Václav_K
|
M. Foucault: Zrození kliniky-anotace - 05/01/2011 15:05
Předkládám zde k přečtení i posouzení další anotaci, tentokráte v češtině nejnovější Foucault. (Vyjde v ČMM v roce 2011.)
Michel Foucault: Zrození kliniky. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2010 (přeložili Jan Havlíček a Čestmír Pelikán), 244 s. ISBN 978-80-87378-29-8
Produkci poměrně nového nakladatelství Pavel Mervart (zal. v roce 2001), které se vedle filozofie, současné české poezie či teoretické biologie zaměřuje také na tituly z oblasti historiografie, se vyplatí sledovat. Pavel Mervart totiž vydává také inspirativní, teoreticky laděné knihy věnované psaní dějin, jako například soubor polemických esejí R. Chartiera o současném pojetí historiografie Na okraji propasti či monografii P. Veynea snažící se podkopat představy o dějepisectví jako přísné a exaktní vědě Jak se píšou dějiny. K takovým pozornostihodným titulům patří také anotovaná kniha dodnes vlivného francouzského filozofa, sociologa a historika Michela Foucalta (1926 – 1984) Zrození kliniky, poprvé vyšla v Paříži v roce 1963. Texty M. Foucaulta nejsou českému čtenáři neznámé, neboť od přelomu tisíciletí jich u nás vyšla celá řada, jmenujme alespoň zásadní tituly Dohlížet a trestat, Archeologie vědění, Slova a věci či Dějiny sexuality I.-III. Tyto knihy jsou postupně doplňovány překlady Foucaultových přednášek na Collège de France, například Je třeba bránit společnost. K dispozici máme také jeho biografie, a to kupříkladu z per G. Deleuzea nebo D. Eribona. Tuto foucaultovskou žeň nyní doplňuje Zrození kliniky, v pořadí třetí a na předchozí Dějiny šílenství navazující Foucaultova kniha, takže v současnosti je do češtiny přeložena takřka kompletní sada jeho monografií vycházejících ve Francii v rozpětí let 1954 až 1984. Mohli bychom tak hovořit o završení Foucaltova příchod do Čech, který ohlásil historik Jiří Suk ve své studii otištěné v Soudobých dějinách (4/2004).
Zrození kliniky je mimo jiné esejí o metodě v oblasti idejí a analýzou diskurzu lékařské zkušenosti. Vychází z poměrně omezeného souboru dat, protože ve svém celku pojednává o vývoji lékařského pozorování a jeho metodách v průběhu necelého půlstoletí, a sice od konce „starého režimu“, přes Velkou francouzskou revoluci a Thermidor až po dobu Direktoria. Druhou polovinu 18. století, klasickou a osvíceneckou éru, si Foucault opakovaně vybíral pro své průkopnické práce, neboť ji chápal jako přelmovou pro zrod myšlení a struktur moderního evropského Západu, kdy bylo utvářeno temné, ale pevné předivo naší zkušenosti (s. 231). Foucaulta zajímaly mimo jiné zlomy v dějinách a také ve Zrození klinky jeden z nich prozkoumává a postuluje, když hovoří o nesmazatelném chronologickém prahu, okamžiku vzniku nové medicíny. Co bylo dříve z podstaty neviditelné, se náhle nabízelo jasnosti pohledu; došlo k epistemologické reorganizaci nemoci (s. 227), v níž se měnil vztah viditelného a neviditelného, a reorganizaci nemocničního pole, tedy zrodu kliniky, místa, kde se propojuje oblast nemocnice a pedagogiky. O nemocích se začalo mluvit jinak, do popředí se dostával ze zkušenosti a z pozorování vycházející popis.
Se zrodem kliniky se ustavila také patologická anatomie (kap. Otevřete nějaké mrtvoly), která se soustředila na pohled dovnitř; začala se analyzovat těla, respektive jejich tkáně, orgány a ohniska nemocí. Smrt tím získala moc, moc osvětlovat nemoci; bolest, nepřirozenost a smrt, zkrátka celé pozadí nemoci přicházelo na světlo. Na konci 18. století byla smrt epistemologicky začleněna do lékařské zkušenosti, načež se nemoc mohla oddělit od metafyziky zla a vtělit se do živých těl jednotlivců (kap. Viditelné neviditelné): zrodila se nová medicína jako věda o jedinci. Medicína tím postupně získávala určující postavení v souboru věd o člověku a také obecnou prestiž plynoucí z nahrazování spásy duše zdravím těla; podle Foucaulta se tak z medicíny stala kvazicírkev. Od konce osvícenství totiž lékařství nabízí modernímu člověku, a o jeden z aspektů jeho formování jde Foucaultovy především, filozofickou existenciální hutnost i neústupnou tvář jeho konečnosti, v níž je smrt neustále opakována, ale současně zažehnávána.
V klinikách konce 18. století jako prostorech čistoty a metody s přímým (zrakovým, posléze i sluchovým a hmatovým) kontaktem mezi lékaři a pacienty se měly studovat vzorové typy chorob (kap. Stáří kliniky). Kliniky měly být důležitou součástí kontrolovaného vzdělávání mediků, během něhož by nově byla oslabována četba klasiků a posilována role praxe. Nemocní v nich byli vystavováni lhostejnosti pozorovování a experimentování, stávali se objekty vědy, přičemž nejvhodnějšími pacienty byli podle Foucaulta chudí lidé. Byli totiž zároveň objekty pro bohaté, kteří jim pobyt v nemocnicích a na klinikách tak či onak hradili, aby, když sami náhodou později onemocní, je lékaři už uměli léčit. To jen posilovalo prestiž medicíny, která sice nevytváří bohatství přímo, ale pečuje o ty, jež ho generují. Vedle ekonomické funkce získávala medicína na konci 18. století také funkce v politické oblasti. Měla bojovat proti bídě a hrozným hygienickým podmínkám zapříčiněným špatnými vládami. Současně se podílela na generování utopií, když definovala nejen člověka zdravého, ale i nově člověka vzorově zdravého, a snila o úplné popsatelnosti těla, jeho funkcí i nemocí, a také budoucí existenci ideálního společenství bez nemocí.
Ačkoliv si tedy Michel Foucault vybral na první pohled od politických, sociálních či hospodářských dějin odtažité téma, dotkl se, vedle dějin medicíny, i oblastí, jimž se tradičně věnuje klasické dějepisectví. Zrození kliniky není, jak už jsme u Foucaulta zvyklí, jednoduché čtení; kniha, jež nezapře autorova strukturalistická východiska, oplývá metaforicky efektním jazykem, který je místy až nesrozumitelný. Ve Zrození kliniky lze však přes všechny obtíže sledovat zrod nové medicíny. Francouzský myslitel ji prozkoumával prostřednictvím témat a analytických rámců (např. vztahy mezi slovy a věcmi, moc vědy a vědění, manipulování s těly), které rozvíjel a prohluboval ve svých pozdějších pracích.
|
