Vítek
|
Češi, Němci a Židé - 04/09/2006 10:36
Zde recenze, poněkud delší , polemičtější, zobecňující problémy spojené s psaním o Židech- nebo se o to alespoň pokouší.
Češi, Němci, Židé !!
( recenze na: Kateřina Čapková, Češi, Němci, Židé ? Národní identita Židů v Čechách 1918-1938, Praha-Litomyšl, Paseka 2005, 358 str., isbn 80-7185-695-9 )
Kniha Kateřiny Čapkové , jež vyšla minulý rok, se setkala s velmi pozitivním ohlasem. Recenzenti hodnotí práci velmi vysoko pro její nové pohledy na identitu Židů v českých zemích tak, jak se utvářela a přetvářela od druhé poloviny 19.století až do konce I.republiky.
Nechci upírat knize její nesporné kvality a penzum nabídnutého archivního materiálu, na kterých je postavena, a který se v české literatuře, věnující se tomuto tématu , dodnes neobjevil.
Přes to si dovolím poněkud kritičtější pohled na danou publikaci a pokusím se poukázat na některé nedostatky, či nejasnosti, kterých si mí předchůdci většinou nepovšimli, nebo je nepovažovali- na rozdíl ode mne- za důležité. Místo strohého popisu se na některých místech pokusím o velmi krátkou polemiku s vědomím, že se čtenáři za minulý půlrok mohli s obsahem knihy seznámit hned v několika recenzích .Mnohé z mých výhrad se týkají období před vznikem ČSR a tedy před obdobím, kterým je práce Kateřiny Čapkové vymezena. Před I.světovou válkou byly hlavní tendence dalšího utváření identity českých Židů jasně naznačeny a k radikálnímu zlomu, snad kromě sionismu a levicové radikalizace (tou se ovšem autorka nezabývá), nedošlo. Bohužel se zdá, že právě ve znalosti předválečného života Židů a interpretace materiálu s ním svázaného se nachází největší slabiny v předkládané práci.
Autorka pracuje v celém textu s pojmem identita, jako určitým komplexem, který je možné dále dělit na jednotlivé „druhy“ , respektive formy identit. Sama vyjmenovává identitu národní, etnickou, kulturní, státně-politickou a náboženskou, se kterými je možné dále samostatně pracovat a zkoumat. I když výčet nepovažuji za vyčerpávající, musím předem podotknout, že toto dělení je posunem vůči starší literatuře, která mnohdy pracovala pouze se starými národními (příp.etnickými) koncepty a se specifickým postavením Židů si často zcela nevěděla rady. Přes tento metodický posun k lepšímu, se Kateřina Čapková na některých místech knihy dostává do slepé uličky. Domnívám se, že k tomu dochází zvláště v místech , kde autorka hodnotí inklinaci Židů k českému či německému národu (etniku, kultuře, jazyku…). Vynasnažím se postupovat ve svých námitkách, tak, aby odpovídaly výstavbě knihy.
Hned zpočátku musím vyjádřit zklamání nad tím, že se autorka apriori odmítla zabývat Židy-komunisty s přiznáním, že si metodologicky neví rady a konstatováním, že to překračuje vytyčený rámec publikace. Narozdíl od Marka Nekuly ( Ďas 12/2005) pokládám toto rozhodnutí za nešťastné a knihu velmi ochuzující , což autorka ostatně sama do jisté míry v úvodu přiznává. Nekula ve své recenzi podporuje rozhodnutí autorky v souvislosti s nedávno proběhlou tzv. Hohmannovou aférou. Připomeňme, že Martin Hohmann, poslanec německého Bundestagu, na konci roku 2003 odmítl v proslovu k oslavě znovuspojení Německa kolektivní vinu Němců za nacismus, potažmo 2.světovou válku. Poukazoval při tom na skutečnost, že Němci jsou stejně tak viníky jako obětmi a že je to stejné, jako kdybychom Židům přisuzovali kolektivní vinu za bolševický teror v SSSR během občanské války a v letech následujících. Hohmann navíc využil proslovu k obsáhlému výčtu postav z historie socialistického a komunistického hnutí a předních členů sovětského vedení majících židovské předky, aby svá tvrzení podpořil. Za tento postoj byl nakonec vyloučen z poslaneckého klubu CDU a brzy po něm byl penzionován Reinhard Günzel (generál Bundeswehru), který Hohmannovi poděkoval za odvahu. Důvodem, proč na tomto místě zmiňuji dva roky starou kauzu, která na krátký čas otřásla v Německu veřejným míněním je jediný. Ukázat, jak je v tomto směru potřebné započetí intenzivního dialogu, podpořeného historickým výzkumem. Zatím, jak se zdá, zde opět dochází k velmi nezdravému ustupování kritického myšlení před politikou a současnou atmosférou, která preferuje silové řešení dialogu o antisemitismu. To nevede jen k omezování svobodného bádání, ale k zacyklení celého problému a vzhledem ke snaze o potlačení antisemitismu k naprosté kontraprodukci . Nám se navíc odkládá začátek diskuse o „rudé asimilaci“ Židů do budoucnosti, což je přinejmenším škoda, pomineme-li, jak zranitelní se stáváme proti nově probuzeným „spikleneckým teoriím“. Zde konkrétně ohledně Židů, kteří pomocí komunistické rétoriky dobývají svět.
Nadto se domnívám, že právě výzkum inklinace části Židů k radikální levici v prvních dekádách 20.století, by nám mohl pomoci rozkrýt některé problémy a otázky spojené s identitou Židů a antisemitismem české společnosti.
Na „opačné straně kruhu“ politického spektra zůstala v knize téměř opominuta židovská konzervativní pravice a ortodoxie. Ta v českých zemích v inkriminovaném období nehrála podstatnou úlohu, což se ale rozhodně nedá říci o Slovensku a Podkarpatské Rusi, kam zasahovala působnost Židovské strany, a kde jí jistý čas konkurovala další dvě politická uskupení, zdůrazňující židovskou náboženskou tradici. Domnívám se, že by zasluhovalo větší pozornost to, jak se zpětně odráželo působení Židovské strany ve východních územích republiky na její celkovou politiku. Za zásadnější nedostatek publikace to ovšem nepovažuji.
Postupme k první kapitole: „Základní rysy židovské komunity v Čechách“ . Kateřina Čapková se zde snaží postihnout vývoj české židovské komunity v kontextu evropské diaspory. Rozdíly tohoto vývoje , které vyplývaly z pozice Židů v atmosféře „konfliktního společenství“ Čechů a Němců, ale také z faktické absence přistěhovalectví Židů z východu, které značně poznamenalo komunity v Rakousku a Německu. V této kapitole jsou také nastíněné kořeny jednotlivých ideových proudů uvnitř českého židovstva a předpoklady jejich dalšího vývoje. Do středu zájmu se samozřejmě dostává otázka antisemitismu, respektive úloha, kterou v koncipování židovské identity sehrál.
Jednou z autorčiných hlavních tezí je „přirozená asimilace“ Židů na českém venkově do většinové (tj.české) společnosti. „Sekulární charakter české společnosti nijak nevyhrocoval náboženské rozdíly a lze naopak nalézt řadu dokladů křesťansko-židovské symbiózy na českém venkově, kde si přitom židovství i křesťanství zachovávalo často ještě tradiční podobu.“ Pokud bychom hledali a chtěli najít, jistě o této symbióze důkazy objevíme. Přes to se nezdá, že byla situace na českém venkově tak jednoduchá. I v jinak „čistých“ českých okresech se po celé trvání rakouského mocnářství setkáváme s židovskými školami s německým vyučovacím jazykem. Na tento stav často upozorňoval český tisk, který to považoval za důkaz neblahého židovského „němčení“. To nelze přisuzovat jen iracionální antisemitské rétorice, kterou mnohde jistě uplatňoval. Nepříznivý stav přiznával i tisk česko-židovský s konstatováním, že se situace sice lepší , ale jen velmi pomalu a v kontextu českožidovského snažení neuspokojivě. Pokud se někdy tento trend výrazně změnil, bylo to až na přelomu století. Zde se ale musíme ptát, zda šlo o onu „přirozenou asimilaci“, nebo spíše tlak antisemitsky naladěného venkova (Hilsnerova aféra) a realistické zhodnocení situace. Atmosféru českého venkova na přelomu století a jeho poměrně snadnou radikalizaci velmi trefně hodnotí např. J.Kovtun ve své starší práci Tajuplná vražda: Případ Leopolda Hilsnera ( 1994). Hilsnerova aféra, někdy také označována jako česká dreyfusiáda, otřásla veřejným míněním i politickou scénou, ale nebyla zdaleka jediným případem, kdy se na českém venkově vznášelo obvinění z rituální vraždy proti Židům. Už před tím bylo slyšet o používání krve k rituálním účelům v Kolíně, Holešově či Chocni . Žádný z těchto případů sice nedosáhl věhlasem na kauzu z Polné, ale dokazuje to, že zde byla atmosféra náchylná k radikalizaci, která se v souvislosti s prohlubujícím nacionálním vyhraňováním spíše dále vyhrocovala..
Uvedení beletristických knížek Vojtěcha Rakouse, pozdějšího činitele česko-židovského hnutí, jehož knihy byly psány s jasným záměrem a někdy snad přímo na zakázku Čechožidů jako důkaz bezproblémového soužití Čechů a Židů, se mi zdá přinejmenším sporné. Mým záměrem přitom není poukazovat na antisemitismus české společnosti v nějakém hodnotovém rámci (dobré x špatné), případně srovnávat situaci v Čechách a okolních zemích. To by mělo v otázce identit velmi spornou a omezenou platnost a zavedlo by nás to na rovinu neblahých historismů
Podobně snadno napadnutelné je hodnocení jazykové inklinace židovstva v českých zemích, které je rozpracováváno ve druhé kapitole „Židé jako národnostní menšina v Československu“. Zde jsou poměrně pečlivě rozebírány změny v postavení Židů vůči novému státu, jednání o uznání statutu židovské národnosti a posuny identifikace českého židovstva vůči české (resp.československé) společnosti. Autorka, i když sama na více místech naznačuje, že se v tomto ohledu musíme s konečnými závěry držet zpátky, pracuje se statistikami jako s příliš autoritativním pramenem. Platí to i pro tezi z předcházející kapitoly,: tendence Židů přijímat jazyk většiny, jako důkaz zmiňovaného přirozeného asimilačního procesu. V tomto směru bádání je stále poměrně velký prostor, který zbývá zaplnit. Na rozdíl od autorky se ale domnívám, že proces „počešťování“ Židů (nejen-) na českém venkově probíhal mnohem komplikovaněji a dlouho zůstával spíše jakousi veřejnou deklarací, než faktem. Je nepopiratelné, že Židé byli velmi často bilingvní. Tak tomu ovšem bylo tradičně, již z profesních důvodů (obchod), před modernizačními procesy, do kterých Kateřina Čapková tento jev vkládá. Pokud nahlídneme do statistik sčítání obyvatelstva, jejichž vypovídající hodnotu autorka zcela po právu snižuje, uvidíme stoupající počet „osob izraelského vyznání“, kteří udávají češtinu, jako svůj obcovací jazyk. Stačí se pak hlouběji podívat na průběh samotného sčítání, abychom pochopili, proč je třeba být v případě Židů natolik opatrní. Sčítání představovalo pro nacionalismem, ale i politickou inferioritou, zmítanou společnost to, a často i více, co volby do zastupitelských orgánu. Kolonka jazyka platila za vyznání se k jednomu, nebo druhému národu. Jejich výsledky byly brány za úspěch/prohru celonárodního snažení a napjatě očekávány. V této atmosféře se možnost volby Židů v českém prostředí musela velmi redukovat. To platí v pozměněné podobě i pro období 20. a 30. let 20.století.
Pokud přistoupíme na spornost dochovaného statistického materiálu ( sčítání lidu), musíme se opřít o jiný, případně se pokusit o nový kvantitativní výzkum, jakkoliv problémové by to pravděpodobně bylo. Není ale jasné, jak bez výše zmíněného mohla autorka dospět k tomu, že : „Přestože od počátku 20. století upřednostňovali Židé z Čech stále více češtinu před němčinou, platilo i za první republiky, že vysoké procento židovské populace bylo bilingvní…“. Není mi jasné nejen metodologický postup stojící za touto tezí (a z publikace myslím nevyplývá), ale není jasné ani to, kde k tomuto „upřednostňování“ češtiny docházelo. Ve styku s úřady, v domácím prostředí, nebo jinde ? V druhém případě, s ohledem na téma knihy myslím nejdůležitější, je zmíněný výrok nejproblematičtější.
Sporné se mi zdá také omezení českého či německého jazyka na pouhý „prostředek ke komunikaci“ pro Židy, ve srovnání s tím, jak důležitým identifikačním prvkem byl pro Němce a Čechy . Přinejmenším pro německé Židy z českých zemí byl německý jazyk tradičně spojen s kulturní identifikací, pokud nedošlo přímo ke ztotožnění mnohých z nich s německým národním konceptem.
Postupme dále ke třetí kapitole: „Němečtí Židé“, zabývající se integrací Židů do německé kultury, jejími předpoklady a dalším vývojem během 19.století s důsledky, jaké tyto okolnosti měly pro Židy po vzniku ČSR. Velká část kapitoly je věnována elitnímu spolku B´nai B´rith, který spojení českých Židů s německou kulturou dokládá, a liberalismu, jako jejich nejčastější politické identifikaci.
Zde bych se pozastavil především u hodnocení politické identity. Liberalismu, jako fenoménu, který měl pro Židy (nejen) v rakouském prostoru zvláštní význam, se věnovalo v minulosti hned několik autorů (G.Cohen, E.Mondelsohn, R.Wistrich aj). Zvláštní postavení německé Prahy v politickém životě mocnářství, její svázanost s politickým liberalismem v době, kdy jinde tento politický směr skomírá na úbytě, svádí k hlubším úvahám a zkoumání. Po celkem zajímavém úvodu, přibližující příklon Židů k němectví a v politické rovině k německému liberalismu, se autorka spokojí s konstatováním, že jejich nebývalé lpění na této politické platformě bylo výrazem tradice, vděku za svobody, které jim tato ideologická struktura pomohla dosáhnout a hájení pro ně „pravého, vysoce kulturního a progresivního němectví“ .
Domnívám se, že politická identita je určitým propojením hodnocení možností individua s jeho ideologickou výbavou a tradice zde hraje jen velmi omezenou roli. Ani poukázání na přitažlivost liberalistického elitářství pro horní židovské vrstvy se mi nezdá oprávněné, resp. nevidím zde odlišnost od horních vrstev majority. Pokud autorka dospěla v tomto směru k nějakým odlišnostem, bylo by je potřeba rozvést a prokázat. Zdá se mi, že je spíše nasnadě uvažovat o tom, jaké další možnosti, kromě liberalismu, se zdejším Židům nabízeli. Dospějeme pravděpodobně k tomu, že německá (ale ani česká) politická scéna v českých zemích vpodstatě žádnou alternativu nenabízela. To platí za předpokladu, že nebudeme brát v potaz sociální demokracii, ve které se postupně někteří Židé začínají angažovat (která ale pro většinu z nich znamenala z ideologických důvodů zcela nepřípustnou variantu), a některá zcela okrajová politická uskupení. Je škoda, jak si přede mnou posteskl již Marek Nekula, že se badatelka více nezaměřila na politický život pražských Židů, respektive na jejich roli v pražském Casinu, politické organizaci stojící v čele německého (a židovského) liberalismu v Čechách. To by myslím upozornilo na spornost tvrzení:„…..integrace Židů do německých vyšších středních vrstev proběhla, jak jsem již uvedla, velmi hladce“.
V další, čtvrté kapitole, se Kateřina Čapková obsáhle věnuje česko-židovskému hnutí, jeho organizačním složkám a ideovému štěpení, od 90.let 19.století až do sklonku I.československé republiky.
Obecně šlo o skupinu lidí aktivně vystupující pro asimilaci s českou majoritou. Z původního intelektuálního kroužku v Praze se sice časem podařilo vybudovat určitou strukturu soustředící se hlavně na malá česká města, ve kterých slavili se svými ideami největší úspěchy, nikdy však nešlo o masové hnutí a jeho územní působnost zůstala víceméně omezena na Čechy, a to samozřejmě pouze na jejich vnitrozemí. Aktivity Čechožidů se navíc dlouhý čas namnoze odbývaly velmi zajímavými, nicméně svým vlivem omezenými intelektuálními diskusemi o možnostech a podobách asimilace a hodnotě česko-židovského soužití. Až později docházelo k omezeným snahám v oblasti sociální pomoci, jakou byla péče o chudé studenty, zakládání mládežnických organizací a nakonec hnutí dospělo až k založení politického uskupení. Autorka v textu častěji tento omezený vliv, který mělo organizované česko-židovské hnutí na česko-židovskou asimilaci, přiznává. Zůstává otázkou, zda-li si vůbec tento spolek zasluhuje tolik pozornosti, kolik mu bylo v knize věnováno. Domnívám se , že by bylo podnětnější, a vzhledem k vymezení tématu knihy více odpovídající, obrátit pozornost např. na každodennost na českém venkově, intenzitu a kvalitu kontaktů mezi většinovou společností a Židy, kulturní transfery a jejich rozdílnost v českém a německém prostoru , atp... Snad by to přispělo k poznání identity českých Židů více než historie určitého spolku s velmi sporným referenčním rámcem. Po této stránce kniha bohužel nepřekonává zažité standardy české historiografie a přes odlišné vymezení tématu zůstává uzavřena v těsných zdech politických dějin.
Poslední kapitola se věnuje sionistickému hnutí v prvorepublikovém Československu. Osobně tuto část publikace považuji za nejhodnotnější. Snad se jí dá vytknout malá pozornost ke kontextu mezinárodního sionistického hnutí, které mělo nezanedbatelný vliv nejen na samotné sionistické organizace, ale rovněž na Židovskou stranu. Nechci ale dále poukazovat na absenci toho, co bych si sám představoval, aby autorka do své knihy zahrnula, neboť by to publikaci „nafouklo“ do nepřijatelných rozměrů. Vůči badatelce by to nebylo zcela poctivé. Některé výtky spojené s celkovým konceptem identity, tak jak s ním autorka pracuje v celé publikaci, nicméně platí i zde.
Vrátím se stručně k meritu práce, tedy rozboru identity českých Židů. Autorka se již v úvodu vymezuje proti nacionálnímu výkladu dějin a zúžení identity na její národní rozměr. Poukazuje na komplexnost pojmu identity a její mnohovrstevný charakter. S tím nelze, než souhlasit a odpovídá to i moderním sociologizujícím trendům v historiografii. Na druhou stranu tím, že se v průběhu své knihy opírá pouze o dějiny organizovaných hnutí (českožidovské, sionistické), příliš akcentuje racionální přístup při tvorbě individuální identity. Celkové vyznění práce podporuje, byť pravděpodobně nezamýšleně, představu o identitě, jako určitém volitelném modelu a řešení individuální sociální pozice, resp. životní situace, zabrousím-li do současného slovníku sociální politiky. A naopak, pokud se Kateřina Čapková snaží definovat antisemitismus, často jej chybně zužuje na iracionální a sociálně-psychologický patologický jev ve společnosti, který byl pouze využíván a zneužíván českým či německým radikálním nacionalismem. To konvenuje se zažitou (a českou historiografií po roce 1989 akcentovanou) představou o pozici Židů, jako obětního beránka. Vytváříme si tím příliš banální dichotomii vztahů mezi Židy a majoritou: existence versus absence antisemitismu, abychom se pak příliš často dopouštěli unáhlených soudů o antisemitismu určité společnosti, nebo naopak o bezproblémovém soužití a symbióze. Jak jsem se snažil výše naznačit, bude třeba pokračovat v rozvíjení konceptu identity- využít ve větší míře sociologické a psychologické metody a hledat uplatnění nových pramenů, případně ty staré (jako např.autobiografie, deníky, dopisy, atp.) interpretovat novým způsobem. To již dnes jistě nejsou žádné originální náměty, pro českou historiografii to ovšem dodnes prakticky zůstává výzvou a nesplněným snem.
Není zde místo pro hlubší polemiku a výčet všech sporných bodů publikace, proto jsem se pokusil zmínit jen vybrané, mající dle mého nejužší vztah k vymezenému tématu
Nakonec si dovolím zopakovat myšlenku z úvodu recenze, abych dal svou kritiku do patřičných mezí.
Kniha Kateřiny Čapkové představuje určité novum na poli metodologie a obohacuje českou historickou obec o kvantitativně bohatý a dosud nezpracovaný materiál. V mnohém, jak jsem se pokusil nastínit, bohužel zůstává na půli cesty, mnohé bylo jen naznačeno a některá témata, mající úzkou souvislost s identitou českých Židů, zůstala opominuta docela.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Češi, Němci a Židé - 22/01/2007 00:32
Ne ze bych nemel nic jineho na praci, ale nahodou jsem objevil diskusi nad Capkovou;
http://www.knihovnice.cz/recenze/capkova-k-cesi-nemci-zide.html
Kdyz jsem hledal Schallneruv clanek v LN, Vitku, nemas nekde odkaz?
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Re:Češi, Němci a Židé - 22/01/2007 11:34
Napsal to do LN, 8.10.2005, .....posílám ti to meilem.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Sudetští Němci - "přípravný text" - 17/04/2009 11:21
Vyvěšuji zde jeden text, který se mi zdá paradigmatický pro (dosud) značnou část české HG a politiky. Pro jakou část a jaké výkladové alternativy se domáhají obdobné diskurzivní pozice bude určitě předmětem sudetského semináře. ....
Historikové proti znásilňování dějin
(Stanovisko Sdružení historiků České republiky)
Střední Evropa propadla živelnému historismu - novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího - zajisté nedokonalého - stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.
Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný výklad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století, o tématu, jež se v poslední době stalo předmětem zvláště intenzívního zkreslování a mediálního zneužívání. Jsme přesvědčeni, že poznávání dějin představuje otevřený proces, máme však zároveň zkušenost s tím, že utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi, se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem. Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi.
1. Střední Evropa představuje po etnické stránce mimořádně složitý prostor, v němž problémy soužití a konflikty etnik, národů a národnostních menšin trvaly po více než tisíciletí, a to až do migračních dramat v předvečer druhé světové války, v jejím průběhu a krátce po jejím skončení. Tak jako i v jiných částech světa, ani ve středoevropském regionu nikdy neexistovala etnicky a nacionálně vyvážená, "spravedlivá" a dlouhodobě rovnovážná situace. Po nejednou dramatických proměnách, jež nastávaly v průběhu dějin, proto nikdy nebylo možné s odstupem restituovat někdejší "ideální" stav. Jediné, co obyvatelům této části světa po každé z katastrof vždy znovu zbývalo, bylo hledání nové vratké rovnováhy soužití, porozumění a spolupráce.
2. Za stabilizační činitel v naší části kontinentu je ve zpětném - idealizovaném - pohledu často označována habsburská monarchie. Ve skutečnosti Rakousko-Uhersko nenabízelo ani zdaleka optimální řešení složitých středoevropských poměrů, nýbrž zůstávalo jen jedním z řady neúspěšných pokusů o mocenskou integraci tohoto prostoru. Česká politická reprezentace se od osmdesátých let 19. století soustavně snažila o vnitřní - federalizační - reformu monarchie, o zrovnoprávnění všech jejích národů. Toto úsilí, které v různých formách a přes opakované neúspěchy trvalo až do roku 1917, nedošlo však naplnění.
3. Rakousko-Uhersko se stalo (za intenzívní a cílevědomé podpory Německého císařství) prvým agresorem v první světové válce, za což nesou vinu především habsburská dynastie a mocenské elity jejích vládnoucích národů - rakouských Němců a Maďarů. Ani nezměrné válečné utrpení všech obyvatel monarchie nedovedlo její reprezentaci k nutným federativním reformám a k uzavření míru. Ve chvíli zhroucení vojenského úsilí Německa a Rakousko-Uherska se koncem roku 1918 na jejich troskách ustavily nástupnické národní státy a bývalým vládnoucím národům zůstala podstatně okleštěná území, zasažená traumatem porážky a revolučního rozvratu.
4. Československá republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční české domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít zodpovědnost za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo a zároveň jako důsledek rozsáhlé a úspěšné politické i vojenské zahraniční akce. Její mezinárodní uznání bylo výrazem spojenecké důvěry v českou způsobilost vytvořit a udržet v čase rozvratu a obecného chaosu v srdci Evropy stabilitu a demokracii. Německá menšina v českých zemích - jak později konstatovali její vlastní reprezentanti - k vlastní škodě zpočátku nepochopila rozměr porážky centrálních mocností ani efemérnost levicového revolučního opojení a nepostavila se na stranu vznikající republiky.
5. Československo zajisté nebylo státem dokonalým. Ve střední a východní Evropě však nejdůsledněji usilovalo o vybudování demokratického zřízení a vytvořilo unikátně vysoký standard pro státně podporované kulturní, společenské a politické uplatnění národnostních menšin. Němečtí občané republiky se stali plnoprávnými občany demokratického státu, jejich volení představitelé se od roku 1926 podíleli na vládě v tomto státě, a to daleko větší měrou, než se mohli Češi podílet na vládě v Rakousko-Uhersku.
6. Československo se ve třicátých letech stalo útočištěm mnoha německých demokratů či množství z rasových důvodů pronásledovaných osob, prchajících před nacismem. Většina příslušníků německé menšiny, mj. těžce zasažené světovou hospodářskou krizí, však v nacionálním socialismu sousedního státu nalezla svůj ideál. Loajalita Sudetských Němců vůči Československu radikálně poklesala - projevilo se to v parlamentních volbách roku 1935 a ještě drastičtěji v komunálních volbách roku 1938, kdy Henleinova, Hitlerovou Třetí říší financovaná a ovládaná Sudetoněmecká strana shromáždila na 88 % (1 279 000) všech německých hlasů. Na straně demokracie zůstali jen němečtí sociální demokraté. Ti také - spolu s těmi německými Čechoslováky, kteří byli nacisty prohlášeni za židy - nejhůře doplatili na mnichovský diktát a na odtržení československého pohraničí ve prospěch Třetí říše.
7. Nacisticky orientovaní Sudetští Němci (přes půl milionu z nich vstoupilo do NSDAP, čímž sudetoněmecká stranická organizovanost se 17 % veškeré populace zaujala s velkým odstupem nejvyšší pozici v celé říši) se aktivně podíleli na okupačním teroru v českých zemích. Jejich volení představitelé v součinnosti s říšskými nacisty připravili plán na úplnou likvidaci českého národa. Nacistické Německo, jehož se Sudetští Němci stali občany, zahájilo od roku 1939 projekt rozsáhlých nucených přesunů zahraničních německých menšin zpět do říše a návazně transferů a exterminace slovanských menšin z území, určených pro germánskou kolonizaci.
8. Nacistické Německo, které přes sliby z Mnichova okupovalo 15. března 1939 českomoravský zbytek okleštěného Československa, rozpoutalo druhou světovou válku a na ni vázané soustavné vyvražďování východoevropských národů. Stalo se tak hlavním viníkem největší tragédie lidských dějin, která stála životy 60 milionů lidí a vedla k nevídaně krutému holocaustu Židů a Romů i ke gigantickému nástupu genocidy dalších národů. Poražené a bezpodmínečně kapitulující Německo zaplatilo za tuto vinu ztrátou třetiny svého území, útěkem, vyhnáním a transferem 12 milionů lidí ze střední a východní Evropy do zmenšeného a rozděleného Německa a dočasným zánikem státní suverenity.
9. Hned po počátku druhé světové války se ve spojeneckých kruzích začalo prosazovat přesvědčení, že poválečná stabilizace kontinentu bude jednou možná pouze v případě, kdy ze střední a východní Evropy bude odstraněn fenomén menšin. V roce 1942 proto britská vláda přijala rozhodnutí o transferu (resp. vyhnání) německých menšin z osvobozených zemí. Roku 1943 se k tomuto názoru připojila vláda USA, Svobodní Francouzi a konečně i SSSR. Také československá a polská exilová vláda zastávala tuto koncepci, od počátku války radikálně propagovanou též odbojovými skupinami ve vlasti i exilovými vojenskými jednotkami.
10. Porážka Německa se nikde v Evropě neobešla bez utrpení nevinných příslušníků německého národa. S politováníhodnými excesy je spjat rovněž tzv. divoký odsun Němců z Československa, při němž se projevily důsledky války, nacistického teroru a s ním spojeného extrémního rozkolísání právních a etických norem jednání také na české straně. Sudetští Němci byli (až na prokazatelné antifašisty a oběti nacistických perzekucí) podle - v té době v Evropě i Americe obecně sdíleného - principu kolektivní viny zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku.
11. Zhruba tři miliony Němců, vyhnaných a (od srpna 1945) odsunutých z českých zemí, tvořily čtvrtinu z celkového počtu vysídleného německého obyvatelstva. Transfer se stal nedílnou součástí demografických, politických a mezinárodně právních proměn poválečné Evropy a byl potvrzen postupimskou konferencí, stejně jako nové německé hranice na Odře a Nise nebo další územní změny ve střední a východní Evropě.
12. Konfiskace majetku nacistické říše i majetku německých menšin byla v celé Evropě přímým důsledkem válečných událostí a ekonomických ztrát nacisty okupovaných zemí. Rozhodla o tom v návaznosti na válečné spojenecké normy pařížská reparační konference, která též přiřkla Československu velké válečné reparace (z nich bylo zaplaceno jen několik promile určené ceny).
13. Dekrety prezidenta republiky, vydávané v době absence voleného parlamentu v exilu i v právě osvobozeném Československu, se po schválení provizorním Národním shromážděním staly řádnými zákony. Byly - podobně jako analogická opatření v jiných zemích vítězné protifašistické koalice - nástroji boje proti nacismu, poválečné denacifikace a obnovení demokratického právního řádu na území Československa. I když jsou po československém přijetí ústavní listiny práv a svobod od konce roku 1992 již neúčinné, patří k historii právního vývoje České republiky a Evropy v době, kdy začala překonávat důsledky nacistické agrese a druhé světové války.
14. Amnestie na násilné činy, spáchané v době boje proti nacismu a osvobozování Československa, přijatá roku 1946, se apriori nevztahovala na poválečné zločiny proti německé menšině v Československu. Po jejím vyhlášení bylo (do počátku roku 1948) vedeno na 40 soudních procesů proti pachatelům poválečných vražd.
15. Československo bylo obětí agrese ze strany nacistického Německa a jeho obyvatelstvo se stalo objektem diferencovaného, ale masového exterminačního teroru, který vyvíjeli představitelé, příslušníci ozbrojených a represivních složek a další občané Třetí říše, včetně sudetských Němců a Rakušanů. Z nich byla - mj. v důsledku útěku, vyhnání a transferu německé menšiny z Československa - potrestána jen menší část. Nacisty bylo zavražděno nebo padlo v řadách československých vojenských jednotek na 300 000 československých občanů všech jazyků a národností. Více než 200 000 Sudetských Němců padlo za Hitlerovo Německo, dalších 30-50 000 Sudetských Němců spáchalo sebevraždu nebo zahynulo v rámci vyhnání či transferu.
Dějiny střední Evropy ve 20. století byly z valné části zlé, ba kruté. Utrpení vyhnanců pokračovalo ještě nejméně deset let v nové německé vlasti, Československo připadlo v důsledku války do mocenské sféry Sovětského svazu a trpělo nesvobodou až do roku 1989. Na počátku 21. století lze všechny tyto skutečnosti a procesy uceleněji vysvětlit a se zřetelem k novým zkušenostem i nově posoudit. Nelze je však změnit. A to ani se zřetelem ke skutečnosti, že se evropský i světový pohled na takové jevy, jako je kolektivní vina nebo nucené migrace, v průběhu desetiletí diametrálně změnil.
Manipulace, usilující o záměnu pachatelů a obětí agrese je však v samé podstatě nerelevantní a populisticky účelová. Pokud by snad měla být prosazována nejen slovně, ale i politicko-mocensky, byla by pro stabilitu a klid v Evropě krajně nebezpečná. Občané České republiky, jejíž území se v rámci bývalého Československa stalo první obětí nacistické agrese, budou nepochybně znovu promýšlet cestu svou a svých předků 20. stoletím. Nemají však nejmenší důvod k tomu, aby přijímali jakoukoli kolektivní kriminalizaci a uvažovali o alternativách k jasně definovaným výsledkům druhé světové války.
Občané České republiky by ve vztahu k vlastní minulosti neměli podléhat mýtizovaným představám o vlastní výjimečnosti v kladném, či v záporném smyslu. Ve dvou velkých konfliktech první poloviny 20. století se sice vlastním úsilím ocitli na vítězné straně, ale ve druhé polovině minulého věku nedokázali a nemohli této skutečnosti úspěšně využít k vlastnímu a obecnému prospěchu. Procházeli moderními evropskými dějinami se střídavými zisky a ztrátami, někdy i s nadměrnou ohebností, nikdy se však nezařadili mezi agresory, narušitele evropského míru či pachatele genocidy. Jako nevelké společenství s víceméně standardní strukturou a s jistými historickými zkušenostmi byli vždy a jsou i dnes skutečnou součástí Evropy.
Občané tohoto státu mají řadu dobrých důvodů, aby hleděli do budoucnosti se sebevědomím, které nepřijímá znásilňující manipulace vlastních dějin. Svobodné a kritické porozumění vlastní minulosti usnadňuje kroky do budoucna. A tato budoucnost se nutně bude naplňovat mezi ostatními evropskými národy, podobně kriticky a neinstrumentálně - pokud možno společně - zkoumajícími předpoklady dneška v hloubi minulosti.
(to a další texty HK najdete na http://www.matice-moravska.cz/shcr/forum1.htm .... z interních zdrojů mám informaci, že tento text je psán rukou Peškovou a Křenovou - ale to není v této souvislosti až tak zásadní - pominu-li můj údiv nad tím, že )krom ostatního) je ten text dost primitivní)
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Dušan
|
Re:Sudetští Němci - "přípravný text" - 17/04/2009 15:23
A kdy byl ten text napsán, Vítku? To se mi jeví jako velmi důležité? Nejedná se doufám o novinku...
Také bych - pokud jej chceš použít jako podklad pro diskuzi - zbavil těch tvých postřehů (předpokládám, že jsou tvé) a nechal tak čtenáře strávit text v čisté formě.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Re:Sudetští Němci - "přípravný text" - 17/04/2009 15:39
Dušane, díky, úplně jsem zapomněl na to, že jsem do textu něco napsal - to absolutně nebyl záměr ... opravuji to pro úsporu přímo nahoře. Datace tam bohužel nebyla - je to ale myslím rok 2001-3.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Jivid
|
Re:Sudetští Němci - "přípravný text" - 18/04/2009 00:40
Mám pocit, že Stanovisko SHČR je vcelku klasika. Netázal bych se ani tak kdy to vzniklo (i když i to je důležité), jako spíš kdo to napsal. Tento text vyvolal i určité reakce a Adrian vám o nich jistě bude moci podat reference (zná je perfektně a pokud vím, zná i pozadí vzniku tohoto dokumentu). Pokud je však některý text v souvislosti s odsunem navýsost inspirativní a to i pro člověka, jenž se tímto tématem běžně odborně nezabývá (ku kteréžto sortě počítám i svoji maličkost bez ohledu na fakt, že mě Aussiedlung již nějaký pátek živí), je to dle mého názoru již dříve Petrem citovaný nález Ústavního soudu ČR, vyjadřující se k napadení konfiskačního dekretu č. 108/1945. Je to text hutný, dlouhý, ale velmi jej doporučuji vaší pozornosti. ÚS je platformou, kde se právo stává vědou. Nelze jen aplikovat existující normy, ale i vysvětlovat jejich právní, morální, filozofickou a také politickou opodstatněnost. V tomto případě však stál ÚS před úkolem obhájit neobhajitelné a právě způsob, jak to činí, je nesmírně zajímavý. Ovšem nechci vám indoktrinovat žádné své dojmy, proto se na tomto místě spokojím pouze s upozorněním, že webový odkaz na znění tohoto textu naleznete v jednom z Petrových disputačně brblavých příspěvků k programu schůze.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Jivid
|
Re:Sudetští Němci - "přípravný text" - 18/04/2009 00:55
Hm, tím "brbláním" nechci říct, že by Petrovy ataky ohledně programu schůze byly zcela mimózní. Psal-li např. o Adrianově nechuti pronášet příspěvky na obecná témata typu "stav bádání", má to jakýsi racionální základ, i mně si A. párkrát postěžoval, že to po něm pořád někdo chce a že ho to nebaví. Nerad bych nabourával program schůze v pozdních fázích přípravy (navíc schůze, které se z rodinných důvodů nemohu zúčastnit), jenom bych rád vyjádřil, že i takový profesionální reptal jako P. (který se jistě za toto označení neurazí) může mít občas pravdu.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Dušan
|
Warnsdorf očima britského reportéra - 20/02/2010 12:09
Při procházení britských novin k tématu Mnichova jsem narazil na zprávu britského reportéra Daily Express ze srpna 1938.
Daily Express patřící tiskovému magnát lordu Beaverbrookovi představoval tehdy jedno z prvních masových a na tehdejší dobu bulvárních médií. I on vyslal v době vrcholících debat o uspořádání centrální Evropy svého reportéra do ČSR. Obecně lze říci, že ten dopisovatel byl v podstatě povrchní trouba, jenž si myslel, že situaci v Čechách vysvětlí tím, že popíše smetánku v pražském hotelu Alcrone. Nicméně i on jednou podnikl statečnou cestu do Sudet - shodou okolností si vybral právě Varnsdorf, kde se setkal s majitelem textilky údajně česko-židovského původu. Předpokládám, že přímo o Beera se nejednalo, ale třeba by nám Petr mohl více poodhalit tajemství této osoby. Část rozhovoru zde přepisuji, snad může být zajímavé vidět, jakým způsobem se o situaci referovalo. Pokud bys Petře - třeba jen pro zajímavost - chtěl text celý, mohu přeposlat.
Zajímavé je snad ještě dodat, že Daily Express i vzhledem k provázanosti vydavatele na konzervativní špičky patřil k největším podporovatelům politiky appeasementu v Británii, Mnichovskou dohodu na rozdíl od většiny médií i v delším časovém horizontu oslavoval a stavěl se také proti britské finanční půjčce Druhé republice.
I had an introduction to a man at a near-frontier place called Warnsdorf: a peninsular place – a bit of Czechoslovakia almost entirely surrounded by Germany.
It is a town of some 23 000 inhabitans: only 7 per cent of its inhabitans are Czechs.
Man I went to see is in a curious position: he is a Czech, partly Jewish, a prosperous textile factory-owner.
400 men work for him. In such a district, majority are inevitably Germans-most vocal section of whom are the bitterly anti-Czech Nazis.
Anyway, my host at Warnsdorf seemed to get well with all his employees. An SDP man touch his cap affably: a Communist called him „Mr. Franz,“ his Christian name.
Big, burly, cheery-English golfing-stockbroker type – he showed no signs of the anxiety he must feel: nor did his wife tho‘ she had just sent the best pictures and chair-covers to a safer place in Prague.
„Are things quieter now?“ I asked him. I wondered if the phrase I used yesterday of Prague atmosphere – „watchfully relaxed tension“ – would be justified up here in the front line.
„Not really“ he said. „But it is better than it was just before May 21th. Then they were all saying ‚Ah Adolf will be here next week.‘ The Czechs army soon cured them of that illusion.“
My host’s children have to go to a German school. Only Czech school is inferior, antiquated. There are eight big German schools in Warnsdorf – imposing modern buildings.
One alleged grievance against Czech Government is that they starve Germans of education, shut their schools.
Another, rather obscure, grievance is that German-owned factories have to shut down, owners and men are ruined. This textile magnate had several easy explanations of that-
a) Factory-owners who have failed have simply been unprogressive in business technique.
b) You can’t blame the Czech Government for the last world slump
c) Many German factory-owners only broke because they speculated in marks
d) It isn’t true anyway. There are scores of flourishing factories in German minority areas: biggest at Warnsdorf, a stocking factory, employs 2000.
It’s extraordinarily hard to check these grievances, these allegations of Czech “terrorism” and “oppression.”
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Warnsdorf očima britského reportéra - 22/02/2010 09:52
V sobotu jsme se s Martinem shodli, že tohle je dobrý důkaz, jak poměrně objektivně mohli lidé ze Západu vidět poměry takové, jaké skutečně byly. Již klasicky působí stesky německých reprezentantů na útlum hospodářství v pohraničí, resp. neschopnost oddělit důsledky státní hosp. politiky od projevů útlumu četných hosp. odvětví po rozpadu R-U všeobecně.
Díky mnoho Dušane, nyní mohu žít i bez celého dokumentu, každopádně jsem si jej poznačil.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Vítek
|
Nejsou jako my - 16/05/2012 13:03
Zvu vás na diskuzi:
čtvrtek 17.5. 19:30, místo konání: Tranzit display
http://www.tranzitdisplay.cz/cs/node/493
Diskuzní večer o knize Matěje Spurného "Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945 – 1960)".
Besedovat přijdou: Matěj Spurný, Jaromír Mrňka, Zbyněk Machát
pořádá Spolek Studentů historie FF UK – FFabula
www.historik.chytrak.cz
Publikace přináší nový pohled na počátky socialistické diktatury v poválečném Československu. Na příkladu proměňujícího se vztahu české společnosti i jejích politických elit vůči menšinám dokumentuje, jak poválečná touha po očistě společnosti a přístupnost k násilným řešením otevřely cestu k diktatuře.
Matěj Spurný se ve své knize věnuje nejen tomu, jak se o menšinách v dané době mluvilo a myslelo, ale i jak v praxi vypadalo konkrétní soužití příslušníků menšin s většinovou společností.
Záměrem knihy je na příkladu vztahu k menšinám analyzovat napětí a vzájemné ovlivňování obou těchto rovin - ideologických východisek vyjádřených v konkrétních politických záměrech na jedné straně a na druhé myšlení, představy a jednání konkrétních lidí z českého pohraničí.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
Petr
|
Re:Nejsou jako my - 17/05/2012 19:06
Na akci jsem se chystal, žel, nedávám ji. Lituji, už jen proto, že s knihou nyní pracuji, pročítám ji ku prospěchu svého nového článku jakéhosi. Prosím Vítka, aby o akci poreferoval. Dík.
|
|
|
| | Správce zakázal anonymní příspěvky. |
|
