dobře vědom, že obřad, který provádí, kopíruje současně tisíce jiných komunikantů, o jejichž existenci je zcela přesvědčen, přestože o jejich identitě nemá ani potuchu.“ s 50)- Kapitalismus nejprve soupeří s církví a jejím universalismem, jehož „bilingvní“ trh se naplnil, tím, že utváří nové trhy komunikující profánními jazyky. „Buržoazie“ v Andersonově pojetí nemanipuluje „masami“ pomocí „nacionální ideologie“, aby uchránila vlastní panství – vypadá to, že systém, či kapital. systém a jazyk jsou v zásadě autoreproduktivní, tj- nepotřebují svého třídního zastánce, to nicméně neznamená, že by v důsledku nebyla produkována (třídní) nerovnost. Právě analýza jazyka umožňuje pojem ideologie rozšířit mimo meze dichotomního vládnoucí-ovládaný a zbavit se buržoazie a proletariátu jako kvazi-postav (ale v tom A. není jistě nijak originální, kontext neo-marxismu). Zde se otevírá diskuze o univerzalitě A.-ova konceptu ... v návaznosti na Chakrabartyho také o jeho (skrytém) vědeckém imperialismu .... o chápání pokroku u A. ... o rozkolu (?) současného kapitalistického universalismu a nac. partikularismu atp.
Pěkné a inspirující jsou úvahy o proměně jazyka. O přechodu mezi posvátným a světským jazykem – jeho funkcích v nábož. a nac. představivosti.... a obecně řečeno o formách lidské komunikace a její mocenské povaze (Svatý jazyk je jazykem pravdy – reprezentuje samotnou ontologickou realitu, resp. je touto realitou mezi níž se nedostává žádný zprostředkující vztah (-znaku a označovaného-). ... Píšící vzdělanci jsou „...bilingvní inteligence, jakožto prostředník mezi latinou a místními jazyky, byla rovněž prostředníkem mezi zemí a nebem.“ s 31) Tady by bylo pěkné srovnání a rozvedení směrem k W. Ongovi (Technologizace slova, 2006) a jeho přechody mezi orálními kulturami, kulturami písma a (opět) sekundární oralitou.
Ong například k posvátným jazykům praví: Literární latina, jako jazyk vědy oproštěný od mateřského jazyka, umožnil rozvoj věd ... umožnil totiž existenci vytříbeného abstraktního světa (osvobozeného od emocí mateřského jazyka), neexistence takového jednotícího jazyka vědy jakým byla latina (ale i rabínská hebrejština, arabština, sanskrt, svým způsobem řečtina) dnes znamená ústup písma z hegemoniálního mocenského postavení (str 132/3)
Otázkou je jestli se do postavení těchto sakrálních jazyků dnes nestaví úzce diskurzivní jazyky specializovaných věd. Jestli by si tím rády neuchovaly zbytky svých autorit ... a jestli se tím náhodou opět neuzavírají mezi zdi odlehlých klášterů.
Nakonec jedna poznámka k epistemologii: nacionalismus podle A. transformuje nábož. představu „sociálních skupin“ určenou spíše dostředivě (tj. centrum , „říše středu“, Mekka, Řím s panovníkem vládnoucí kosmologickou mocí) a hierarchicky (s teoreticky neomezených polem působnosti) na představu spíše horizontální, směřující k hranicím.(s. 31 ann) Přístup k pravdě potom jaksi nivelizován v rámci určitých omezených hranic – odstranění hierarchie a vytvoření společného dobra v určitých pevných mezích „My“ ovšem zavdává konflikt s „Oni“, kteří „My“ nějak „přirozeně“ ohrožují a zároveň nemohou konvertovat – či být konvertováni – protože přístup k pravdě není omezen na určitou konfiguraci vědomí, ale už i těla. Primordialita příslušnosti k určitému národu v pojetí (integrál.) nacionalismu pak znamená právě pevnou příslušnost (totožnost) určitých těl, nikoliv vědomí. Na tom patrně nemění nic, ani pokud je (integrál.) nacionalismus definován zároveň nábožensky – Polsko, Rusko, Srbsko. Problém v tom rozdělení tělo – vědomí ... jako určitá varianta rozdělení subjektivního (vědomí) a objektivního (těla), resp. způsob poznání které si myslí, že umí kvalifikovat tělo, zatímco vědomí (duše) je pro něj nedostupným a nepoznatelným předmětem. To na úrovni vědy charakterizuje odvozenost „duchovních“ věd od věd „přírodních“ v 19. st. ... vrcholem tohoto „napodobení“ soc. darwinismus. Proti tomu rozkolu je alternativa – Freud, Marx, aj. – lpící na prvotnosti vědomí, které může transcendovat samo ze sebe k pravdě – ať už v podobě nějaké kontemplativní introspekce, nebo v uvědomění si „třídní povahy“ lidské společnosti, tj. v uvědomění si „třídy o sobě“
|
